Ložisko olova a zinku Bleiberg v Korutanech (Rakousko)

Autor:: Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:: Minerál (Brno) 13 (2005), 1, 41–48

Abstrakt [Abstract in English]

Na ložisku olova a zinku v Bleibergu v Rakousku se dolovalo olovo již před více než 2000 lety. První písemná zmínka o těžbě olova v Bleibergu pochází z roku 1333. Od poloviny 19. století byla dobývána také zinková ruda. Bleibergské doly byly definitivně uzavřeny v roce 1993.

Olověno-zinkové rudy (galenit, sfalerit) tvoří nepravidelné akumulace v triasových karbonátových horninách – v tzv. wettersteinských vápencích a nadložních dolomitech. Kromě galenitu a sfaleritu jsou na ložisku běžné baryt, sádrovec, anhydrit, fluorit, dolomit a kalcit. Méně běžné jsou: wulfenit, hemimorfit, cerusit, smithsonit, vanadinit, descloizit, hydrozinkit, greenockit aj. Z ložiska byly poprvé na světě popsány minerály wulfenit, hydrozinkit a ilsemannit.

Keywords: Triassic period, limestone, dolomite, galena, sphalerite, calcite, hemimorphite, cerusite, wulfenite, hydrozincite, ilsemannite, smithsonite

1. Úvod

1. Introduction

Bleiberg (dnes Bad Bleiberg) se nachází v Korutanech, asi 12 km západně od Villachu, v jižním předhůří rakouských Alp. Na ložisku se více než 2000 let dobývala olověná ruda; od 2. poloviny 19. století také zinková ruda. Bleiberg je velmi známou evropskou mineralogickou lokalitou, z níž byly poprvé popsány minerály wulfenit, hydrozinkit a ilsemannit; je znám i pěknými ukázkami galenitu, kalcitu, hemimorfitu, cerusitu a smithsonitu, které zdobí mnohé muzejní i soukromé sbírky minerálů. Dnes jsou všechny doly v bleiberském revíru mimo provoz a mineralogické vzorky lze získávat v podstatě pouze překopáváním starých hald.

2. Historie

2. History

Počátky dolování olověné rudy v Bleibergu, popřípadě na dalších ložiscích olova v tzv. Drávské zóně olověno-zinkových rud, patrně sahají již do 8. až 6. století př. Kr. Dokladem pro toto tvrzení jsou nálezy olověných artefaktů zpodobňujících ptáky, jezdce a vory ze starověkého pohřebiště ve Frögu u Villachu. Předměty jsou zhotoveny z čistého olova bez příměsi stříbra, přičemž olověné rudy „Drávské zóny“ jsou charakteristické právě nepřítomností stříbra. Jako doklad pro velmi starou těžbu v regionu jsou uváděny i nálezy olověných trubek, svorek a závaží z dob keltských a římských v Magdalensbergu, sv. od Klagenfurtu.

Na severních svazích Bleiberských hor mezi Villachem a Bad Bleibergem se nachází množství malých hald po těžbě olověné rudy, datovaných do pozdního středověku. Nejstarší písemná zmínka o těžbě olova v Bleibergu pochází z roku 1333, kdy biskup Werntho z Bamberka uděluje právo na dolování „v Pleybergu u Villachu“ Heinrichu Putiglerovi. Podle starých zpráv dosáhlo staré dolování olověných rud vrcholu v poslední čtvrtině 15. století.

Další významný rozvoj dolování bleiberských olověných rud nastává ve století 18. Ve druhé polovině 18. století se těžby olověných rud v Korutanech postupně ujímá stát, takže na konci 18. století je stát hlavním provozovatelem většiny korutanských olověných dolů, včetně dolů v Bleibergu. Roku 1790 byla zaražena dědičná štola Leopold, která umožnila odvodnění hlubších partií ložiska v západní části revíru.

Dalším významnou událostí v historii revíru bylo roku 1867 založení Bleiberské důlní společnosti (Bleiberger Bergwerks-Union). Tato společnost hned následujícího roku odkoupila od státu všechny bleiberské doly a vzápětí zreorganizovala dolování i hutní výrobu. Roku 1869 byla v Bleibergu zaražena šachta Rudolf, která byla roku 1876 propojena se štolou Leopold, takže šachtou Rudolf byla zpřístupněna většina hlavních starších důlních děl jak v Bleibergu ve východní části revíru, tak v Kreuthu v západní části revíru. Roku 1894 byla zaražena štola Franz-Joseph, která se stala hlavní těžnou trasou. Bleiberská důlní společnost postupně získávala i další olověné doly v ostatních revírech v Korutanech, takže k roku 1902 je již veškerá těžba a výroba olova v Korutanech zcela pod kontrolou této společnosti. Doly byly počátkem 20. století modernizovány; důlní provozy v bleiberském revíru byly dokonce elektrifikovány.

Koncem 20. let 20. století došlo k dočasnému omezení těžby a výroby olova v revíru, a to vlivem světové hospodářské krize. Naopak během druhé světové války byla těžba velmi intenzivní a produkce olova se zvýšila. Roku 1951 došlo na dole Rudolf k provalení vydatného termálního pramene, který během krátké doby celý důl do úrovně 200 m pod povrchem zaplavil. Více než rok se důlní společnost snažila vodu odčerpat a zatopené partie dolu znovu zprovoznit, avšak jen s dílčím úspěchem. Od roku 1966 je termální pramen jímán a využíván k lázeňským účelům, takže Bleiberg se stal lázeňským městem a v roce 1978 byl dokonce přejmenován na Bad Bleiberg.

Téhož roku 1966 prošly doly a hutě opět modernizací. Na dolech byly instalovány nové těžní stroje a kapacita hutí byla v následujících letech rozšířena, takže bylo přistoupeno i k přetěžování starých hald. V 60. letech 20. století byl rovněž zahájen rozsáhlý ložiskový průzkum, díky kterému byly objeveny nové rozsáhlé zásoby rudy v Kreuthu v západní části revíru, kde byla roku 1967 zaražena nová šachta Antoni.

Počátkem 90. let 20. století došlo z ekonomických důvodů k útlumu těžby a v roce 1993 byl poslední činný důl revíru Antoni definitivně uzavřen, takže dnes je Bleiberg hlavně vyhledávaným lázeňským městem. Důl Antoni je od roku 1995 zpřístupněný turisticky. Pod názvem Terra Mystica jsou zde organizovány téměř až bizardní prohlídkové show. (Před rokem 1995 působila společnost Terra Mystica v areálu dolu Rudolf.)

3. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

3. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

Olověno-zinkové rudy bleiberského ložiska jsou vázány na sekvenci triasových mořských sedimentů, konkrétně na velmi čisté karbonátové horniny. Oblast se vyznačuje komplikovanými stratigrafickými, litologickými a tektonickými poměry. Zejména silné tektonické postižení oblasti v minulosti znesnadňovalo vyhledávání rud i jejich těžbu; s výskytem tektonických poruch úzce souvisejí i problémy s podzemní vodou, jejíž přívaly znesnadňovaly těžbu.

Olověné a zinkové rudy tvoří nepravidelné akumulace; jsou přitom uloženy ve dvou stratigrafických horizontech, a to v tzv. wettersteinských vápencích a v nadložních dolomitech. Otázka způsobu vzniku olověno-zinkových ložisek v triasových karbonátech alpské oblasti byla od 19. století předmětem intenzivních diskusí, do kterých se významnou měrou zapojil i známý český ložiskový geolog a montanista František Pošepný. Vedle revíru Bleiberg-Kreuth jsou nejznámějšími geneticky a geologicky obdobnými ložisky olova a zinku v oblasti ještě revíry Mežica-Črna (dříve Miess a Schwarzenbach v Korutanech, dnes ve Slovinsku), Raibl (dříve v Korutanech, dnes Cave del Predil v Itálii) a Eisenkappel-Obir (Korutany, Rakousko; dříve Windischkappel, od roku 1890 Eisenkappel, dnes Bad Eisenkappel).

Pokud jde o dobu vzniku, převládá názor, že ložiska vznikla krátce po uložení sedimentů ještě během středního triasu, a to za velmi nízkých teplot. Pro všechna ložiska tohoto typu je typická nepřítomnost jiných sulfidů než je galenit a sfalerit, pokud se vyskytují pyrit a markazit, tak jen v nevýznamném množství. Druhotné oxidační minerály nejsou vázány na připovrchové zóny, ale na zlomové zóny s cirkulací vody, takže v Bleibergu se akumulace druhotných minerálů nacházely i v hloubkách okolo 400 m pod povrchem.

Poměr zastoupení rud není v celém bleiberském revíru stejný. Na východě (Bleiberg) převládá galenit, na západě (Kreuth) převládá sfalerit. Tomu odpovídají i rozdíly v poměru výskytu druhotných minerálů. Kromě galenitu a sfaleritu jsou na ložisku hojně přítomny i baryt, sádrovec, anhydrit, fluorit, křemen, dolomit a kalcit. Schroll (1996), který ještě zohledňuje rozdíly v zastoupení barytu a fluoritu, rozlišuje na ložisku dva typy mineralizace, a to bleiberský olověno-zinkový s barytem na východě a kreuthský zinko-olověný s fluoritem na západě. Další rozdíl je v hloubce uložení rud; směrem od východu na západ hloubka jejich uložení narůstá.

Výskyt mineralogicky a sběratelsky atraktivních oxidačních minerálů (produktů přeměny primárních sulfidických rud – galenitu a sfaleritu) je nerovnoměrný. Zjednodušeně lze říci, že tyto minerály, jako wulfenit, hemimorfit, cerusit, smithsonit, vanadinit, descloizit, hydrozinkit, greenockit aj., se vyskytovaly především ve východní části revíru na dolech Franz Josef, Rudolf a Stefanie. Velmi vzácně se vyskytovaly molybdenit, ilsemannit a jordisit.

4. Minerály

4. Minerals

Anglesit

Poměrně vzácně se vyskytoval v podobě drobných šedých krystalů ve starších dolech ve východní části revíru.

Anhydrit

Tvoří světle modré a šedé zrnité agregáty, často ve společnosti galenitu a sfaleritu.

Aragonit

Vyskytuje se v podobě jehlicovitých krystalů na kalcitu; je spíše vzácný a býval často zaměňován se stroncianitem. Aragonit je hlavní složkou fosilních schránek poměrně známého bleiberského „mušlového mramoru“.

Baryt

Tvoří masivní agregáty a shluky až 1,5 cm velkých bílých tence tabulkovitých krystalů, obvykle ve společnosti galenitu a sfaleritu. Někdy se vyskytoval i v podobě tlustě tabulkovitých až několik cm velkých hnědých krystalů.

Bianchit

Tento síran zinku a mědi se velmi vzácně vyskytoval spolu s melanteritem a rozenitem ve výplni trhlin jílových břidlic.

Celestin

Poměrně vzácně tvoří prismatické a tabulkovité až 1 cm velké krystaly, obvykle světle modré, občas průhledné, ve společnosti kalcitu, fluoritu, anhydritu a sádrovce.

Cerusit

Tvoří průsvitné až průhledné, šedé i bezbarvé krystaly obvyklé velikosti 2–6 mm, maximálně 2 cm velké. Na ložisku je relativně hojným druhotným minerálem.

Descloizit

Tvoří povlaky a kůry složené z drobných tmavě hnědých krystalů na puklinách wettersteinských vápenců, vzácně ve společnosti wulfenitu. Vyskytoval se zejména na dolech Franz Josef a Stefanie.

Dolomit

Dolomitové horniny jsou na ložisku spolu s vápenci nositelem zrudnění; shluky automorfně omezených „sedlovitých“ krystalů dolomitu se ovšem vyskytly jen zřídka.

Fluorit

Zrnitý fluorit je poměrně běžný, zejména v západní části revíru. Tvoří čočkovité agregáty a vrstvy bezbarvých krystalů obvyklé velikosti od 1 do 5 mm, výjimečně až 2 cm velké.

Galenit

Společně se sfaleritem je hlavním rudním minerálem. Vyskytuje se v podobě nepravidelných akumulací, ale i žil a čoček. Do dutin tvoří drúzy až 4 cm velkých (obvykle okolo 1 cm) krystalů tvaru osmistěnu, krystaly někdy nasedají na drúzy skalenoedrů kalcitu.

Goethit

Je běžným oxidačním produktem v podobě hnědých zemitých povlaků a akumulací, jejichž je převládající složkou.

Goslarit

Nalezen v podobě bílých povlaků složených z jehlicovitých krystalů.

Greenockit

Tvoří žlutozelené povlaky na galenitu, sfaleritu a horninách; vyskytuje se obvykle v blízkosti žlutavého sfaleritu, který, jak se zdá, obsahuje zvýšené množství kadmia.

Groutit

Groutit je spolu s goethitem, lepidokrokitem a pyrolusitem součástí černých povlaků s ledvinitým povrchem.

Hemimorfit

Tvoří shluky a drúzy tence tabulkovitých krystalů na horninách, galenitu a barytu, tvoří také „sintrové“ a stalaktitické agregáty. Jeho krystaly dosahují velikosti 2 cm a jsou obvykle bezbarvé, ale i žluté, šedé a hnědé.

Hydrozinkit

V roce 1803 byl hydrozinkit popsán z Bleibergu jako nový minerál Smithsonem. Vyskytuje se v podobě bílých měkkých povlaků; je součástí sintrů.

Chalkofanit

Je pochybný; byl popsán jako hnědé až šedé povlaky ve společnosti hemimorfitu a hydrozinkitu a jako krystaly v blízkosti todorokitu.

Ilsemannit

Je zemitý, tmavě modrý. Z Bleibergu byl popsán jako nový minerál Höferem (1871). Je produktem oxidace jordisitu.

Jordisit

Černý, celistvý se vzácně vyskytuje na puklinách wettersteinských vápenců a na puklinách břidlic.

Kalcit

Je velmi hojným minerálem; tvoří až 10 cm velké bezbarvé, bílé, šedé, vzácně i oranžové krystaly různých tvarů a různého habitu – skalenoedry, romboedry a prismatické krystaly, někdy je zdvojčatělý, zejména do podoby tzv. „motýlovitých“ srostlic podle (101).

Křemen

Je poměrně vzácný v podobě 2 až 10 mm velkých automorfních krystalů.

Leadhillit

V minulosti byl výskyt Leadhillitu z Bleibergu zpochybňován, později byl potvrzen rtg. analýzou na několika vzorcích z dolu Stefanie v podobě tabulkovitých perleťově lesklý krystalů.

Lepidokrokit

Vyskytuje se spolu s goethitem jako součást hnědých zemitých povlaků a akumulací.

Loseyit

Vytvořil se recentně na výdřevě dolu Max; zpočátku byl považován za hydrozinkit, později byl rentgenograficky identifikován ve směsi s hydrozinkitem.

Markazit

Vyskytuje se společně s pyritem v podobě konkrecí; spolu s pyritem tvoří i přeměněné schránky některých fosílií.

Melanterit

Vyskytuje se vzácně v podobě vláknitých světle zelených agregátů na trhlinách břidlic.

Molybdenit

Molybdenit byl nalezen vzácně jako tence tabulkovité krystaly na puklinách wettersteinských vápenců a na puklinách břidlic ve společnosti jordisitu.

Palygorskit

Jako kůry a vrstvy tvořené vláknitými agregáty se palygorskit vyskytl na puklinách dolomitů.

Psilomelan

Byl identifikován v podobě nepříliš hojných hnědých až černých povlaků na krystalech hemimorfitu z 11. patra dolu Stefanie.

Pyrit

Vyskytuje se ve společnosti o něco hojnějšího markazitu, tvoří krystaly řádově mm velikosti a jejich agregáty.

Pyrolusit

Společně s groutitem a goethitem byl pyrolusit identifikován v povlacích limonitu.

Rozenit

Vzácně se vyskytuje spolu s melanteritem a bianchitem na trhlinách břidlic.

Sádrovec

Je poměrně běžným minerálem. Ve spodní části sekvence triasových mořských sedimentů tvoří hematitem červenavě zbarvené polohy mezi vrstvami dolomitů a vápenců. Tvoří také hnízda hrubě krystalických agregátů ve vápencích a vrstvy na anhydritu; tvoří se i recentně v podobě jehlicovitých krystalů.

Sfalerit

Je spolu s galenitem hlavním rudním minerálem; tvoří zejména čočkovitá tělesa souhlasná se zvrstvením hornin. Vyskytuje se v podobě vrstev 1 až 2 mm velkých krystalů; velmi vzácně jeho krystaly dosahují velikosti 1 cm; dále v podobě páskovaně vrstevnatých až kulovitě vrstevnatých agregátů šedé, oranžové, žluté, hnědé a černé barvy.

Síra

Tvoří drobné, žluté měkké kulovité agregáty ve společnosti greenockitu.

Smithsonit

Vyskytuje se v podobě ledvinitých bezbarvých a hnědých vrstevnatých agregátů.

Stroncianit

Vzácně se vyskytuje na kalcitu jako jehlicovité krystaly až 1 cm dlouhé a jejich snopkovité agregáty; v minulosti byl zaměňován s aragonitem.

Todorokit

Tvoří černé ledvinité povlaky, v malém množství společně s goethitem a lepidokrokitem.

Vanadinit

Byl nalezen na haldě dolu Altstefanie v Kadutschenu, východně od Bleibergu, jako drobné prismatické žluté a červenohnědé krystaly ve společnosti cerusitu a kalcitu na wettersteinském vápenci.

Wulfenit

Je poměrně hojným oxidačním minerálem, který se vyskytoval ve většině dolů bleiberského (Bleiberg-Kreuth) revíru, přičemž ve východní části revíru byl podstatně hojnější. Tvoří drúzy krystalů nejrůznějšího habitu, nejčastěji tence až tlustě tabulkovitých; je žlutý, oranžový, méně často bezbarvý, šedý, zelený a červený. Novodobě byly jeho nejkvalitnější krystaly velikosti až 2,5 cm nacházeny na dole Stefanie ve východní části revíru. V dřívějších dobách bývaly jeho velké akumulace nacházeny na dolech Stefanie a Franz Josef, takže byl dokonce získáván jako surovina molybdenu.

Wulfenit byl z Bleibergu popsán roku 1785 pod názvem „kärntnischen Bleyspate“ opatem F. X. von Wulfenem a Bleiberg je dnes považován za typovou lokalitu wulfenitu. Minerál byl znám také pod názvy „gelber Bleispath“, „Gelbbleierz“ či „pyramidaler Blei-Baryt“. V roce 1845 jej popsal W. K. von Haidinger a pojmenoval jej wulfenit. O prioritu Bleibergu v prvopopisu wulfenitu se vedly spory. Roku 1772 totiž popsal Ignác Born „plumbum spatosum flavor rubrum pellucidum“ z lokality Annaberg; ve stejném roce ovšem Born referuje také o „plumbum spatosum flavescens effervescens, Carinthiae“.

Wurtzit

Vyskytuje se vzácně ve sfaleritových kolomorfních rudách; většinou je přeměněn na sfalerit.

Poznámka

Tato práce byla sepsána převážně s použitím článku G. Niedermayra z roku 1986, ale i dalších pramenů.

5. Přílohy

5. Attachements

Obrazová příloha k článku

6. Literatura

6. References

Geyer G. (1901): Zur Tektonik des Bleiberger Tales in Kärnten. – Verhandlungen der k. k. geologischen Reichanstalt (Wien), No. 16, Sitzung vom 3. December 1901, 338–359.
Granigg B., Koritschoner J. H. (1914): Die geologischen Verhältnisse des Bergbaugebietes von Mieß in Kärnten. – Zeitschrift für praktische Geologie (Berlin), 22, April/Mai, 171–193.
Hupfeld (1897): Der Bleiberger Erzberg. – Zeitschrift für praktische Geologie (Berlin), 5, Juli, 233–247.
Kraus M. (1913): Das staatliche Blei-Zinkerz-Bergbauterrain bei Raibl in Kärnten. – Berg– und Hüttenmännischen Jahrbuch, 61. Band, 1. und 2. Heft, 1–82, Wien.
Niedermayr G. (1986): Bleiberg, Carinthia, Austria. – The Mineralogical Record, 17, 6, 355–371.
Pošepný F. (1873): Die Blei– und Galmei-Erzlagerstätten von Raibl in Kärnten. – Jahrubuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 23, 4, 317–424.
Pošepný F. (1986): Geneze rudních ložisek. – ÚÚG/Academia (překlad z angl. orig. The Genesis of Ore Deposits vyd. r. 1902).
Schroll E. (1984): Mineralisation der Blei-Zink-Lagerstätte Bleiberg-Kreuth (Kärnten). – Der Aufschluss, 35, 10, 339–350.
Schroll E. (1996): The Triassic carbonate-hosted Pb-Zn mineralisation in the Alps (Europe): The genetic position of Bleiberg type deposits. – In: Sangster D. F. (ed.): Carbonate-Hosted Lead-Zinc Deposits. Society of Economic Geologists Special Publication no. 4, 182–194.
Vaněček M., ed. (1995): Nerostné suroviny světa. Rudy a nerudy. – Academia Praha.
Waagen L. (1919): Bergbau und Bergwirschaft der österreichisch-ungarischen Monarchie. – Wien.