Ag-Co-Bi-Ni-U-zrudnění v údolí Černé v Krušných horách

Autoři:: Aleš Bufka – Ministerstvo průmyslu a obchodu, Praha; Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:: Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 10 (2002), 84–95

Keywords: Bohemian Massif, crystalline complex, mining history, ore veins, uranium ores

1. Úvod

1. Introduction

V údolí potoka Černá (Schwarzwasser) mezi Božím Darem a Potůčky v Krušných horách se nachází několik ložisek s výskytem komplexních rud jáchymovského typu. Tato ložiska byla v minulosti otevřena četnými důlními díly ve svazích na pravém břehu Černé, a to v úseku mezi zaniklými obcemi (od Z k V) Pila (Brettmühl), Luhy (Jungenhengst), Háje (Zwittermühl), u osady Rýžovna (Seifen) až k osadě Myslivny (Försterhäuser). V těchto dolech se v období od 16. do 20. století postupně dobývalo stříbro, kobalt, bismut, nikl a uran.

2. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

2. Geology, deposits, mineralogy

Hydrotermální rudní žíly jsou vázány na středně až slabě metamorfovaný plášť krušnohorského plutonu, který je na povrchu reprezentován obnaženými masívy karlovarským a blatenským. Ve vymezeném území je krystalický plášť tvořen převážně chloriticko-sericitickými fylity spodnopaleozoického stáří (složení: křemen, chlorit, sericit, albit, ilmenit, turmalín, zirkon, epidot) s vložkami chloriticko-sericitických kvarcitických fylitů až kvarcitů. Tyto horniny jsou vlivem blatenského masívku postiženy kontaktní metamorfózou, jejíž projevy směrem od masívku postupně vyznívají, přesto jsou patrné ještě na vzdálenost 1 až 2 km od styku masívku s pláštěm – tzn. prakticky v celém vymezeném území. Směrem ke kontaktu jsou horniny kompaktnější, obsahují více biotitu, poikiloblasty andalusitu; původně protažená a undulózní zrna křemene jsou mozaikovitě rekrystalizována. Ve všech horninových typech jsou hojně přítomny až 10 cm mocné čočkovité ložní žilky a hnízda sekrečního křemene. Fylitová série je místy prostoupena polohami metamorfovaných paleovulkanitů. Pod krystalickými horninami se nachází zvlněná stropní hladina krušnohorského plutonu, a to v hloubce 300–400 m pod povrchem. Mezi Pilou a Luhy vystupuje těleso autometamorfovaných hrubozrnných biotitických žul s turmalínem (severní samostatný výběžek blatenského masívku).

Údaje o ložiskových poměrech na výše uvedených lokalitách jsou velmi kusé a povšechné. Nejstarší zprávy pouze obecně vyjmenovávají typy zdejších rud (tj. rudy kobaltové, stříbrné, bismutové). První prací zabývající se podrobněji charakterem mineralizace vymezeného území je práce Viebiga (1905) [27], která obsahuje několik analýz rudních vzorků z oblasti dolu Segen Gottes u Hájů, z dolů u Pily (doly Anna – Michael, Rudolf) a přináší i dílčí popisy zrudnění v dole Glück mit Freuden u Rýžovny. Kudielka (1918) [13] se zabývá sukcesí a vertikální zonálností ložiska u Hájů. Slavík (1918) [22] a Slavíková (1924) [24] popisují několik nových minerálů z dolů Segen Gottes a Glück mit Freuden.

Slavík (1923) [23] je i autorem posudku k dolu Glück mit Freuden, ve kterém konstatuje, že zatímco na dole Segen Gottes převládají sulfidické rudy a rudy bismutové, pak na dole Glück mit Freuden převažuje zrudnění smolincové. Slavík kromě jiného zkoumal aktivitu limonitových okrů z oxidačního pásma a potvrdil, že konkrétnější představu o charakteru zrudnění lze získat až po otevření primární zóny zrudnění. Doslova Slavík píše: „…Pak ovšem možno se nadíti v primárním, nezměněném pásmu žil vyššího obsahu uranu, ale jakýkoliv číselný kalkul o tom jest arci úplně hypotetický.“

Posudky Kratochvíla (1946) [11] a Paulíčka (1946, 1947) [18],[19] z období geologického průzkumu některých čerstvě vyčištěných úseků dolů Segen Gottes a Glück mit Freuden obsahují především informace o průběhu a mocnosti žil. Mrňa (1961) [14] přináší výsledky mineralogického výzkumu haldového materiálu obou hlavních dolů oblasti; podle starých analýz Viebiga rovněž usuzuje na minerální složení žíly Neue Segen Gottes v oblasti Hájů.

Mineralizace Ag-As-Co-Bi-Ni-U ložisek v údolí Černé je obdobná jako mineralizace v Jáchymově, ale v poněkud chudším vývoji. Zrudnění je vázáno na nepříliš mocné žíly (obvykle 3–10 cm, max. 50 cm) s brekciovitou až mylonitovou výplní, různých směrů (SZ – JV, V – Z, S – J, SV – JZ). Kromě mylonitové výplně, silně prokřemenělé a kaolinizované, jsou žíly vyplněny čočkami křemene jako hlavního jalovinového minerálu, v němž bývají lokálně masívní akumulace rudních minerálů. Podřadnou jalovinou jsou karbonáty. Při vzniku ložisek se postupně uplatnilo několik samostatných stadií mineralizace, takže složení žil je značně proměnlivé.

Na žilách se uplatňují tři typy zrudnění, a to sulfidické (převážně sfalerit, galenit, méně pyrit a chalkopyrit), smolincové (uraninit, „U-černě“) a arsenidové (převážně skutterudit, bismut, vzácně argentit, stříbro aj.). Jednotlivé typy zrudnění se vyskytují většinou samostatně, jenom někdy jsou těsně prostorově spjaté. Pokud jde o minerály arsenidového stadia, jsou kromě skutteruditu pravděpodobně přítomny i safflorit, rammelsbergit a nikelin – jejich výskyt na vymezených lokalitách ovšem není prokázaný. Některé starší zprávy (Viebig 1905 [27]; Kudielka 1918 [13]) hovoří o nízkém obsahu Ni na žilách, v jednom případě je dokonce uváděn i menší výtěžek niklu. Uraninit se v žilovině vyskytuje v podobě až 1 m dlouhých žilek o mocnosti řádově mm až první cm. O něco masívnější bývají čočky tzv. „U-černí“.

Na lokalitě Pila (doly Anna – Michael, Rudolf) se vyskytují žíly dvojího směru. V západní části ložiska jsou to žíly směru SV – JZ, strmě upadající k SZ, ve východní části ložiska mají žíly směr SZ – JV a upadají strmě jak k SV, tak k JZ. Předmětem těžby v dolech u Pily byl výhradně bismut a bismutin dobývané ze žil Anna a Gottessegen. Žíly zasahují až do žul u Pískovce, v nichž ovšem rychle vykliňují a zrudnění je přitom představováno pouze bismutovými okry. Na ložisku se ojediněle vyskytovaly i stříbrné a polymetalické rudy, které však neměly praktický význam (Mrňa a Pavlů 1961) [15].

Na lokalitě Háje (rozsáhlý důl Segen Gottes a východněji položený důl Heilige Driefaltigkeit) se vyskytuje minimálně jedenáct žil; uváděny jsou žíly Ernst Sylva (směr S – J až SZ – JV, sklon 40 – 60° k Z, resp. k JZ, mocnost 3–10, maximálně 40 cm), Alter Segen Gottes (SV – JZ), Hoffnung (SV – JZ), Neu Hoffnung (SZ – JV), Göttliche Vorsicht (V – Z), Bergbaulust (V – Z), Segenlust (SSZ – JJV), Himmlischer Segen (V – Z), Gotthold Freude (V – Z), Neu Segen Gottes (ZSZ – VJV), Vorliegender (V – Z), Neuafgeschlossener (V – Z) a Dreifaltigkeit (V – Z). Kromě těchto žil jsou ze starších období dolování uváděny další žíly, a to Augustin, Odevzdanost, Černý římský orel aj. Je ovšem možné, že některé výše uvedené žíly jsou totožné. Ze žíly Ernst Sylva je popisována 3 až 4 m dlouhá a 15 cm mocná čočka uranových rud prorostlých galenitem, bismutem a arsenidy kobaltu a dále samostatné až 70 cm dlouhé a 1 cm mocné prožilky uraninitu (Mrňa 1961) [14]. Kromě toho je ze žíly uváděn i erytrín (Paulíček 1947) [19] a turmalín v podobě paprsčitých agregátů zarostlých spolu s chloritem a pyritem v křemeni (Slavík 1918) [22]. Podle Paulíčka (1947) žíla Ernst Sylva místy přechází v 60 až 80 cm mocné žilné pásmo s jednotlivými křemennými žilkami mocnosti 1 až 5 cm oddělenými od sebe jílovitou hmotou. Ze žíly Neu Segen Gottes je uváděn bismut v křemenné žilovině (Viebig 1905) [27]. Mrňa (1961) [14] podle Viebigovy analýzy rudniny usuzuje na minerální složení této žíly. Podle něj je převládajícím žilným minerálem křemen, karbonáty jsou podřadné, hojný je bismut (do značné míry přeměněný na bismutin nebo bismutové okry) provázený arsenidy kobaltu a galenitem. Slavík (1918) [22] popisuje z dolu Segen Gottes bismit, Slavíková (1924) [24] z téhož dolu kusový sporadický chalkosin, ledvinitý arsen a bismutin v podobě shluků jehlicovitých krystalů v dutinách křemene a dolomitu.

V haldovém materiálu dolů u Hájů byl nalezen bismut ve formě nepravidelných žilek a vyloučenin impregnujících světle šedý jemnozrnný křemen, který protíná starší generaci sterilního hrubozrnného křemene. Podle morfologie agragátů považuje Mrňa (1961) [14] bismut za regenerovaný z primárních výskytů v arsenidech. Byly též nalezeny masívní hrubozrnné agregáty sfaleritu s hojnými tyčinkovitými odmíšeninami chalkopyritu a turmalínová slunce zarostlá v křemenné žilovině (Mrňa 1961) [14]. Z lokality Háje je také popisován autunit s orientovaně vrostlým torbernitem (Kratochvíl 1952) [12].

Na lokalitě Rýžovna (osada je častěji označována Sejfy, severně od osady se nachází hlavní důl zdejšího úseku – důl Glück mit Freuden) se vyskytuje okolo patnácti žil dvou základních směrů. Jednak jsou to žíly směru S – J (Glück mit Freuden, Schwarzer, Michaeli, Anna), jednak žíly směru V – Z (Glück, Joachimi, Josephi, Dreibrüder), přičemž některé z těchto žil se patrně odklánějí do směrů SZ – JV a SV – JZ (bývají u nich uváděny dva směry). Východozápadní žíly jsou údajně chudší, rudní čočky hlavně uranových rud, v menší míře i kobaltových a stříbrných se vyskytují především v okolí křížení obou žilných systémů (Mrňa a Pavlů 1961) [15]. U dvou žil, Joachimi a Josephi, je uváděn výhradně směr SZ – JV, přičemž žíla Joachimi má sklon okolo 80° k JZ, mocnost 2 až 5 cm a obě žíly prý byly bohaté stříbrem, ale i bismutem a rudami kobaltu.

Ze žíly Glück (Verhofftes Glück, směr V – Z až SV – JZ, sklon 65–85° k S, resp. SZ, mocnost 3–10, maximálně 20 cm) jsou popisovány hojné čočky a žilky uraninitu (až 70 cm dlouhé a 1,5 cm mocné) popřípadě uranových černí (až 3 m dlouhé a 8 cm mocné). Ojediněle jsou na žíle přítomny i rudy Ag, Bi a Co. Ze žíly Glück mit Freuden (směr S – J až SV – JZ, sklon 60–85° k V, resp. SV, mocnost 10–30, maximálně 50 cm) jsou rovněž popisována hnízda a čočky uraninitu, největší o délce 3 m a mocnosti 6 cm (Viebig 1905 [27], Mrňa 1961 [14]). Žíla rovněž obsahuje bismutové a stříbrné rudy. Další žíla Schwarzer Gang (Schwarz – Himmlischer Segen, směr S – J až SZ – JV, sklon 45° k Z, resp. JZ, mocnost 3 až 5, maximálně 12 cm) rovněž obsahuje hojné uranové zrudnění, a to jak v podobě uraninitu (délka až 40 cm, mocnost až 1 cm), tak uranových černí (až 1,5 m dlouhá čočka).

Na haldách dolu Glück mit Freuden byl nalezen skutterudit s dutinami po vyloužených dendritech stříbra, které byly částečně vyplněny argentitem, a sulfidické rudy, konkrétně galenit, sfalerit a chalkopyrit (Mrňa a Pavlů 1961) [15]. Slavík (1918) [22] popisuje z dolu Glück mit Freuden torbernit, zeunerit, zippeit a jehličkovitý malachit.

Západně od osady Myslivny se nachází štola Aller Seelen, která sleduje stejnojmennou žílu směru SSV – JJZ. Kromě této žíly byly v této části revíru sledovány a dobývány žíly Schutzengel (V – Z), Geburt Christi (V – Z), Maria Geburt (V – Z), Segen (V – Z) a Heiligen Geist (SSV – JJZ). V oblasti fylitové série mezi Božím Darem a Potůčky probíhala až do 19. století také rozsáhlá historická těžba cínových rud. Cínovcové zrudnění je vázáno na strmé žilné až žilníkové struktury, koncentrované do dvou výrazných zón směru V – Z. Hlavní cínovcové rudní struktury mají směr V – Z, vzácněji i SZ – JV či SV – JZ, jejich mocnost kolísá mezi 5 až 150 cm, žilníky dosahují mocnosti až prvních desítek metrů. Ve výplni převládá tektonický jíl, mylonity a mylonitizované fylity, dále turmalín, křemen, albit, sericit, při průniku polohami metabazitů chlorit, aktinolit, chalkopyrit a pyrit. Horniny v těsném okolí zrudněných struktur jsou alterovány. Kasiterit tvoří drobné krystaly velikosti do 5 mm, a to nejčastěji ve společnosti křemene, albitu, chloritu a sericitu. V menší míře je kasiterit přítomen i v turmalinizovaných a prokřemenělých zónách fylitů v okolí hlavních zrudněných struktur, a to ve formě velmi drobných (okolo 0,05 mm) vtroušených zrn a agregátů. Cínovcové zrudnění fylitového pláště je geneticky vázáno na žulové podloží, zdá se přitom, že je vyvinuto především nad elevacemi žuly (Bláha et al. 1985) [1].

3. Historie dolování

3. History of mining

Dolování stříbra na rudních žilách v údolí Černé započalo okolo poloviny 16. století. Do roku 1546 bylo území důlních revírů Boží Dar a Horní Blatná součástí švarcenberského panství, které ve čtyřicátých letech 16. století patřilo saskému kurfiřtu Janu Fridrichovi. Jako důsledek šmalkadské války byla jižní část švarcenberského panství s mnoha stříbrnými, cínovými a železnorudnými doly odstoupena českému králi Ferdinandovi s tím, že saské straně zůstala polovina horního desátku z dolů na odstoupeném území (Fiala 1997) [7]. Těžbu stříbrných a kobaltových rud vystřídala v druhé polovině 19. století těžba bismutu, která přinesla i krátké oživení zdejších dolů. Po druhé světové válce byla většina historických dolů obnovena a po několik málo let zde byly, patrně v nevelkém objemu, těženy i rudy uranové. V následujícím textu jsou postupně popisována důlní díla v údolí Černého potoka, ve kterých bylo těženo zrudnění jáchymovského typu, a to tak, jak jdou postupně za sebou od západu k východu.

3.1. Doly ležící východně od Potůčků

3.1. Mines situated on the east of Potůčky

Nejdále na západ, v katastru obce Breitenbach (Potůčky), byla v dolové míře Holländische Glückschiff ražena štola Bernard. Historicky náleží tato štola do centrálního potůčkovského revíru; topograficky ji lze přiřadit k dolům popisovaným v této práci. O štole Bernard je známo pouze to, že byla ražena zhruba východním směrem a že jednoduchá dolová míra Holländische Glückschiff byla součástí pole Neuverborgenglück – Magdalena Rosenhof v Breitenbachu až do období 2. světové války (Bufka a Velebil 2000) [2].

Dále proti proudu potoka Černá (Schwarzwasser, též Černá voda) byla za papírenským náhonem ražena stará, patrně nevelká štola Bauer, zvaná též Braun(eisenstein) Stolln (?). Tato štola byla patrně nejdále na západ ležícím důlním dílem, které zastihlo bismutové žíly dobývané východněji položeným dolem Anna – Michael. O její historii nejsou známy žádné podrobnosti, v jejím prostoru však byla koncem 50. let 20. století ražena s negativním výsledkem průzkumná štola na radioaktivní suroviny – štola JD č. 4.

3.2. Anna – Michael Zeche (Brettmühl)

Na svazích kóty Schwimmiger, resp. Sandfels (Pískovec), v katastru bývalé osady Brettmühl (Pila, v roce 1872 obydleno šest domů s 49 obyvateli), bylo registrováno na přelomu 19. a 20. století dolové pole Anna – Michael. Zdejší rudní žíly byly patrně známy již v dřívější době a bylo zde i kutáno (např. ve štole Johanni, později zvané Rudolf). V okolí osady Schwimmiger (Pískovec, v roce 1872 obydleno 5 domů s 34 obyvateli) bylo několik starých dolů, které byly obnoveny v 17. a 18. století. K významnější otvírce Ag-Bi žil v prostoru důlního pole Anna – Michael došlo až v druhé polovině 19. století. Revír dolu Anna – Michael byl otevřen štolou Rudolf (nejníže) a výše položenými štolami Mittler Michaeli a Michaeli. Nejvýše ve svahu se nalézala štola Anna a dvě nálezné jámy.

Patrně v roce 1883 bylo na základě nálezu bismutové rudy propůjčeno osm dolových měr (Anna I–IV a Michael I–IV) Anně Braunové z Ziegenschacht (osada Kozí Sejfy). Na ložisku byly již v roce 1883 (ještě před položením měr) vyraženy dvě nálezné jámy (7,5 a 14 m hluboké) a štola Anna 28 m dlouhá a pracovalo zde šest dělníků. Do roku 1886 byla z obou šachtic vydobyta mělce uložená ruda, a to především na patře v osmi metrech pod povrchem. Rozsáhlejší důlní práce byly od počátku prováděny hlavně ze štoly Anna. Bismutová ruda, která byla dobývána nad i pod štolovým horizontem, byla na místě upravována ve stoupovně a vycezovací huti a produkt byl prodáván do Johanngeorgenstadtu (sine 1943a) [33].

V roce 1885 byla západně od štoly Anna (v té době 60 m dlouhé) založena nová štola nazvaná Michael, která byla ještě téhož roku vyražena do délky 31 m.

V následujících letech bylo pokračováno v ražení hlavní štoly Anna, postupně však přestala být v této štole dobývána ruda a ražba pokračovala pouze v hlušině. Těžba rudy byla opět obnovena v roce 1890. Do roku 1894 pak byly dále raženy obě štoly (Anna i Michael), které v té době dosáhly délky 90, resp. 152 m. Ve štole Anna byla ruda dobývána pod i nad štolovým horizontem (důlní voda byla čerpána ruční pumpou, popř. vytahována v kýblech). Na dole bylo v té době zaměstnáno 14 horníků a tři muži v úpravně. Stejně jako v sousedních Potůčkách, zapříčinil prudký pokles cen bismutu úplné zastavení prací v dole Anna – Michael. Stalo se tak koncem července 1894. V následujících letech (1895–1899) byly na ložisku prováděny jen udržovací práce (sine 1943a) [33].

V roce 1900 prodali dědicové po zesnulé Anně Braunové důl Anna – Michael za 40 tisíc korun svobodnému pánu Hansi von Morsey-Picardovi z německého Kasselu (z tohoto města pocházel i tehdejší nájemce dolu Glück mit Freuden a oba doly měly společného závodního). Počátkem září 1900 bylo započato se zmáháním a novou ražbou ve štole Anna a v prosinci téhož roku také se zmáháním staré štoly Johanni, nově pojmenované Rudolf. Ta ústila u potoka Černá a byla původně pouze 40 m dlouhá. Výškový rozdíl mezi štolami Rudolf a Anna byl 124 m; celkový vertikální rozsah otvírky byl 150 m.

Provoz dolu Anna – Michael byl moderně vybaven, ve štole Rudolf byl osazen ventilátor se zinkovými lutnami, kolejová doprava (rozchodu 35 mm) a zavedeno strojní vrtání. Před ústím štoly byla kromě provozní budovy postavena v roce 1901 i velmi moderní mechanická gravitační úpravna po mokré cestě. Stoupová ruda byla v této úpravně drcena na mokro v kulovém mlýnu, drť šla odtud do dvou rittingerových nálevek, ze kterých stékala rozdrcená měl na nátřasný splav a kaly na nárazový splav. Získaný bismutový šlich byl vysoušen a dáván do sudů. Bohatá rudnina byla drcena na sucho v kulovém mlýnu a posléze plněna do pytlů. Úpravna byla schopna zpracovat až 20 mq bohaté rudy za den a 30 mq stoupové rudy za 10 hodin. Osádka byla tvořena třemi muži a provoz byl udržován ve dne i v noci. Mimo úpravnu bylo tehdy na dole Anna – Michael zaměstnáno 30 horníků, z toho 23 ve štole Anna a 7 ve štole Rudolf (sine 1943a) [33].

O rok později (1902) důl převzala společnost Fortuna Gewerkschaft ze saského Schwarzenbergu, ve které byl předsedou představenstva původní majitel Hans von Morsey-Picard. Závodním dolu se stal Bruno Kühn, který zároveň vedl důl Glück mit Freuden v Sejfech. Současně byl rozšířen stav osazenstva – celkem zde tehdy pracovalo 41 mužů (28 na Anně – Michaelu, 7 na Rudolfu a 6 v úpravně). Dobývání rudy (bismutu a bismutového okru) probíhalo ve štole Anna na pěti dobývkách nad i pod štolovým horizontem. Ruda byla ručně tříděna na bohatší a stoupovou (chudou) rudu; bismutový šlich z úpravny byl prodáván do huti v Oberschlemě. Již v březnu roku 1904 však byly veškeré práce ve štole Anna kvůli nízké kovnatosti rudy zastaveny. Štola Anna dosáhla celkové délky 315 m a byly z ní vydobyty žíly v úrovni zhruba 20 m nad i pod štolovým horizontem.

V následujících letech (1905–1911) bylo pracováno pouze ve štole Rudolf, která byla ražena dále do pole, aby podfárala žílu Anna. Strojová ražba pomocí vrtacích kladiv postupovala rychle (například v roce 1906 vyraženo 170 m). V období let 1905–1911 byl snížen počet osazenstva na 10 až 14 mužů. Při ražbě štoly Rudolf byly nafárány kvalitní, ale málo mocné rudy Bi a Pb, kromě toho byla vyřizována železnorudná žíla Irrgang (Bufka a Velebil 2001) [3]. Po roce 1908 bylo v 1040 m zastaveno ražení hlavní chodby štoly Rudolf a ve štole se dále pracovalo pouze ve 30 m vysokém komínu a z něho ražené patrové chodbě po žíle Anna. Ražba v komínu musela být prováděna ručně, protože kompresor nebyl schopen na takovou vzdálenost dodat vzduch pod dostatečným tlakem. Osádka dolu byla tehdy šest mužů. V roce 1911 byl provoz dolu zastaven úplně. Během let 1883–1904 bylo v dole Anna – Michael údajně vytěženo 240 tun bismutové rudy o obsahu 1041 kg bismutu.

Roku 1914 získal důl Anna – Michael F. O. Nitzsche ze saského Breitenbrunnu (do té doby zde pracoval jako závodní), práce však obnoveny nebyly. Obnoveny byly až v roce 1917, kdy důl koupila vídeňská firma Österreichischen Metallhüttenwerken G.m.b.H. Od konce roku 1917 do roku 1919 byla opět zmáhána štola Rudolf a v ní bylo bezúspěšně raženo po železnorudné žíle Irrgang. Na krátký čas byla osazena i čelba v komínu na žíle Anna, záhy však byla opuštěna kvůli nedostatku vzduchu. Osádku dolu tvořili čtyři muži, ruda těžena nebyla. Radioaktivní voda, která vytékala ze štoly byla jímána a odváděna potrubím. Firma Österreichischen Metallhüttenwerken prováděla v dolovém poli Anna – Michael (zmenšeno na čtyři dolové míry) udržovací práce i po válce, ovšem jen s omezeným počtem pracovníků (v roce 1923 zde pracovali čtyři dělníci). K obnovení těžebního provozu již nedošlo (sine 1943a) [33].

Během druhé světové války, v roce 1942, byl vypracován projekt (sine 1942) [32] na otvírku štoly Anna. Bismutové žíly nafárané touto štolou měly být tehdy prozkoumány ze staré dědičné štoly Tiefer Streitpingen Stolln (ta byla ražena patrně již v 16. století pod cínové poruby na Schwimmigeru). K této otvírce však nedošlo. Po druhé světové válce byla Jáchymovskými doly n. p. opět zmáhána štola Rudolf, uranové rudy v ní zřejmě zjištěny nebyly. Dnes jsou všechna úvodní díla cechu Anna – Michael zcela zavalena.

3.3. Segen Gottes Zeche (Zwittermühl)

Historicky nejvýznamnějším Ag-Bi-Co-(Ni) dolem v údolí Černé byl důlní komplex Segen Gottes Zeche (Boží požehnání). Nacházel se v těsné blízkosti obce Zwittermühl (Háje, v roce 1872 obydleno 29 domů s 302 obyvateli). Centrum dolování bylo na kótě Zottenberg (Čupřina). První důlní díla zde byla zakládána nejpozději v druhé polovině 16. století, a to na sv. svahu Zottenbergu podél cesty ze Zwittermühlu do Streitseifenu (Podlesí).

V období let 1585–1593 bylo v tomto úseku žádáno o 40 nálezných jam. Dolová pole jednotlivých dolů byla rovnoběžná, tak jak tomu bylo například u měr dolů Boží vůle (uvádíme české překlady dle Kořana 1988 [10], protože neznáme původní pramen), který byl patrně nejstarší, Boží požehnání, jehož nálezná jáma byla propůjčena roku 1576, a u dolu Dvě desky Mojžíšovy, propůjčeného před rokem 1576. Na západ od měr Boží vůle byly proti měrám dolu Pavel propůjčeny míry dolu Římský černý orel. Podle údajů z roku 1589 byl zdejší úsek otevřen štolou Boží vůle, která sledovala stejnojmennou žílu směru VSV – ZJZ. Druhá štola, Boží požehnání, měla ústí při cestě do Streitseifenu. Roku 1589 byla již 400 m dlouhá a překřížila nejdříve žílu Římský černý orel, pak procházela náleznou jámou Boží vůle a odtud šla k nálezné jámě Dvě desky Mojžíšovi, za kterou překřížila v 47 m žílu Trojici. Při cestě do Streitseifenu jsou v pozdějších mapách zachyceny dvě hlavní štoly – výše ve svahu se nachází Oberer Segengottes Stolln, kterou podsedá Alter Segengottes Stolln. Tato spodní štola (Alter Segengottes) je patrně totožná s původní štolou Boží požehnání zmiňovanou v 16. století. Dolování bylo v druhé polovině 16. století výnosné, protože nákladníkům bylo vypláceno 5 tolarů za podíl. Do roku 1589 bylo na úseku Segen Gottes vytěženo 34,7 kg stříbra (Kořan 1988) [10].

Druhým významným dílem u Zwittermühlu byl důl Heilige Dreifaltigkeit, jehož míry, ležící jihovýchodně od dolu Segen Gottes, byly propůjčeny roku 1580. Důlní pole bylo otevřeno štolou ústící u potoka Černá a sledující stejnojmennou půlnoční žílu (tj. Heilige Dreifaltigkeit). K obnově dolování v tomto dole došlo v 18. století. V období let 1744–1770 byl v čele těžařstva F. Hessler, který tehdy vlastnil i doly v Sejfech a v Potůčkách. Cílem prací prováděných v letech 1770–1811 v dole Heilige Dreifaltigkeit bylo překřížení jitřní žíly (směru V – Z) známé z dolu Segen Gottes. Pracovalo se velmi nepravidelně, ze štoly byla vyřizována i žíla Augustin. Ve stejném období byla obnovena i jáma Šesti bratří, v níž byla zastižena žíla Odevzdanost (Kořan 1988) [10].

V dolech u Zwittermühlu způsobovaly velké potíže při postupu do hloubky přítoky důlních vod, jejichž zvládnutí neúměrně zvyšovalo náklady. Roku 1589 se uvažovalo o založení hlubší štoly z údolí Černé, k němuž ovšem nedošlo. Na počátku 17. století bylo dolování u Zwittermühlu výrazně ztrátové. I přesto se v dole Alt– und Neu-Segen Gottes (název pozměněn patrně podle stejnojmenných žil) nepravidelně dolovalo i během 17. a 18. století.

Roku 1743 byly práce u Zwittermühlu pro potíže s vodou zastaveny. Roku 1758 byla u potoka Černá založena štola Gotthold (Kořan ji nazývá Bohumil), která měla staré důlní práce podsednout a odvodnit. Roku 1773 se podnikání ujalo saské těžařstvo, které zde pracovalo ještě na počátku 19. století. Ve Zwittermühlu bylo v letech 1744–1770 vytěženo 8,5 tuny kobaltových rud a v letech 1745–1770 asi 360 kg stříbra (Kořan 1988) [10].

Před rokem 1810 začala těžba opět upadat. Těžaři proto žádali státní správu o příděl dřeva na zpracování kyzů na síru a kyselinu sírovou. Jejich žádosti nebylo vyhověno a doly u Zwittermühlu byly opuštěny. Roku 1816 koupil podnik Segen Gottes (důl Heilige Dreifaltigkeit byl od 19. století součástí jeho komplexu), na němž vázl dluh 31 tisíc zlatých, podnikatel David Starck a pokusil se o jeho záchranu. Odvodňovací zařízení bylo zdokonaleno a důl byl odvodněn. Za dva roky na to se pracovalo na všech čtyřech patrech a pokračovalo se i ve sledování žíly Neu Hoffnung směrem k západu. Roku 1821 bylo dosaženo úrovně pátého patra (Kořan 1988) [10]. V té době se také intenzívně pracováno na štolovém patře Gotthold. Starckovo podnikání nebylo úspěšné a další práce byly omezeny jen na sledování žil Neu Hoffnung a Bergbaulust na úrovni štoly Gotthold. Roku 1828, kdy bylo Starckovo dolování pasivní obnosem 70 300 zl., byly práce zcela zastaveny.

Později převzalo důl Segen Gottes těžařstvo norimberského obchodníka Steinbrechera, ale ani to příliš nepomohlo. Roku 1841 byl dolový majetek nabídnut státní správě za 18 600 zlatých, ta jej však odmítla (Kořan 1988) [10].

Vzhledem k přetrvávajícím problémům s vodou měli těžaři působící ve čtyřicátých letech v údolí Černé v úmyslu založit další, ještě níže položenou štolu, která by ústila na soutoku Černé s Podleským potokem. Měla být asi 5 270 metrů dlouhá a měla podsednout štolu Gotthold o 50 m a horizonty hlavních štol východněji položených dolů Glück mit Freuden a Aller Seelen o 61 m, respektive 80–90 m. K uskutečnění tohoto ambiciózního, ovšem zcela nereálného projektu nedošlo.

Ve druhé polovině 19. století měla dolové míry Segen Gottes pronajata společnost Segengottes Gewerkschaft podnikatele Trögera. Jednalo se o osm dolových měr a jednu míru povrchovou; zaregistrovány byly na stříbro, bismut a kobalt. U dolu Segen Gottes byla v provozu stoupovna s dvanácti železy a gravitační úpravna se dvěma nárazovými splavy a plavírnou. Roční těžba se pohybovala okolo deseti tun bismutu a bismutového šlichu, jednoho metráku niklu a jednoho metráku kobaltu. Kobalt byl prodáván do Saska na výrobu barev (sine 1880–1890) [30]. Někdy těsně před rokem 1885 byla těžba patrně rozšířena, protože zde v té době byli zaměstnáni již dva dozorci a 27 dělníků; v roce 1890 to již bylo dokonce 57 dělníků.

Žíly údajně vyhluchly při přechodu do granitů, které snad mohly být zastiženy v nějaké žulové elevaci, každopádně důl dosáhl hloubek maximálně do 200 metrů, spíše méně. Roku 1900 byl důl Segen Gottes již zcela mimo provoz a dolové míry byly vymazány. Důlní díla byla patrně udržována, protože o pár let později byl důl opět zprovozněn, přičemž roku 1907 byla těžní jáma Wilhelm hluboká 145 m (sine 1857–1910) [29]. Hlavní vodotěžná jáma Kunstschacht byla 163 metry hluboká a štola Gotthold ji zastihla v hloubce asi 48 m. Dalších pět pater bylo v hloubkách 22,5 a 42,7 a 61 a 80 a 110 m pod úrovní štoly. Šesté patro bylo projektováno 40 m pod pátým, takže mělo být dosaženo celkové hloubky 198 m. K vyražení šestého patra už pravděpodobně nedošlo. Dále byla nedaleko křížení žil Alter Segen Gottes Gang a Neu Hoffnung vyražena z povrchu jáma Scharschacht, která patrně sloužila jen jako pomocná, nejspíše větrací šachta. Celý důl byl vedle hlavních denních šachet rozfárán i systémem slepých jam (Kořan 1988) [10].

Patrně ještě před první světovou válkou získal důl Segen Gottes hrabě Ernst Emanuel Silva-Tarouca, přičemž stejně jako na dalších dolech, které na Jáchymovsku vlastnil, byly zřejmě hlavním předmětem jeho zájmu především uranové rudy. Roku 1913 bylo v dole Segen Gottes zaměstnáno 32 horníků. Během první světové války byly vyřizovány žíly známé z minulých dob a kutání se pravděpodobně zaměřilo hlavně na žílu Ernst Sylva (jméno hraběte bylo psáno v různých podobách), kde se vyskytovaly i uranové rudy. Vojenská správa uvažovala během války o převzetí dolu, k němuž však nedošlo.

Roku 1921 byl vzorek rudy z dolu Segen Gottes zaslán k analýze firmě Krupp do Německa, výsledek zkoušky byl přitom nepříznivý. Patrně v roce 1923 přešel důl do majetku nově založené Akciové společnosti pro výrobu rádia aj. kovů v Praze. Vlastníky této společnosti byla Živnobanka, která do ní vložila 7,5 milionů Kč, a E. E. Silva-Tarouca s vkladem 2,5 milionů Kč. Závodním dolu Segen Gottes byl jmenován Fr. Hradecký. Po nějakou dobu zde pracovalo asi dvacet zaměstnanců. V polovině 20. let byl důl mimo provoz a v roce 1930 již byl zcela nepřístupný.

Živnobanka se snažila důl Segen Gottes prodat. Kolem roku 1930 jednala o prodeji části akcií jakési zahraniční společnosti. V posudcích z té doby se ovšem uvádí, že doly Segen Gottes (17 dolových měr a 88 výhradních kutišť), Glück mit Freuden (čtyři dolové míry a 81 výhradních kutišť) a Aller Seelen (11 výhradních kutišť) jsou zcela neperspektivní; doslova se v jednom z nich píše: „…odpady ležící v jáchymovských odkalištích jsou několikrát aktivnější než ruda na Zwittermühle…“ (Škorpil 1930) [25]. K prodeji tedy pravděpodobně nedošlo. Během druhé světové války byla Akciová společnost pro výrobu rádia (AG für die Erzeugung von Radium u. a. Metallen) zařazena do mamutího koncernu Reichswerke AG für Berg– und Hüttenbetriebe Hermann Göring. K obnovení činnosti na dolech patřících akciové společnosti však patrně nedošlo. Je pravděpodobné, že během druhé světové války prováděla v údolí Černé povrchový geologický průzkum zaměřený na uranové rudy jáchymovská společnost JOBERG G.m.b.H. Nové průzkumné práce byly ve Zwittermühlu zahájeny po ukončení války. Nejprve byla během letních měsíců roku 1946 Správou kutacích prací Jáchymov vyzmáhána štola Gotthold (Paulíček 1947) [19] a následně bylo Jáchymovskými doly n. p. zahájeno zmáhání starých šachet.

Nejpozději od března 1947 stál ve Zwittermühlu pracovní tábor, který byl vybudován v areálu staré školy a ve kterém byli umístěni němečtí váleční zajatci. Ti nejprve pracovali v Potůčkách a nejpozději od června 1947 i při nově zahájené těžbě na Segen Gottes (na druhou stranu Paulíček 1948 [20] uvádí k roku 1947 ze Zwittermühlu pouze kutací práce, nikoliv těžbu). Zajímavá je důvěryhodná vzpomínka bývalého vězně o tom, že „…vytěžená ruda musela být nejprve sušena či pražena na pecích, aby bylo možno lépe změřit její radioaktivitu…“ Prostor šachty (snad jáma Kunstschacht) byl v té době oplocen a osazen strážními věžemi. Dne 24. dubna 1948 byl lágr údajně opuštěn a zajatci byli odvezeni do Jáchymova (Erd b.d.) [6 – www zdroj].

V roce 1947 byla obnovena stará jáma Wilhelm jako Jáma JD č. 3, a to do hloubky 145 m, přičemž z ní byla obnovena čtyři hlavní patra. Stará jáma Segen Gottes Kunstschacht byla po válce obnovena do hloubky 160 m; rozfáráno z ní bylo šest hlavních důlních pater. Nejrozsáhlejší obnovovací a razicí práce byly z obou jam prováděny patrně na úrovni dědičné štoly Gotthold, přejmenované na štolu JD č. 2. Přes stařiny byly jámy propojeny nejen mezi sebou ale také se starou jámou Scharschacht. Dnes jsou všechny jámy zasypány. Stará štola Heilige Dreifaltigkeit byla Jáchymovskými doly n. p. obnovena pod názvem štola JD č. 1 – Trojická a byla provozována do roku 1954. Byly v ní čištěny stařiny i prováděny nové ražby. Celková délka tehdy provozovaných chodeb ve štole Heilige Dreifaltigkeit byla 600 m. Bylo rovněž obnoveno propojení štoly na jámu JD č. 1, tedy na jakousi starou, nově obnovenou jámu, či snad jen štolový komín. Tato jáma mohla složit i k přívodu pohonné vody na hnací kolo vodotěžného stroje pravděpodobně umístěného na obzoru štoly Heilige Dreifaltigkeit. Tomu by nasvědčoval vodní příkop vedoucí k jámě od východu, od Jeleního potoku. Jiný takovýto vodní příkop, dodnes patrný, začíná ve svahu pod jámou JD č. 1 a pokračuje směrem na západ, do prostoru nad ústím štoly Gotthold. Jeho účel však není zřejmý.

Nedaleko (východně) od Trojické štoly byla Jáchymovskými doly n. p. vyražena nová štola, která dosáhla délky 1 760 m a která měla patrně prozkoumat východní pokračování žil známých z dolu Segen Gottes. Kdy byly důlní práce Jáchymovskými doly n. p. ukončeny není přesně známo; pravděpodobně se na ložisku pracovalo až někdy do let 1952–1956. Obě hlavní denní jámy dolu Segen Gottes, které byly ještě v roce 1957 otevřené, byly po roce 1964 zlikvidovány zásypem.

Dnes jsou veškerá díla dolu Segen Gottes nepřístupná; v současné době probíhá zasypávání propadů na žíle Alter Segen Gottes Gang nedaleko jámy Wilhelm.

3.4. Gustav (Zwittermühl)

Podle statistických dat (sine 1857–1910) [29] byly minimálně v rozmezí let 1875–1890 ve Zwittermühlu zaregistrovány ještě čtyři (po roce 1885 jen dvě) povrchové míry Gustav na bismut v majetku Gustava Schäffera z Johanngeorgenstadtu. Do roku 1885 byla u dolu v provozu šmelcovna a stoupovna; o pět let později měl důl jen tři zaměstnance a v roce 1890 byl již mimo provoz. Kde se nacházel není známo, pravděpodobně mohl být na některém pokračování žil dobývaných v té době dolem Segen Gottes.

3.5. Glück mit Freuden Zeche (Sejfy)

Další skupina dolů se nacházela sz. od Sejfů (Seifen, Rýžovna – v roce 1890 obydleno 116 domů s 920 obyvateli) na tzv. Heldenbergu. Největším dolem této oblasti byl Glück mit Freuden Zeche (Štěstí s radostí) u Sejfského mlýna. Žíly těžené v dolu Glück mit Freuden byly rozfárány i východněji položenými štolami Erzengel Gabriel, Unter Michaeli a Anna.

Důl Glück mit Freuden byl založen již v 16. století. Byl také nazýván Kommglück mit Freuden, aby se rozlišil od stejnojmenného dolu v Potůčkách (Kořan 1988) [10]. Nejbohatší výskyty stříbrných a kobaltových rud byly zřejmě vytěženy již v 16. století, a to patrně i hluboko pod hlavní štolou raženou od Sejfského mlýna. Při dalších obnovách v 18. století byl důl až do roku 1748 ztrátový. Zhruba v té době (tzn. okolo roku 1748) jej převzal blatenský měšťan F. Hessler, jenž důl vlastnil až do roku 1767. Roku 1773 převzalo důl Glück mit Freuden jiné těžařstvo, které zde pracovalo do roku 1797. Koncem 18. století byl důl Glück mit Freuden již značně hloubkově rozfárán. Žíla Joachimi byla sledována do hloubky pěti pater, žíla Verhofftes Glück do hloubky čtyř pater a žíla Glück mit Freuden do hloubky tří pater, tj. asi do 66 m; jáma byla přes 80 m (asi od povrchu) hluboká. Koncem 18. století budova cechu vyhořela a důl byl jako beznadějný opuštěn (Kořan 1988) [10].

V roce 1831 si pronajal štolu Glück mit Freuden Josef Geyer, který slednou chodbou po žíle Verhofftes Glück, směřující k východu, překřížil žílu Josefi, na níž bylo v letech 1832–1833 vytěženo asi 30 kg stříbra. Těžaři však neměli dostatek peněz k vyčerpání vody pod štolovým horizontem, omezili se tedy pouze na hledání zrudněných partií nad štolou. Ve 40. letech 19. století se uvažovalo o založení hlubší štoly, která by byla 5 270 m dlouhá a důl by podsedla o 61 m. K založení této hlubší štoly nikdy nedošlo (Kořan 1988) [10].

Později bylo založeno těžařstvo (sine 1943b) [34], ve kterém měla patrně významné zastoupení rodina Schlosserů. (Tato rodina vlastnila také Mn důl Maria Theresia, západně od Horní Blatné.) Na přelomu 50. a 60. let 19. století měli Schlosserové v prostoru dolu Glück mit Freuden pronajatou jednu dolovou míru na stříbro s jedním zaměstnancem (sine 1857–1910) [29]. K roku 1857 je zaznamenáno, že žíly nad štolou byly již zcela vyrubány. Bylo proto nutné vybudovat nové vodotěžné zařízení. Protože však „…těžaři byli liknaví…“, dostal se důl do lhůty a roku 1858 byly dolové míry vymazány (sine 1943b) [34].

Kutací práce byly obnoveny až roku 1886, kdy byly zaregistrovány kutací kruhy. Byla vyzmáhána štola a započato s čerpáním jámy, která byla do roku 1888 vyčištěna 51 m pod úroveň štoly, přičemž byla zpřístupněna všechna tři hlavní hlubinná patra. Při těchto pracích bylo v roce 1889 vytěženo 30 kg (?) uranové rudy. Na základě nálezů uranové rudy bylo v letech 1889–1890 pronajato dolové pole. Na dole bylo zaměstnáno 22 mužů, kteří započali severně od staré jámy Kunstschacht hloubit novou jámu Neu Schacht. Současně byly bez úspěchu sledovány Bi-U žíly v západním poli. V roce 1890 bylo kvůli silným přítokům povrchové vody přerušeno ražení jámy Neu Schacht, tehdy 13 m hluboké. V dubnu následujícího roku byl provoz zcela zastaven (sine 1943b) [34].

Roku 1900 vlastnil důl Glück mit Freuden (čtyři dolové míry) W. H. Schmidt z Buckau u Magdeburgu. Ten jej záhy pronajal F. Hackländerovi z Kasselu (sine 1857–1910) [29]. K obnově prací došlo v roce 1903 (závodním byl B. Kühn z Brettmühlu). V létě 1903 bylo kvůli konfliktům s lesním erárem přerušeno zmáhání štoly. V květnu 1904 bylo přerušeno znovu, tentokrát kvůli tomu, že ve štole nebyla žádná ruda a nebylo k dispozici čerpadlo pro postup do hloubky. V červnu 1904 byl ve štole ražen komín, a to v místě nálezu uranové rudy. Provoz byl definitivně zastaven v lednu 1905. V letech 1903–1905 zde pracovalo dva až pět dělníků. V roce 1903 bylo v dole vytěženo 50 mq stoupové bismutové rudy a o rok později pět mq uranové rudy (sine 1943b) [34].

Důlní práce byly obnoveny v létě 1909. Majitelem dolu se patrně stal hrabě Ernst Emanuel Silva-Tarouca; předmětem jeho zájmu byly zřejmě především uranové rudy. Nejprve byla vyzmáhána štola (čtyři dělníci v roce 1909); v roce 1910 byl ze štoly proražen dovrchní komín do jámy Neu Schacht, takže tato jáma byla zprovozněna až na štolový horizont (v hloubce 42 m). V roce 1912 bylo zahájeno čerpání hlubiny, přičemž již v roce 1913 byly na 1. patře obsazeny dvě a na 2. patře čtyři dobývky. Byly však zjištěny jen slabé výskyty uranových rud (sine 1943b) [34]. Počet osazenstva dolu byl zvýšen na 15 zaměstnanců (Mrňa 1961) [14]. Rozsáhlejší otvírka dolu byla zahájena v roce 1914. Hlavní jáma byla toho roku doražena do hloubky 50 m. Ze štoly tehdy vedla slepá úklonná jáma Kunstschacht, ze které byla vyražena patra v hloubce 16, 28, a 40 m pod úrovní štoly.

Na začátku války byly práce přechodně zastaveny. Údaje o činnosti v následujících letech se různí. Otvírkové a průzkumné práce, zaměřené na výskyty uranové rudy, prováděné od roku 1915 měly patrně jediný důvod – připravit důl na prodej. Těžen byl bismut a uranová ruda (v roce 1915 jí bylo vytěženo 220 kg, o rok později 650 kg). Vytříděná uranová ruda obsahovala 11 % U₃O₈. Vzhledem k nedostatku strojů, kvůli potížím s odvodňováním a kvůli problémům se zásobováním koksem byl provoz na počátku roku 1917 zastaven a dělníci byli převedeni na cech Segen Gottes (Mrňa 1961) [14]. Je pravděpodobné, že hlavní příčinou zastavení provozu dolu byly finanční potíže jeho majitele (majetek rodiny Silva-Tarouca byl dán roku 1924 do konkursu). V roce 1918 již byla hlubina pod štolou zatopena (Kudielka 1918) [13].

Činnost dolu byla obnovena v roce 1921 a v roce 1922 nebo 1923 přešel důl do majetku Akciové společnosti pro výrobu radia aj. kovů v Praze. Společnost zde se čtyřiceti dělníky zahájila přípravné práce pro dobývání bismutových a uranových rud. Byla vyčerpána hlubina a započato prohlubování Nové jámy (Neu Schacht) či obnova slepé jámy. Dále byla vyražena nová hlubinná patra, a to v hloubce 58, 70 a 82 m pod úrovní štoly. Jelikož se hloubky jednotlivých pater v různých posudcích liší a není zřejmé, co je „staré“ a co „nové“ patro, je pravděpodobné, že v okolí jámy, na křížení žil, bylo ložisko značně rozkutáno a jednotlivá patra se prolínala. V roce 1923 se pracovalo jen na novém 3. patře, kde byly hledány pouze uranové rudy, protože výskyty Bi – Co – Ni – Ag rud zde byly jen nepatrné (Kratochvíl 1946) [11].

V letech 1922–1924 byly činěny pokusy o úpravu uranové rudy na rychlosplavech; zkoušela se také flotace s deseti různými oleji. Přestože byly v dole nalezeny četné výskyty uranových rud, byly kutací práce celkově neúspěšné a veškerá činnost na ložisku byla v roce 1925 zastavena. Udržovací a patrně i sporadické přípravné práce zde však byly prováděny nejméně do roku 1927, kdy zde snad ještě pracovalo 33 (?) zaměstnanců. Zajímavé je zhodnocení kvality uranové rudy provedené v roce 1924: „Ruda je tvořena jemnou impregnací U, je nevhodná k výrobě koncentrátu pro výrobu radia, ale lépe se hodí k výrobě radioaktivního hnojiva…“ (Radioativní hnojivo bylo například od roku 1910 vyráběno francouzskou společností Banque du Radium pod značkou Engrais Radioactiv B.D.R. a obsahovalo 0,03 % oxidu uranu). V květnu 1946 začala Správa kutacích prací Jáchymov se zmáháním štoly. Do konce roku byl vyzmáhán štolový horizont (Kratochvíl 1946 [1]; Paulíček 1946) [18] a bylo přikročeno k vyčerpání hlubiny. Již v lednu 1947 byl v Sejfech v objektech bývalé restaurace Gasthaus St. Leonhart (patrně při cestě do Horní Blatné) pracovní tábor německých zajatců, kterých zde koncem ledna 1947 bylo okolo jednoho sta (Erd b.d.) [6 – www zdroj]. Zda pracovali na šachtě není známo, je to však pravděpodobné. V roce 1947 bylo v dole Glück mit Freuden kromě průzkumných prací zahájeno také dobývání rudniny. Vedle Jáchymova a Božího Daru byly Sejfy jedním z prvních po válce těžených uranových ložisek. Postupně byla obnovena Nová jáma, která byla patrně prohloubena do hloubky 166 m, přičemž důlní práce byly prováděny na pěti patrech. Mohutná halda hlušiny navezená u této jámy svědčí o rozsáhlých poválečných ražbách. Provoz byl zastaven v roce 1949 a jáma byla o rok později opuštěna. Určité průzkumné práce však byly na ložisku prováděny snad ještě v letech 1952–1956. K definitivní likvidaci jámy došlo po roce 1964 zásypem.

Dnes je na ložisku zachována především mohutná halda Nové jámy. Ke staré jámě Kunstschacht vede dosud patrná strouha, která přiváděla pohonnou vodu na vodní kolo vodotěžného stroje umístěného na štolovém obzoru. Počátkem 90. let 20. století bylo v areálu dolu Glück mit Freuden nalezeno množství poškozených karbidových lamp a zbytky amerických (UNRRA) důlních přileb.

3.6. Drobná díla v úseku Seifen–Försterhäuser

3.6. Small mines in the sector of Seifen–Försterhäuser

Nedaleko od Sejfského mlýna, proti proudu Černé, bylo vyraženo několik štol, které překřížily žíly dobývané dolem Glück mit Freuden. Nejblíže k poli tohoto dolu byla ražena patrně nevelká štola Erzengel Gabriel Stolln zvaná pravděpodobně také Prokop. Tato štola, vzhledem ke své poloze, patrně překřížila jitřní žíly (směru V – Z) Josefi a Joachimi. Dále proti proudu potoka následovala Untere Michaeli Stolln. Tato štola byla ražena po žíle směru S – J a byla pravděpodobně ve 20. století zmáhána (v dnes zavalené štole byly počátkem 90. let 20. století nalezeny zachovalé důlní kolejnice). Rozsáhlejším důlním dílem byla patrně štola Anna Stolln, jejíž zavalené ústí se nachází nedaleko bývalého mostku na lesní cestě ze Sejfů do osady Goldenhöhe (Zlatý Kopec). Byla ražena po stejnojmenné žíle směru SZ – JV a překřížila jitřní žílu Schutzengel, dvě bezejmenné žíly směru ZSZ – VJV a žílu Verhofftes Glück. K roku 1809 se uvádí, že štola Anna je ve lhůtě, nicméně je udržována v provozuschopném stavu (Urban 1965) [26].

Dále k východu se v údolí potoka Černá, na jv. úpatí kóty Hahnberg (sv. od Sejfů), nachází několik drobných štol, z nichž je významnější pouze Obere Michaeli Stolln (zvaná též Christoph). Tato štola byla asi 120–130 m dlouhá s poměrně malým rozfáráním po dvou překřížených žilách. Štola směřovala pod severněji ležící drobné kutací práce na podložním odžilku Geburt Christi, podle mapy z roku 1803 jich však nedosáhla. Roku 1809 byla štola Obere Michaeli ve lhůtě, stejně jako štola Anna však byla udržována v provozuschopném stavu (Urban 1965) [26].

3.7. Aller Seelen Zeche (Sejfy)

Největším a nejvýznamnějším báňským provozem v úseku východně od dolu Glück mit Freuden byl důl Aller Seelen Zeche. O počátcích důlních prací na tomto dole není nic známo. Je pravděpodobné, že rudní žíly byly z větší části vydobyty již v 16. století (podle mapy z konce 18. století bylo v té době rozfárání dolu již značně rozsáhlé). Důl Aller Seelen byl obnovoven v letech 1750–1772. Štola tehdy dosáhla délky 340–350 m a protože již nepřekřížila žádnou další žílu směru V – Z, byly práce zastaveny (Urban 1965) [26].

Podle zprávy z roku 1809 byl v tomto roce důl Aller Seelen Zeche v provozu, ražba postupovala na štolové severní čelbě. K významnějšímu pokusu o obnovu dolování došlo patrně až v 50. letech 19. století. Nejprve byly na dole (patrně na žíle Segengang) zaregistrovány tři dolové míry o celkové rozloze 1 078 čtverečních láter na stříbro (roku 1857), později dvě malé míry pronajaté střídavě na Ag, Ni, Bi. Před ústím štoly stála tehdy stoupovna. Důl byl po celou druhou polovinu 19. století v majetku rodiny Krausovy, přičemž v něm probíhal jen omezený provoz. V 50. letech pracovalo v dole šest zaměstnanců, v 80. letech jen tři. Od roku 1890 byl důl mimo provoz. Kutací práce byly v druhé polovině 19. století patrně vedeny pouze do úrovně spodní štoly a zaměřily se zřejmě na nejsevernější části dolu, tj. na prostor, kde byly položeny dolové míry. Před první světovou válkou došlo zřejmě k obnově prací. K roku 1913 je uváděno, že v dole pracuje jeden dozorce se třemi dělníky (sine 1857–1910) [29]. Počátkem 20. let 20. století prodala rodina Krausova důl Aller Seelen Akciové společnosti pro výrobu radia aj. kovů v Praze (společnost vlastnila i doly Glück mit Freuden a Segen Gottes). V dolovém poli (o celkové výměře 1 057–1 410 m²) však již práce obnoveny nebyly (Peters 1927) [21].

Je pravděpodobné, že poslední průzkumné důlní práce byly v dole Aller Seelen provedeny po druhé světové válce pracovníky Jáchymovských dolů n. p., a to minimálně v horní štole.

Rudní žíly v prostoru dolu Aller Seelen byly tedy otevřeny dvojicí štol o výškovém rozdílu asi osm metrů. Spodní štola byla ražena daleko do pole (cca 400 m) a rozfárala hlavní struktury dolu. Byla ražena po stejnojmenné žíle směru SSV – JJZ. Překřížila dvě jitřní žíly (směru V – Z), a to žílu Schutzengel a žílu Geburt Christi. Třetí žíla Heiligen Geist měla směr SSZ – JJV. Byla nalezena na povrchu; slednými pracemi v dole zastižena nebyla. V nejsevernější části dolu byla rozfárána žíla Segengang, o které nejsou známy žádné podrobnosti (Kořan 1988) [10]. Horní štola sloužila především k přívodu pohonné vody vodního kola slepé jámy. Tato úklonná vodotěžná jáma byla rozfárána patrně čtyřmi hlubinnými patry asi necelých 40 m pod úroveň spodní štoly.

Nálomy stříbrných rud byly patrně nalézány především v severním okolí vodní šachty pod úrovní dědičné štoly, protože zde bylo také provedeno největší rozfárání. Ve východní sledné chodbě žíly Maria Geburt bylo vydobyto Co-Bi zrudnění na úrovni horní štoly. Další Bi zrudnění bylo nalezeno na vzdálené čelbě dědičné štoly na tzv. staré žíle (Segengang?), kde byly také položeny zmíněné tři dolové míry.

Na ložisku lze dodnes nalézt mohutnou haldu, zavalené ústí štoly a zcela zachovaný příkop, který k ústí horní štoly přiváděl od Försterhäuser (dnes samota Myslivny) pohonnou vodu vodotěžného stroje. V horní štole, která byla ještě v 90. letech 20. století přístupná, se nacházela mimořádně zajímavá komora vodního kola, včetně kanálků vysekaných ve skále.

4. Závěr

4. Conclusion

Na základě studovaných pramenů nelze určit výši těžby Ag – Co – Bi – Ni – U rud z dolů v údolí Černé. Jisté je pouze to, že ve srovnání se sousedními revíry Potůčky a Boží Dar byla zcela zanedbatelná. Historicky mnohem významnější bylo rozsáhlé dobývání cínu, které v údolí Černé rovněž probíhalo, a to jak dobývání povrchové, tak hlubinné.

5. Přílohy

5. Attachements

Obrazová příloha k článku

6. Literatura

6. References

Bláha V., Breiter K., Eisenreich M. a Lhotský P. (1985): Hydrotermální cínové zrudnění mezi Zlatým Kopcem a Potůčky v Krušných horách. – Geol. Průzk., 27, 8–9, 254–256.
Bufka A. a Velebil D. (2000): Ag-Co-Bi-U-ložisko Potůčky v Krušných horách. – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz (Praha), 8, 75–81.
Bufka A. a Velebil D. (2001): Bludenské žilné pásmo v Krušných horách. – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz (Praha), 9, 51–57.
Burachovič S. (1984): Výroba kobaltové barvy na Hornoblatensku. – Stude z dějin hornictví (Praha), 15, 87–108.
Brumeisen, Macan S. a Šebor J. (1935): Zprávy o radioaktivní coukovině v Hájích-Rýžovně. – MS Geofond Praha P 2778.
Erd M. (sine): Dostupný z WWW:
německy: Kriegstagebuch, <http://www.haiku-plus.de/kriegstagebuch/tagebuchdeu.html>
anglicky: War Diary, <http://www.haiku-plus.de/kriegstagebuch/tagebucheng.html>
Fiala J. (1997): Stará česko-saská hranice mezi Jáchymovem a Božím Darem. – Historický sborník Karlovarska, 5, 32–50.
Jangl L. (1960): Informativní zpráva o výskytech Co – rud v oblasti Horní Blatná, Potůčky a Háje. – MS Geofond Praha P 11649.
Kořan J. (1947): Historická zpráva o dolech v údolí Černé vody. – MS Geofond Praha P 318.
Kořan J. (1988): Sláva a pád starého českého rudného hornictví. – Příbram.
Kratochvíl F. (1946): Zpráva o geologickém výzkumu štolového obzoru dolu Štěstí – Radost v Sejfech u H. Blatna. – MS Geofond Praha P 300.
Kratochvíl F. (1952): Nové výskyty autunitu a torbernitu v Čechách. – Sbor. Ústř. Úst. geol. (Praha), 19, 329–333.
Kudielka E. (1918): Die Erzlagerstätten zwischen Johann-Georgenstadt und Gottesgab im Erzgebirge. – Mont. Rdsch. (Wien), 10, 13, 335–341.
Mrňa F. (1961): Zrudnění území východně od karlovarského masívu na české straně Krušných hor. – MS kandidátské práce, Geofond Praha P 14115.
Mrňa F. a Pavlů D. (1961): Některé problémy hydrotermálního zrudnění v území východně od karlovarského plutonu na české straně Krušných hor. – Sbor. Ústř. Úst. geol., Odd. geol. (Praha), 28, 523–579.
Mrňa F. a Pavlů D. (1964): Stříbrné minerály na jáchymovských žilách. – Věst. Ústř. Úst. geol. (Praha), 39, 2, 95–103.
Mrňa F. a Pavlů D. (1967): Ložiska Ag-Bi-Co-Ni-As formace v Českém masívu. – Sbor. geol. Věd (Praha), Ř. ložisk. Geol., 9, 97–104.
Paulíček J. (1946): Zpráva o geologickém výzkumu nově vyčištěných úseků štolového obzoru dolu Štěstí – Radost v Sejfech u H. Blatné. – MS Geofond Praha P 309.
Paulíček J. (1947): Zpráva o prohlídce štoly Gothold v Zwittermühlu. – MS Geofond Praha P 2594/2.
Paulíček J. (1948): Přehledný plán rud a uhelných ložisek ČSR prozkoumaných v r. 1947 na uranové minerály. – MS Geofond Praha P 00086.
Peters J. (1927): Rudy, tuha, sůl a nafta v Československé republice. – Praha.
Slavík F. (1918): Nové výskyty minerálů v Čechách. – Čas. Čes. Mus. (Praha), 92, 41–42.
Slavík F. (1923): Žilné výplně v dole „Glück mit Freuden Zeche“ u Zwittermühlu. – MS NTM Praha 1923.
Slavíková L. (1924): Nové výskyty nerostů v Čechách II. – Čas. Nár. Mus. (Praha), 98, 148.
Škorpil F. (1930): Zpráva o prohlídce dolu Živnostenské banky v Zwittermühle. – MS ČGÚ Praha P 2497.
Urban J. (1965): Staré báňské práce v prostoru Rýžovna – Myslivny u Božího Daru. – MS Geofond Praha P 17799.
Viebig W. (1905): Die Silber – Wismutgänge von Johanngeorgenstadt im Erzgebirge – Zeitschr. prakt. Geol. (Berlin), 89–115.
Zoubek V. (1947): Geologické poměry okolí Sejfů. – MS Geofond Praha P 2781.
sine (1857–1910): Montan Handbuch (Wien).
sine (1880–1890): Die Bergwerksproduction für das Jahr … – Statistisches Jahrbuch des Ackerbau Ministeriums (Wien).
sine (1916): Obnova těžby rudy u Blatna. – Horn. a hutn. Listy (Praha), 17, 10, 140.
sine (1942): Anna Michaeli Zeche bei Brettmühl (Freiberg). – MS ČGÚ Praha P 4651.
sine (1943a): Fahrbuch Anna Michaeli Zeche bei Breitenbach (Freiberg). – MS ČGÚ Praha P 4652.
sine (1943b): Fahrbuch Glück mit Freuden Zeche bei Seifen (Freiberg). – MS ČGÚ Praha P 4653.