Úvodní stránka » Články » Idrija

Idrija ve Slovinsku – historicky významné ložisko rtuti

Autor:
Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:
Minerál (Brno) 13 (2005), 3, 204–211

Keywords: Triassic period, mercury, cinnabar, cinnabarite, idrialite

Obsah

  1. Úvod
  2. Historie
  3. Geologie
  4. Minerály
  5. Další významné rtuťové doly
  6. Přílohy
  7. Literatura

1. Úvod

1. Introduction

Městečko Idrija (dříve Idria; název je odvozen z latinského hydrargyrum – rtuť) se 7000 obyvateli se nachází necelých 40 km zjz. od Lublaně ve Slovinsku. V Idriji se po dobu asi 500 let dobývala ruda rtuti – cinabarit (rumělka), z níž se vyráběla kovová rtuť. Velké zisky z prodeje rtuti měli jak majitelé dolů, tak i panovník jako pronajímatel ložiska a v pozdějších dobách stát jako vlastník dolů i ložiska.

V 16. století byla idrijská rtuť exportována přes Benátky do Levantu, později do Německa (Augsburgu) a Holandska a odtud do Mexika a Peru, kde byla používána k amalgamaci stříbrných a zlatých rud (vzhledem k nedostatku dřeva potřebného ke klasickému hutnění). Od roku 1659 byl hlavním exportním centrem Amsterodam. Idrijské doly kryly po dlouhou dobu kromě jiného i veškerou spotřebu rtuti v habsburské rakouské monarchii; přičemž největší rozkvět zaznamenaly v 18. století, kdy byly vlastněny rakouským státem.

Po španělském Almadenu, kde se dodnes těží, byla Idrija druhým největším evropským ložiskem rtuti. Na sklonku 20. století bylo ložisko již natolik vyčerpané, že v roce 1994 byly doly uzavřeny a dnes se již v Idriji ruda nedobývá. Ložisko poskytlo celkem asi 150 000 tun rtuti, což představuje asi 13 % celkové světové produkce veškeré vytěžené rtuti. Lokalita rovněž poskytla nevelké množství atraktivních mineralogických ukázek cinabaritu a byl odsud poprvé popsán minerál nazvaný idrialin, jehož je tedy Idrija typovou lokalitou.

2. Historie

2. History

Ložisko podle pověsti objevil v roce 1490 jistý bednář, který u pramene vody zkoušel těsnost svých sudů a na dně jednoho z nich našel ke svému překvapení malé množství „živého stříbra“. Bednář odvezl ukázat nalezený tekutý kov zlatníkovi ve Škofja Loce (sz. od Lublaně), který jej identifikoval jako rtuť, tedy opravdu „živé“, respektive „tekuté stříbro“, jak bývá tento kov označován v němčině (lebendiges Silber, Quecksilber), ale i ve slovinštině (žive srebro) či angličtině (quicksilver).

Ruda rtuti se začala dobývat již krátce po objevu, avšak nepříliš intenzívně. V roce 1493 udělili Benátčané deseti německým horníkům právo na dolování rtuti. V prvních letech se dobývalo na výchozech břidlic, které obsahují jen nevelké množství rtuti. V roce 1500 byla zaražena štola Antonín (Antonistolln, Antonijev rov) a 22. června 1508 bylo v hloubce 42 metrů objeveno těleso bohaté rtuťové rudy. Tato událost je dodnes v Idriji slavena jako „den svatého Ahace“.

Dolování se v následujících desetiletích neustále rozvíjelo a byly nacházeny nové a nové zásoby bohaté rudy, nicméně okolo poloviny 16. století bylo dolování značně roztříštěné a tím pádem málo efektivní. V roce 1573 se spojilo 43 drobných idrijských nákladníků v jedno silné těžařstvo, tzn. že spojili kapitál a investovali jej do konsolidace a zmodernizování důlních provozů. Jednotlivé doly byly propojeny a byly zaraženy nové šachty. Zároveň byly vybudovány vodní nádrže a voda byla využívána pro pohon důlní techniky. Koncem 16. století dosahovaly idrijské doly hloubky 170 m a patřily mezi nejmodernější v Evropě. Těženy byly bohaté rudy, které byly tříděny ručně.

Různé způsoby výroby rtuti používané v 15. a 16. století popisuje V. Birringucio (1540). Od něj popisy výroby rtuti z rudy přebírá G. Agricola (1556), který navíc popisuje výrobní metodu destilací „per descensum“. Ta byla od roku 1530 používána právě v Idrii. Hliněné džbány byly naplněny rudou a ústí džbánů bylo utěsněno mechem. Nádoba se dnem vzhůru nasadila na prázdný hliněný hrnec a spáry byly utěsněny hlínou. Několik set takovýchto uzavřených a utěsněných dvojitých nádob bylo zahrabáno do země nebo do popela tak, že horní část, tj. džbán s rudou zůstal nad zemí. Kolem horních částí nádob byl rozdělán oheň. Vytavená rtuť protékala mechovou uzávěrou do spodní nádoby. Od roku 1560 se k rudě přidávalo vápno.

Ruda byla vytavována v lesích v okolí Idrije, protože bylo snadnější dopravit rudu ke zdrojům dřeva (než naopak), jehož se spotřebovalo velké množství. Metodu „per descensum“ popisuje i L. Ercker (1574). Idrijská rtuť byla prodávána obchodním střediskům v Augsburgu, odkud byla distribuována dále. Roku 1641 byly hliněné nádoby, používané při vytavování rtuti, nahrazeny nádobami litinovými. Nedokonalým těsněním nádob značné množství rtuti unikalo.

Rostoucí sláva idrijských dolů začala přitahovat učence z celé Evropy. V roce 1665 byl publikován první popis idrijských dolů, včetně kolorovaných ilustrací, jehož autory byli Sigmund Sisserus a Gualterus Poppe. Dalšími autory popisů idrijských dolů jsou Edward Brown v roce 1669 a Johann Valvasor v roce 1689.

Rtuťové páry unikající při tavbě rudy silně poškozovaly zdraví hutníků. Onemocnění se projevovalo chronickou letargií a nervovými poruchami. V době, kdy idrijské doly vedl Sigmund Kienpach, bylo otravou rtuťovými výpary postiženo tolik pracovníků, že tito lidé byly označováni jako „kimpašové“. Toto hanlivé označení se v Idriji dodnes udrželo a používá se pro hloupé a líné lidi. Kienpach byl v roce 1695 propuštěn a jeho místo zaujal Johan Stampfer, který se snažil úniky rtuťových par a otravu zaměstnanců omezit.

Další hlavou idrijských dolů byl Anthon Steinberg. Za jeho vedení byla v roce 1738 zaražena nová šachta Theresia, důl byl prohlouben a novými patry byla zastižena další tělesa rudy. Povrchové provozy byly opět zmodernizovány. Roku 1750 se stal ředitelem dolů Anton Haubtmann. Ten nechal v Idrii nainstalovat šachtové pece na tavení rudy. Pec, oddělená zděným roštem od topného prostoru, se plnila rudou tak, že od roštu směrem vzhůru se dávala stále drobnější. Kondenzační komory byly vyloženy hladkými deskami; na stěnách komor se rtuť srážela a stékala do sběracích prostor. Poslední komora končila komínem, kterým se odváděly zbylé plynné produkty. Chudé rudy se míchaly s jednou čtvrtinou hlíny a jednou osminou pilin. Z této směsi se dělaly jakési brikety, jež se tavily za vyšší teploty než ruda relativně bohatá.

Haubtmann rovněž nechal na řekách Idrijca a Belca vybudovat důmyslný systém nových přehradních nádrží a vodních cest, jimiž bylo plaveno dřevo na výrobu důlní výdřevy a palivové dřevo pro hutě, a jejichž voda byla využívána pro pohon nejrůznějších strojů v důlních a s dolováním spojených provozech. V roce 1767 započal místní inženýr Jožef Mrak (1709–1786) stavbu první kamenné přehrady Klavže v údolí řeky Belca, kterou dokončil v roce 1769 a v roce 1772 dokončil další na řece Idrijca. Ohromné přehrady zvané Klavže jsou zachovány až do dnešních dob.

Kvůli velkému počtu nemocných obyvatel Idrije, vyslala císařovna Marie Terezie do Idrije svého osobního lékaře Johanna Antonia Scopoliho (1723–1788). Scopoli, jenž se kromě jiného zabýval i neživou přírodou a minerály zvlášť, byl vůbec prvním odborně vzdělaným lékařem, který se staral o nemocné v Idriji. Jako lékař zde působil v letech 1745 až 1769 a v roce 1761 vydal dílo s názvem De Hydrargyro Idriensi. Roku 1766 se k němu přidal slavný chirurg a badatel Balthasar Hacquet, jenž je autorem práce s názvem Oryctographia Carniola; v Idriji žil a působil v letech 1766 až 1773.

V první polovině 80. let 18. století prošlo dolování v Idriji krizí způsobenou nízkými cenami rtuti na evropském trhu, zaplaveném nadprodukcí levné rtuti ze španělského Almadenu. Krize byla vyřešena tím, že španělský a rakouský královský dvůr podepsali roku 1785 dohodu, kterou bylo regulováno množství rtuti dodávané na trh; v následujících asi deseti letech pak byla většina idrijské rtuti prodávána přímo do Španělska. Smlouva byla obnovena v roce 1798. Mezi lety 1785 až 1790 vzrostl počet pracovníků idrijských rtuťových dolů z 590 na 1350 osob. Do Idrije přicházeli horníci z rakouských zemí a z Čech.

Produkce idrijské rtuti na přelomu 80. a 90. let 18. století vzrostla nejprve ze 30 na 140 tun ročně a později až na 600 tun ročně. Nejvyšší objem rtuti – 672 tun – byl vyroben v roce 1794. Produkce rtuti ovšem rostla díky tomu, že v dole byly rabovány celíky a zásoby nejkvalitnější rudy s tím, že chudší rudy putovaly do zakládky.

V roce 1792 byly nově vystrojeny šachty Joseph (později Jožef / Delo) a Franzisci (Frančiške / Borba). V 90. letech 18. století byl důl opět prohlouben, čímž vzrostly i přítoky důlních vod. Na šachtě Joseph byla proto instalována soustava vodních čerpadel poháněná povrchovým vodním kolem o průměru 13,6 m. Toto vodní kolo s čerpadly, zvané Kamšt (z německého Wasserkunst), čerpalo vodu nejprve z hloubky 235 m (9. patro), později z hloubky 283 m (11. patro) a jeho kapacita byla 300–400 l vody za minutu. Vodní kolo Kamšt bylo v provozu až do roku 1948 a na svém původním místě se zachovalo až do dnešních dob.

Během následujících 50 let byly těženy stále chudší rudy. V roce 1816 byla průměrná kovnatost těžené rudy 10 % a postupně klesala až na 2 % v roce 1850. Aby byla udržena stabilní výše roční produkce rtuti, byly těženy stále větší objemy rudy. Důl byl opět prohlouben a přibyla nová patra.

V roce 1803 zapříčinil požár v nejhlubší části dolu smrt jednoho horníka a v roce 1846 zahynulo při dalším důlním požáru celkem 16 lidí. V roce 1837 byl na dole instalován ještě systém parních pump, protože čerpadla vodního kola Kamšt přestávala přítoky vody zvládat.

V roce 1880 zaujímal idrijský důl rozlohu 1500 × 600 m. Sestával ze šesti šachet (Franz, Theresia, Barbara, Dreikönig, Josefi, Inzaghi), 27 slepých jam a několika štol (hlavní Antoni a Josefi). V roce 1874 bylo zavedeno strojní vrtání a v roce 1900 byl důl elektrifikován. V roce 1913 bylo vytěženo 820 tun rtuti, tedy nejvíc v celé historii revíru. Růst produkce si vyžádal změnu hutní technologie. Byla proto postavena nová huť a v ní bylo instalováno 21 velkých pecí systému Čermák-Špírek české výroby (sloužily až do 60. let 20. století a jedna se zachovala dodnes). Nová huť byla na svou dobu tak impozantní, že ji jezdili obdivovat odborníci až ze španělského Almadenu.

Během 1. světové války zabrali idrijské doly Italové, kteří je provozovali až do roku 1943, kdy území zabrali Němci. Doly začaly postupně upadat a objem těžby klesat. Po 2. světové válce bylo území s Idrijí zabráno Jugoslávským státem a důl byl znárodněn. Provozy byly zmodernizovány a všechny známé zásoby rudy byly postupně pečlivě vytěženy, včetně dlouho opomíjených rtuťonosných břidlic s velmi nízkou kovnatostí.

V 70. a 80. letech stoupala světová produkce rtuti, takže vázl odbyt a idrijské dolování se dostalo do ekonomických problémů. Navíc většina zásob rudy již byla vytěžena. Na přelomu 80. a 90. let bylo dolování v útlumu a horníci se do značné míry zabývali zakládáním vydobytých prostor. Definitivně byla těžba ukončena v roce 1994, nicméně šachty Jožef (Delo) a Frančiške (Borba) jsou udržovány v provozuschopném stavu a šachtou Jožef se do dolu běžně fárá. Na ložisku se dolovalo od 330 m n. m. do 120 m pod úroveň hladiny moře, tzn. že vertikální rozsah dolu byl 450 m. Důl sestával z 15. pater v 15 až 30metrových intervalech. Vyraženo bylo údajně asi 700 až 800 km chodeb.

Historie idrijského dolování je dobře zdokumentována. Lze se s ní seznámit i v městském muzeu na hradě Gewerkenegg. Vzhledem k spletité politicko-geografické historii regionu a obchodním vazbám se množství historických dokumentů o idrijském dolování nachází nejen v archivech v Idriji a Lublani, ale i v Udine, Benátkách, Vídni, Grazu, Klagenfurtu, Augsburgu, Římě, Norimberku, Florencii, Madridu, Janově a Amsterodamu. Na hradě Gewerkenegg lze kromě jiného shlédnout i geologickou expozici a také sbírku nerostů a hornin Marcuse Vincenze Lipolda (1816–1883), který v letech 1867 až 1883 působil v Idriji jako geolog a ředitel dolů.

Od roku 1994 je turisticky zpřístupněna část štoly Antonín (Antonijev rov), která po 200 let sloužila jako hlavní vstup do dolu. Prohlídka části systému štoly Antonijev je dlouhá 1200 m, vede dvěma horizonty o výškovém rozdílu 22 m a trvá 90 minut. Další turistickou atrakcí je vodní kolo Kamšt a areál šachty František, kde je instalováno asi 30 vysloužilých parních strojů rakouské a české výroby; konkrétně například velký parní kotel firmy Škoda Plzeň z roku 1882. V Idriji se nenacházejí žádné haldy, takže na povrchu dnes nelze nalézt ani zrníčko cinabaritu. Veškerá haldovina byla rozvezena, popřípadě použita do zakládek.

3. Geologie

3. Geology

Ložisko Idrija leží v nesouvislé řadě výskytů a menších ložisek rtuti rovnoběžné s pobřežím Jaderského moře (např. Tržič ve Slovinsku; Avala u Bělehradu, Srbsko). Oblast Idrije je budována komplexem paleozoických, triasových, křídových a eocenních hornin, silně tektonicky postižených, takže ložisko má velmi komplikovanou strukturu. Mineralizovaná zóna zaujímá rozlohu 1500 × 600 m a její vertikální rozsah je 450 m. Na ložisku bylo objeveno a těženo 156 těles bohatých cinabaritových rud nejrůznější velikosti a tvaru, rozmístěných v okolních horninách naprosto nepravidelně. Největší objemy rudních zásob představovaly rudy jemně rozptýlené v břidlicích.

Na ložisku jsou rozlišovány dva základní typy mineralizace. Jednak je to mineralizace syngenetická vázaná na triasové břidlice – jemně rozptýlený cinabarit, jenž byl produkován podmořskými hydrotermální vývěry (tzv. submarinně exhalační procesy), se usazoval jako součást těchto břidlic na dně sedimentační pánve. Látkový původ rtuti bývá odvozován od triasového podmořského spilito-keratofyrového vulkanismu a za zdroj je pokládán svrchní plášť Země.

Druhým základním typem mineralizace je mineralizace epigenetická hydrotermální, která je regenerační – polyfázová. Regenerační rudy jsou vázány na tektonické poruchy v nejrůznějších horninových faciích permu a triasu, tzn. že i regenerační rudy jsou ještě triasového stáří. Horníci rozlišovali několik základních typů bohatých regeneračních rud, a to rudu „ocelovou (jeklenka s 57 % Hg), játrovou (jetrenka s 33 % Hg), cihlovou (opekovka s 31 % Hg) a korálovou (koralna ruda do 10 % Hg)“.

4. Minerály

4. Minerals

Cinabarit
Vzácně tvoří dobře omezené krystaly, jednoduché, méně penetračně zdvojčatělé, velikosti do 2 cm, narostlé na dolomit, kalcit nebo masivní cinabarit.
Metacinabarit
Vyskytuje se poměrně vzácně v podobě drobných několik mm velkých krystalů a jejich shluků.
Idrialin
Jedná se o uhlovodík sumárního vzorce C22H14; z Idrije byl idrialin popsán již v roce 1832 a později byl několikrát redefinován. Tvoří zelenavé akumulace a povlaky ve společnosti cinabaritu a křemene; je vzácný.
Rtuť
V podobě kuliček se vyskytuje ve všech částech ložiska, nejčastější je v břidlicích.
Pyrit
Tvoří nedokonalé až 2 cm velké krychle.
Dolomit, kalcit, křemen
Dolomit, kalcit a křemen jsou hlavními žilnými minerály ložiska.
Markazit, sfalerit, auripigment, pyrhotin
Vyskytují se sporadicky a jen v nevelkých množstvích.
Epsomit, melanterit
Tvoří velmi hojné recentní agregáty dosahující i značné velikosti.

5. Další významné rtuťové doly

5. Another significant mercury mines

Další slovinský rtuťový důl se nachází v údolí Šentana u Tržiče, ssz. od Kranje, blízko hranice s Rakouskem. Jedná se o starý již dlouho opuštěný důl Sv. Anny (Šentana). Nejstarší zmínka o tomto dole pochází z roku 1557. Důl sestává ze systému 5 km chodeb a 150 m hluboké slepé jámy. V letech 1875–1902 (v roce 1902 byl důl uzavřen) zde bylo vytěženo 60 000 tun rudy, z níž bylo získáno 180 tun rtuti.

Na historicky nejvýznamnějším světovém ložisku rtuti Almaden v pohoří Sierra Madre ve Španělsku bylo za asi 2000 let těžby získáno okolo 500 000 tun rtuti. Odhaduje se, že při současné výši těžby 1000 až 1500 tun rtuti ročně vydrží zbylé zásoby rudy na ještě asi 100 let.

Další poměrně významné evropské rtuťově doly se nacházely, respektive nacházejí na lokalitách Nikitovka na Ukrajině, Monte Amiata a Ripa v Toskánsku v Itálii a Alšar v Makedonii. Další evropské těžby cinabaritu měly vždy jen lokální význam. Mezi nejdůležitější světové rtuťové doly patří doly v New Almadenu (Santa Clara Co.) a New Idrii (San Benito Co.) – obě ložiska se nacházejí v Kalifornii v USA.

6. Přílohy

6. Attachements

7. Literatura

7. References

  1. Agricola G. (1556): De re metallica libri XII.
  2. Bancroft P., Čar J., Žorž M., Kobler G. (1991): The Idria Mines, Slovenia, Yugoslavia. – The Mineralogical Record, 22, 3, 201–208.
  3. Biringuccio V. (1540): De la pirotechnia libri X. – Venezia.
  4. Crawford J. W. (1988): The Almaden Mines, Cuidad Real, Spain. – The Mineralogical Record, 19, 297–302.
  5. Ercker L. (1574): Beschreibung aller furnemisten mineralischen Erz- und Bergwercksarten. – Prag.
  6. Havelka J., Rozložník L. (1990): Ložiska rud. – SNTL Praha.
  7. Hitzinger P. (1860): Das Quecksilberbergwerk Idria von seinem beginne bis zu Gegenwart. – Laibach.
  8. Kořan J. (1942): K dějinám rtuti. – Hornický věstník a hornické a hutnické listy (Praha), 24 (43), 3, 29–35.
  9. Kossmat F. (1899): Ueber die geologischen Verhältnisse des Bergbaugebietes von Idria. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 49, Heft 2., 259–286.
  10. Kossmat F. (1911): Geologie des Idrianer Quecksilberbergbaues. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 61, Heft 2., 339–384.
  11. Kropáč J. (1912): Über die Lagerstättenverhältnisse des Bergbaugebietes von Idria. – Berg- und Hüttenmännisches Jahrbuch der k. k. montanistischen Hochschulen zu Leoben und Příbram (Wien), 60, 97–146.
  12. Lampadius M. A. (1809): Handbuch der algemeinen Hüttenkunde. – Göttingen.
  13. Lipold M. V. (1853): Geologische Verhältnisse der Umgebungen von Idria. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 4, 2. Heft, XIII. Sitzungen der k. k. geol. Reichsanst., 11. Sitzung am 1. April, 422–423.
  14. Lipold M. V. (1856): Geologische Aufnahme der Umgebung von Idria in Krain. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 7, 4. Heft, XII. Sitzungen der k. k. geol. Reichsanst., 2. Sitzung am 18. November, 838–839.
  15. Lipold M. V. (1874): Erläuterungen zur geologischen Karte der Umgebung von Idria in Krain. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 24, IV. Heft, 425–456.
  16. Lipold M. V. (1874): Beschreibung einiger Quecksilber-Erzvorkommen in Kärnten und Krain. – Oesterreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen (Wien), vol. 22, no. 31, p. 289–291; no. 32, p. 302–303; no. 33, p. 309–310; no. 34, p. 317–318.
  17. Vaněček M., ed. (1995): Nerostné suroviny světa. Rudy a nerudy. – Academia Praha.
  18. Waagen L. (1919): Bergbau und Bergwirschaft der österreichisch-ungarischen Monarchie. – Wien.

velebil.net

Související odkazy