Manganová mineralizace žíly Marie Terezie u Horní Blatné v Krušných horách

Autoři:: Aleš Bufka – Ministerstvo průmyslu a obchodu, Praha; Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:: Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 11 (2003), 100–114

Abstrakt [Abstract & Introduction in English]

Žíla manganových rud Marie Terezie u Horní Blatné v Krušných horách je historicky významnou mineralogickou lokalitou. Na vzorcích manganových rud z této lokality byly v první polovině 19. století prováděny jedny z prvních vědeckých výzkumů minerálů manganu. V článku je souhrnně zpracována geologie, ložiskové poměry a mineralogie ložiska a také historie dolování.

Keywords: manganese ores, problems of pyrolusite, polianite, economic geology, history of mining, the Blatná granite massif, Krušné hory Mts.

1. Úvod [Introduction in English]

Žíla Marie Terezie se nachází na Jelením vrchu (Hirschberg) sz. od Horní Blatné v Krušných horách. Žíla byla zejména v 18. a 19. století otevřena několika důlními díly. V 19. a počátkem 20. století byly na žíle dobývány manganové rudy, těžba ovšem nedosáhla větších objemů; pro manganovou rudu byl zprvu jen omezený odbyt, její větší využití bylo možné až s rozvojem výroby oceli a ve druhé polovině 19. století i při výrobě chloru a kyslíku. Žíla je proslavená výskytem bohatých krystalovaných ukázek pyrolusitu.

Lokalita Horní Blatná je v české mineralogické literatuře mylně považována za typovou lokalitu pyrolusitu (Velebil 1998; Bernard 2000); za autora prvního popisu je přitom všeobecně považován Haidinger (1827) (Nickel a Nichols 1991). Haidinger studoval manganové minerály v mnoha mineralogických sbírkách (navštívil i mineralogickou sbírku Vlastenského, dnes Národního muzea v Praze, spravovanou tehdy Zippem) a zavedl název pyrolusit pro minerál, jenž byl do té doby nazýván Grau Braunstein, Grey Manganese-ore, Grey Oxide of Manganese, popř. Mangan-Hyperoxid apod. V původní práci z roku 1827 uvádí Haidinger celkem čtyřicet evropských lokalit s výskytem pyrolusitu (zejména německých) a čtyři brazilské. Mezi evropskými uvádí i výskyty pyrolusitu u Horní Blatné (Platten), jako příklad uvádí železnorudný důl Hilfe Gottes (žíla Irrgang na Bludné, v. od Horní Blatné). Jako studijní materiál posloužily Haidingerovi vzorky pyrolusitu především z německých lokalit, například z Eiserfeldu (lokalita Tiefe Kohlenbach) u Siegenu (Vestfálsko), z Elgersburgu (Durynsko) a Öhrenstocku u Ilmenau (Durynsko) (Haidinger 1827).

Haidinger zařadil pyrolusit do tzv. „prismatické“ soustavy. V jeho době odpovídalo pojetí krystalových soustav dnešnímu pojetí jen částečně. Haidinger vycházel ze systému svého učitele F. Mohse a tzv. prismatická soustava zahrnovala dnešní soustavy rombickou, monoklinickou a triklinickou. Roku 1836 zmiňuje hojný průmyslově využitelný výskyt „prismatické manganové rudy“ u Horní Blatné F. X. M. Zippe (Zippe 1836), jenž byl rovněž Mohsovým žákem a jenž manganové doly u Horní Blatné již v roce 1824 osobně navštívil. Zippe poté opakovaně daroval vzorky manganových rud z Horní Blatné do sbírek Vlastenského muzea (obr. 1).

Roku 1843 navštívil manganový důl Marie Terezie na Jelením vrchu u Horní Blatné německý mineralog A. Breithaupt (návštěvu mu umožnil majitel dolu J. Schlosser), který vzápětí z lokality rozlišil černošedý jemnozrnný „měkký“ pyrolusit (Weichmanganerz) a světle šedou zřetelně krystalickou a krystalovanou manganovou rudu (lichte Graumanganerz), kterou pojmenoval polianit (Breithaupt 1844). Breithaupt hovoří o polianitu jako o „rombicko-prismatické manganové rudě“ – toto zařazení odpovídá dnešní rombické soustavě. Polianit byl poté nějaký čas více či méně považován za samostatný minerální druh, i když chápání a definice jak pyrolusitu tak polianitu prošla v následujících desetiletích spletitým a poněkud zmateným vývojem. Již Haidinger (Haidinger 1845 in Köchlin 1888) odmítl polianit jako samostatný minerál a považoval jej za pseudomorfózu pyrolusitu po braunitu. Rovněž mnozí další autoři hovoří o nejrůznějších typech vzájemných kombinací pseudomorfóz pyrolusitu, polianitu a manganitu (Köchlin 1888; Dana 1892; Kratochvíl 1957 a další).

E. S. a J. D. Danovi (1880) uvádějí pyrolusit jako rombický MnO₂ a polianit je uveden jako synonymum. Dana (1882) uvádí v pátém vydání mineralogického systému pyrolusit i polianit jako rombické minerály, přičemž polianit je podle něj velmi čistý pyrolusit, a hned v následujícím šestém vydání (Dana 1892) popisuje pyrolusit jako rombický minerál a polianit jako minerál tetragonální (obr. 2). (Tetragonální soustava odpovídá ve starším Mohsově a tedy i Haidingerově pojetí soustavě „pyramidální“ a Breithaupt je dokonce přímo autorem pojmu tetragonální soustava, který jako první do krystalografie zavedl.) Kopecký (1905–18) referuje o tom, že „odrůda pyrolusitu polianit, se krystaluje v tvrdých, světle šedých, kovově lesklých krystalech rázu kosočtverečného … O nich však bylo nejnověji zjištěno, že náležejí do soustavy čtverečné“.

Ford (in Dana a Ford 1932) uvádí pyrolusit jako rombický minerál a u stejného hesla uvádí, že podle rentgenových výzkumů má pyrolusit stejnou strukturu jako polianit; na jiném místě ovšem píše o polianitu jako o tetragonálním minerálu.

Roku 1943 zavedli Fleischer a Richmond na základě rentgenového studia pyrolusit jako tetragonální MnO₂ a zároveň zavedli jako nový minerální druh rombický MnO₂, a to pod názvem ramsdellit (lokalita Lake Valley, Sierra Co., New Mexico, USA); navázali přitom na předchozí rentgenová studia oxidů manganu Ramsdella (1932) a Johna (John 1923 in Ramsdell 1932). Fleischer a Richmond (1943) uvádějí, že rombický MnO₂ je pravděpodobně transformačním produktem tetragonálního MnO₂ a že ramsdellit (romb.) přechází na pyrolusit (tetr.) při zahřívání na přibližně 300 °C (Fleischer a Richmond 1943; Fleischer et al. 1962). Název polianit pro tetragonální MnO₂ zrušili jako zbytečný, tzn. že polianit ztotožnili s pyrolusitem (Fleischer a Richmond 1943). V Betechtinově mineralogii z roku 1951 již figuruje pyrolusit jako tetragonální minerál s tím, že polianit je zastaralé synonymum pro krystalické variety pyrolusitu (Betechtin 1951). I v současné literatuře je název polianit považován za synonymum pyrolusitu, popřípadě za „krystalovanou“ varietu pyrolusitu.

Z Horní Blatné popsali ramsdellit v podstatě zároveň počátkem 60. let 20. století Bernardová a Slánský (1960) a Neumann (1961). V téže době ovšem ještě používá pojem polianit při popisu manganového zrudnění na žíle Marie Terezie u Horní Blatné Mrňa (Mrňa 1961; Mrňa a Pavlů 1961).

2. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

2. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

Žíla Marie Terezie je významnou strukturou na historickém cínovcovém ložisku Hirschberg (sz. od Horní Blatné), které je vyvinuto v západním okraji blatenského žulového masívku. Převládajícím horninovým typem blatenského masívku jsou hrubozrnné biotitické autometamorfované žuly. Ty patří k hlavní intruzi mladší (stáří 300–250 Ma; Chlupáč et al. 2002) intruzívní fáze karlovarského plutonu (tzv. žuly krušnohorského typu). Pro žuly blatenského masívku je charakteristická hojná přítomnost turmalínu, běžnou akcesorií je topaz (Kopecký et al. 1974). Na jižním okraji je blatenský masívek tektonicky omezen rozsáhlým zlomem regionálního významu označovaným jako Velký jílový zlom (Neumann 1961; Breiter 1985). Velký jílový zlom prochází při jižním okraji Horní Blatné a odděluje žuly masívku a plášťové chloriticko-sericitické fylity; jeho generelní směr je V – Z a sklon 80 ° k J (obr. 3).

Na západním okraji je blatenský masívek tektonicky omezen dalším zlomem, tentokrát směru SZ – JV a sklonu 75 ° k JZ, zvaným Malý jižní zlom (Neumann 1961; Breiter 1985). Směrem na SZ prochází Malý jižní zlom fylity až na území Německa (území Čech opouští při jižním okraji Potůčků); na JV prochází Malý jižní zlom při jz. okraji Horní Blatné a je ukončen na mladším Velkém jílovém zlomu. Na českém území činí jeho délka 5 km (Kopecký et al. 1974). Dalším důležitým zlomem je tzv. Jižní zlom směru ZSZ – VJV až téměř V – Z, který se nachází jz. od Malého jižního zlomu, s nímž je subparalelní. Mocnost zlomů dosahuje až prvních desítek metrů, výplň je křemenná a mylonitová, lokálně bývají hematitizovány (Neumann 1961).

Okolí blatenského masívku je tvořeno zmíněnými chloriticko-sericitickými fylity (stáří kambrium–ordovik), které místy obsahují albit a hojný sekreční křemen. Tyto fylity jsou do vzdálenosti 300–400 m od styku s žulami blatenského masívku (tj. i v okolí Jeleního vrchu) postiženy kontaktní metamorfózou, která se projevuje zejména přítomností skvrn na plochách břidličnatosti. Tyto skvrny jsou tvořeny agregáty slídových minerálů; původní křemen byl během kontaktní metamorfózy částečně rekrystalizován (Kopecký et al. 1974). Mezi Jižním a Malým jižním zlomem tvoří fylity rozsáhlou pokleslou kru s výškou skoku na Malém jižním zlomu okolo 100 m (Breiter 1985).

Oblast sz. od Horní Blatné na Jelením vrchu (cínovcový revír Hirschberg) je tvořena specifickým typem žuly. Jedná se o drobnozrnnou porfyrickou žulu typu Jelení vrch, nejstarší žulu v rámci blatenského masívku (Breiter 1985). Oblast Jeleního vrchu (sv. od Malého jižního zlomu) je relativně málo denudována, takže jsou zde zachovány trosky fylitového pláště. Charakteristická je také přítomnost roje severojižních žil žulových porfyrů (minimálně sedm ověřených; Breiter 1985). Ty měly zásadní význam při vzniku greisenových pásem s kasiteritem. Podél tektonicky oslabených zón mezi žulovými porfyry a porfyrickými žulami typu Jelení vrch pronikla greisenizační a rudonosná fluida, která metasomaticky přeměnila (nabohacení fluorem, bórem a cínem; destrukce živců a biotitu; vznik novotvořeného křemene) především porfyry a v menší míře i žuly (Kopecký et al. 1974; Breiter 1985).

Na Jelením vrchu je vyvinuta řada strmých greisenových žil, resp. greisenizovaných pásem směru S – J až SSZ – JJV, popř. i SV – JZ, a obvyklé mocnosti 5 až 10 cm, která tak tvoří významný žilný uzel, v minulosti intenzívně těžený (Kořan 1950; Jangl 1976a). Průběh deseti hlavních greisenových pruhů je na povrchu zřetelný podle pinkových pásem, jejichž délka se pohybuje od 250 do 500 m (Obdržálek 1958; Breiter 1985). Staré práce pokračují částečně (až několik desítek m) i do fylitů. Není zřejmé, zda jsou greisenizovaná pásma na Jelením vrchu vyvinuta i ve fylitech nebo zda byly těženy greiseny v žule až pod tenkým fylitovým pláštěm (Breiter 1985). Každopádně cínové zrudnění vázané na strmé přínosové struktury v turmalinizovaných fylitech bylo v okolí blatenského masívku již několikrát prokázáno a v minulosti byl tento typ zrudnění rovněž předmětem těžby (Pácal a Pavlů 1963; Bláha et al. 1985; Breiter 1985). Jangl (1976a) uvádí, že ve štole Augustin (Segen Gottes) bylo v roce 1807 zastiženo ve 188–123 m (?) několik greisenových žilek ve fylitech o mocnosti 5–10 cm. Rovněž cínovcové pásmo Altvater se podle starých zpráv mělo nacházet ve fylitech ve východní částí revíru Jelení vrch (Jangl 1976a).

Oblastí cínovcového ložiska Hirschberg (Jelení vrch) probíhá zlom směru ZSZ – VJV, který je na SZ ukončen na Malém jižním zlomu a na JV není jeho dosah přesně znám; jeho prokazatelná délka je asi 800 m (minimálně 600 m). Na SZ probíhá zlom fylity, přibližně ve střední části jeho známého průběhu od sebe v úseku asi 200 m dlouhém odděluje žuly Jeleního vrchu (na SV od zlomu) a fylity (na JZ od zlomu), které v této oblasti tvoří jakýsi klín v žulách, a na JV již zlom probíhá žulami a směřuje k severnímu okraji Horní Blatné. Mocnost zlomového pásma je 2 až 10 m a sklon 80 až 85 ° k JZ. Pouze hypotetická je možnost pokračování zlomového pásma směrem na SZ v hloubce v pokleslé kře za Malým jižním zlomem (Neumann 1961) (obr. 4).

Pásmo je patrně v celé známé délce hydrotermálně mineralizováno křemenem, manganovými rudami a v menší míře i hematitem (Neumann 1961; Breiter 1985). Manganové rudy byly dříve těženy, a to především v úseku, kde zlomové pásmo odděluje žuly a fylity. Těžený úsek byl v minulosti nazýván Černá žíla a později žíla Terezie či Marie Terezie (Jangl 1976a). Manganová mineralizace byla na žíle horizontálně sledována v délce více než 500 m (Neumann 1961 uvádí 520 m) a do hloubek okolo 50 m (výškový rozdíl mezi ústím šachtice Karel na křížení pásma Karel s žilou Marie Terezie a úrovní štoly Segen Gottes); nejbohatší akumulace manganových rud se nacházely na styku žul a fylitů. V hloubce ovšem žíla prochází pouze žulami, protože fylity v místě kontaktu s žulami tvoří jen nepříliš mocnou kru (klín). Hloubkový rozsah mineralizace pod úrovní štoly Segen Gottes není znám; při průzkumu na cínové rudy na Jelením vrchu byla žíla zastižena pouze průzkumnou rýhou; ani jeden ze dvou vrtů provedených na lokalitě žílu Marie Terezie nezastihl (Breiter 1985).

Průzkumnou rýhou byl zjištěn další zlom, zpeřený k poruše Marie Terezie, směru SZ – JV, který je patrně rovněž mineralizován manganovými rudami a tvoří tak jakýsi jižní odžilek žíly Marie Terezie (Breiter 1985). Další jižní asi 1 m mocný odžilek těžený povrchově uvádějí Neumann (1961) a Mrňa (1961). Roku 1812 byl ve štole Augustin (Segen Gottes) ve 136 metru zastižen 330 cm mocný jižní odžilek žíly Terezie či snad dokonce samostatná paralení žíla (Mn-rudy zaujímaly mocnost 85 cm) sledovaný východním překopem na vzdálenost asi 50 m (pokusně bylo vyrubáno 30 centnýřů manganové rudy) (Kudielka 1917; Coufal 1917b; Jangl 1976a).

Žíla Marie Terezie je od okolních hornin oddělena ostře; fylity jsou do vzdálenosti 6 až 8 m od okraje žíly proniknuty až 2 cm mocnými žilkami manganových rud; žuly jsou manganovými rudami jemně impregnovány až do vzdálenosti 50 m od žíly, zároveň jsou žuly v okolí žíly silně hydrotermálně alterovány (Neumann 1961). Nejbohatší akumulace manganových rud jsou vyvinuty při okrajích žíly; střední část obsahuje více křemene, ale i ve střední části žíly bývají až metrové akumulace čisté manganové rudy (Mrňa 1961; Neumann 1961). Manganové zrudnění není souvislé, některé úseky žíly rudu neobsahují (Jangl 1976a).

Mocnost žíly Marie Terezie je proměnlivá; kolísá od 1 do 10 m (Neumann 1961). V úrovni štoly Segen Gottes například činí 4 až 6 m (Kořan 1950); štolou Concordia byla nafárána v mocnosti šesti metrů (Neumann 1961) a dolem Terezie v mocnosti 1 až 2 m (Jangl 1976a). V některých úsecích žíla (křemen-rudní mineralizace) vyplňuje zlomové pásmo jen částečně, popřípadě má různé drobné odžilky mezi nimiž a tělesem hlavní žíly je brekciovitá až mylonitová horninová výplň. Hlavním žilným minerálem je křemen několika generací a tedy i různých forem. Je bílý „cukrovitý“, tj. složený z drobných automorfně až hypautomorfně omezených krystalů, dále celistvý až rohovcovitý zabarvený dohněda příměsí hematitu; v dutinách tvoří drúzy až 1 cm velkých romboedrických krystalů.

Zdá se, že druhým nejhojnějším minerálem je patrně pyrolusit, který prorůstá křemenem v podobě žil, žilek, běžně tvoří i bohaté akumulace o mocnosti řádově desítek centimetrů až prvních metrů. Je jemnozrnný, šedočerný (složený z velmi drobných jehliček), popřípadě masívní světle šedý hrubě krystalický, tvoří i vláknité radiálně paprsčité agregáty. (Aktuální mineralogické studium Mn-rud ložiska Marie Terezie nebylo zatím uspokojivě dořešeno; je možné, že na složení objemově nejhojněji zastoupených jemnozrnných šedočerných rud se významně podílejí jiné manganové minerály než pyrolusit a ramsdellit.)

V plochých dutinách o velikosti až 15 cm tvoří pyrolusit drúzy krystalů nejrůznějších forem, nejčastěji plochých krátce sloupcovitých až tlustě tabulkovitých, různého stupně lesku, jejich velikost dosahuje maximálně 1,5 cm (obr. 5). Krystaly mívají hladké nebo rýhované plochy vertikálního pásma; zakončeny bývají matnými bazálními a pyramidálními plochami nebo jsou na koncích roztřepené. V drúzových dutinách jsou obvykle uspořádány naplocho, méně často vertikálně k podkladu (obr. 6, 7 a 8). Poměrně časté jsou i drúzy jehlicovitých krystalů. Hojným minerálem je hematit jako impregnace křemenné žiloviny, někdy tvoří masívní celistvé až 30 cm mocné červené polohy i drobné ledvinité agregáty.

Méně hojným oxidem manganu je ramsdellit, který je od pyroluzitu makroskopicky neodlišitelný. Z Horní Blatné byl poprvé popsán v podstatě zároveň Bernardovou a Slánským (1960) a Neumannem (1961). Podle Neumanna (1961) je pyrolusit mladší než ramsdellit. Krystaly ramsdellitu jsou podle něj obvykle matnější než pyrolusitové a mívají dobře vyvinuté bazální plochy. Novějším rentgendifrakčním studiem více než třiceti vybraných převážně hrubě krystalických vzorků manganových rud z ložiska Marie Terezie bylo zjištěno, že převládajícím minerálem je pyrolusit; jednoznačně byla prokázána i přítomnost ramsdellitu. Oba minerály se vyskytují jak samostatně, tak ve směsích v agregátech. Všechny typy do prostoru vyvinutých krystalových mnohostěnů (automorfních krystalů) se ukázaly být pyrolusitem až na jediný nejednoznačný případ, kdy byla v krystalu identifikována převaha ramsdellitu nad pyrolusitem (ploše sloupcovitý lesklý silně rýhovaný krystal – obr. 9 – jiné krystaly stejného vzhledu byly ovšem pyrolusity). Několik vzorků naznačilo možnou přítomnost dalších oxidických minerálů s manganem (rtg. analýzy provedl J. Sejkora).

Nehojným minerálem žiloviny je opál, který tvoří povlaky především na křemeni. Mnozí autoři uvádějí z lokality výskyt pseudomorfóz pyrolusitu po manganitu (např. Neumann 1961), popřípadě přímo manganitu (Mrňa 1961); přítomnost manganitu na ložisku nebyla nověji prokázána. Mrňa (1961) uvádí jako akcesorii žiloviny baryt, pyrit a magnetit.

Pokud jde o stáří manganové mineralizace, Neumann (1961) podle analogie s podobnými německými ložisky (Ilmenau v Durynsku, Ilfeld v Harzu) řadí její vznik do spodního permu, tedy do pozdních fází variského magmatismu, konkrétně do doby vzniku žul typu Jelení vrch. Spíše lze ale předpokládat, že ke vzniku hydrotermální manganové mineralizace došlo až po intruzi nejmladších žul blatenského masívku, tedy spíše ve svrchním permu; nelze ovšem vyloučit, že mineralizace je ještě mnohem mladší. Zcela jistě je manganová mineralizace na Jelením vrchu mladší než vznik Sn zrudnění, protože žíla Marie Terezie zdejší cínovcové struktury přetíná. Vzhledem k tomu, že v krušnohorském saxothuringiku byly hydrotermální roztoky aktivní od permu do paleogénu (Chlupáč et al. 2002), lze vznik Mn-mineralizace zařadit kamkoliv do tohoto širokého časového rozpětí.

3. Historie dolování

3. History of mining

Nejstarší propůjčky na cínové rudy v oblasti Jeleního vrchu pocházejí z roku 1534 a velké množství dalších z let 1535 až 1538, přičemž z propůjček vyplývá, že cínovcové žíly na Jelením vrchu byly známy již před těmito daty (Jangl 1976a). Žíly byly poměrně intenzívně nafárány množstvím šachet a štol, a to až do hloubek 50 až 60 m. Při pracích na cín byla zastižena i manganová žíla zvaná Černá žíla (Schwarze Gang), poprvé zmíněná k roku 1595 (Kořan 1950).

Po rozsáhlé těžbě cínu v 16. století nastává v 17. století úpadek těžby na Jelením vrchu. Ani v 18. století nedochází k větší obnově a rozvoji zdejší těžby; sporadické práce mají spíše průzkumný charakter, cínové rudy jsou těženy jen příležitostně. Roku 1735 si propůjčil náleznou jámu na Černé žíle J. F. Tschach, o provozu ale není nic známo. Po několikerém opakovaném zmáhání staré štoly Jiří (Hirschberger Stolln, St. Georgenstolln, Nürnberger Stolln – poprvé zmiňována roku 1537; Kořan 1950; Jangl 1976a) započínaném v letech 1717, 1727 a 1747 nejrůznějšími těžaři (např. J. H. Poppenbergerem) a zaměřeném na průzkum cínovcových žil, popřípadě vedeným snahou podsednout poměrně vzdálené cínové ložisko Konrád, převzal roku 1751 štolu Jiří i s příslušnými důlními mírami celní inspektor a těžař Franz Heszler, majitel zmíněného dolu Konrád, který se nacházel pří severním okraji Horní Blatné (Jangl 1976a).

Štola Jiří byla nejhlubší štolou revíru Hirschberg (Jelení vrch), její ústí leželo u Blatenského potoka, a dobře se hodila k průzkumu cínovcových žil, případně k zamýšlenému odvodnění vzdáleného dolu Konrád a prozkoumání oblasti mezi tímto dolem a Jelením vrchem. Heszler nechal štolu Jiří opět vyčistit, prozkoumal její odbočky a přibližně od roku 1755 pokračoval v její ražbě, a to jednak směrem na sever po jedné z nejvýznamnějších cínovcových žil revíru Hirschberg – žíle Karel (Caroli), jednak směrem na VJV po Černé žíle. Ve štole pracovalo 24 osob; po jejím vyčištění zbývalo vyrazit po Černé žíle k dolu Konrád více než jeden kilometr chodby. K usnadnění těžby byla na křížení žíly Karel a Černé žíly vyhloubena 71 m hluboká šachta, od níž byly vedeny obě sledné (tzn. po žíle Karel a Černé žíle). Jak vyplývá ze zprávy z roku 1766, vzdálenost od ústí štoly ke křížení se žilou Karel byla 375 m (obr. 10).

Do roku 1758 postoupila čelba po Černé žíle zhruba o 270 m. Poté byl postup zastaven a bylo sledováno cínovcové pásmo Roland. Vzdálenost více než jednoho kilometru k dolu Konrád byla příliš veliká, ve štole se pro nedostatek vzduchu špatně pracovalo a vyražení řady až 70 m hlubokých světlíků, aniž by se štolou dobývala ruda, by bylo příliš nákladné. Důl Konrád byl tedy i nadále odvodňován vodotěžným strojem. Roku 1760 byly práce na úrovni štoly Jiří zastaveny a nakrátko byly obnoveny roku 1766, kdy bylo raženo po Černé žíle směrem na ZSZ až do vzdálenosti 65 m od křížení pásma Karel. Cílem bylo prozkoumat další cínovcová pásma. Důl byl ještě téhož roku definitivně opuštěn a roku 1768 nechal Heszler zdejší důlní míry vymazat (Jangl 1976a).

Poté co byly v roce 1760 zastaveny práce po Černé žíle ve štole Jiří, byla otevřena stará tzv. Prostřední štola (prostřední – tzn. mezi štolou Jiří a Terezie – viz dále). Tato štola původně sloužila k zpřístupnění a odvodnění děl na cínovcovém pásmu Karel a byla patrně starší než štola Jiří. Byla založena poměrně hluboko, dnes ovšem není známa lokalizace jejího ústí a její průběh. Jangl (1976a) klade její ústí k začátku stoky vedoucí ke kolnici starého vodotěžného stroje, který je zakreslen na Putzově mapě Jeleního vrchu z roku 1807. Takto lokalizované ústí se nachází přibližně na linii mezi ústími štol Jiří a Terezie (viz dále), blíže k ústí štoly Jiří. Prostřední štola byla ještě roku 1760 vyčištěna až k Černé žíle, přičemž vzdálenost od ústí k žíle byla přes 200 m. Křížení Prostřední štoly a Černé žíly se nacházelo 40 m z. od křížení žíly Karel a Černé žíly. (Číselné údaje by odpovídaly Janglově lokalizaci Prostřední štoly.) Roku 1762 byla Prostřední štola vyčištěna o dalších 40 m po Černé žíle směrem na VJV až k šachtě na křížení Černé žíly a žíly Karel. Poté bylo od roku 1763 raženo po Černé žíle dále na VJV; do roku 1765, kdy byly práce na úrovni Prostřední štoly zastaveny, bylo od křížení pásma Karel vyraženo 60 m chodby.

Dalším důlním dílem, které nafáralo a sledovalo Černou žílu, byla stará štola Braunstadl (později Terezie), ražená nejprve asi 200 m směrem na VSV a později směrem na VJV po Černé žíle. Štola byla roku 1761 propůjčena Gottliebu Behrovi. V návaznosti na tuto propůjčku byly poté uděleny další propůjčky na nálezné jámy na Černé žíle – roku 1762 Josefu Horbachovi, téhož roku Andreasi Zienerovi a roku 1764 Jakubu Voigtovi. Všechny byly záhy uvolněny a roku 1765 bylo rozsáhlé důlní pole u nálezných jam Maria de Victoria a Erasmus propůjčeno těžařstvu vedeném Franzem Horbachem. Roku 1797 byla těžná šachta Erasmus opuštěna, jáma a míry Maria de Victoria byly opuštěny ještě předtím. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jámy Maria de Victoria a Erasmus se nacházely na Černé žíle, východně od křížení Černé žíly a pásma Karel; dnes se zde nacházejí rozsáhlé propady. Štola Braunstadl byla mezitím také na čas opuštěna, protože nedlouho před rokem 1777 byla znovu propůjčena samostaným havířům A. Wolfovi a F. Waldhütterovi. Roku 1797 byly ve stejném důlním poli „u starší jámy Terezie“ propůjčeny dvě důlní míry, a to I. Krausovi, a roku 1801 a 1805 ještě další důlní míry, tentokrát Ch. Wolfovi (Jangl 1976a).

U posledně zmíněných propůjček je výslovně uvedeno, že se nacházejí na žíle Terezie (Černá, tj. manganová žíla). Pravděpodobně se již jednalo o propůjčky na mangan a nikoliv na cín, i když pro to nemáme žádný přímý doklad. Lze tak usuzovat z údajů Schmidta (1844), který uvádí, že v roce 1843 byly v revíru vrchního horního úřadu Jáchymov pronajaty následující propůjčky na Braunstein (mangan): „jeden nálezný důl a osm dodatkových důlních měr pronajatých již před rokem 1805; tři důlní míry byly pronajaty podle patentu z roku 1819“. Z počátku 19. století nejsou známy žádné údaje o vytěžené manganové rudě, potažmo o jejím množství. Manganová ruda se v této době používala ve sklárnách na čeření (odbarvování) skla s obsahem železa, dále na barvení skla na fialovo, popřípadě jako pigment (na hrnčířské polevy) a její odbyt mohl být jen minimální.

Až do roku 1810 drželi a provozovali důl Terezie samostatní havíři a provoz byl velmi slabý. Roku 1810 koupilo důl těžařstvo z železnorudného dolu Protasi, z. od Horní Blatné, které obsadilo důl předákem, odbíhačem a havířem a dalo do pořádku štolu Terezie i těžnou šachtu. Následující léta se na žíle pracovalo pravidelně, i když nepříliš intenzívně. Podle zápisu z roku 1813 měla žíla mocnost 130 cm, přičemž při „podloží“ žíly byla 30 cm mocná vrstva krevele a při „nadloží“ 45 cm mocná poloha manganových rud; ve vyšších úrovních dobývek obsah krevele rostl (Kořan 1969). Ve 30. letech 19. století se prodávaly tři druhy rudy, a to čistá kusová, dále ruda získaná drcením za sucha a konečně ruda získaná drcením rudních impregnací a plavením (Kořan 1969). Do roku 1840 se produkce manganové rudy pohybovala okolo 40 centnýřů za čtvrtletí (cca 10 tun za rok), po roce 1840 se produkce zvýšila na 180 až 220 centnýřů za čtvrtletí (okolo 45 tun za rok) a od roku 1844 dosahovala dokonce 400 až 600 centnýřů manganové rudy za čtvrtletí (okolo 110 tun za rok) (Jangl 1976a). Od 50. let 19. století se již jednalo o společnou produkci dolu Terezie a s ním spojeného dolu Augustin (Segen Gottes – viz dále), tedy nově vytvořeného dolu Maria Theresia und Augustin Zeche (štoly Augustin, Theresia a Concordia – viz dále; štolami Augustin a Concordia byl dobýván zsz. úsek žíly). Do roční těžby v Horní Blatné bývá pro některá léta započítávána i příležitostná těžba manganové rudy na dole Hilfe Gottes v Bludné. Oproti tomu Friese (1852, 1855) uvádí, že v letech 1838 až 1847 nebyla v Čechách vytěžena žádná manganová ruda; vysokou těžbu manganové rudy uvádí Friese pro Čechy až k roku 1850 a poté i v letech následujících. Za období let 1852 až 1858 bylo v manganových dolech u Horní Blatné vytěženo 7 130 centnýřů manganové rudy, tj. asi 400 tun (Jangl 1976a; sine 1828–1917; sine 1838–1913). K roku 1843 uvádí Schmidt (1844), že se na Jáchymovsku při manganových dolech nacházelo celkem osm pěcholů na manganovou rudu.

Důl Augustin byl založen roku 1804, nositelem propůjčky byl A. Poppenberger. Jednalo se o hluboko založenou štolu (u Blatenského potoka) zvanou Tiefer Augustini Stolln, raženou směrem na V až SV (obr. 11). Jejím původním účelem bylo překřížení cínovcových žil a odvodnění starých cínových dolů a ze štoly byly skutečně sledovány některé cínovcové tahy. Roku 1815 ovšem štola Augustin zastihla ve vzdálenosti 208,5 m od ústí manganovou žílu Terezie a od té doby se majitelé (samostatní havíři) zaměřili na sledování a dobývání manganové rudy. Razili po žíle směrem na VJV; produkce manganové rudy činila okolo 30 centnýřů, tj. cca 1,5 tuny (není zřejmé, zda za čtvrtletí či za rok). Roku 1817 byl důl Augustin pro nedostatek peněz postaven mimo provoz a byl pouze udržován. Od roku 1820 se v ražbě po žíle směrem na JV opět pokračovalo; ruda byla dobývána jak na čelbě, tak na výstupcích založených u osm metrů vysokého komína, pět až šest metrů od štolového kříže (Jangl 1976a). Roku 1822 se čelba dostala ve vzdálenosti 12 m od štolového kříže do stařin a proto byly práce na této čelbě zastaveny a přeneseny na opačnou, tj. zsz. čelbu, přičemž tímto směrem byla žíla vydobyta do vzdálenosti šest metrů. Další postup prací byl jen nepatrný. Od roku 1823 se kvůli malému odbytu manganové rudy pracovalo jen nepravidelně a od roku 1825 byl důl opuštěn (Jangl 1976a).

Roku 1835 se dolu Augustin ujali dva havíři, kteří se nejprve snažili vyrazit z povrchu komín, aby získali nový přístup do dolu, v němž bylo nutné vyměnit výdřevu a na tu se jim nedostávalo peněz. Práci se věnovali nepravidelně, ve volných chvílích po svém hlavním zaměstnání. Jedním z těchto havířů byl patrně Johann Harzer, který je po celá 40. léta uváděn jako majitel dolu Augustin (sine 1838–1913). Ještě roku 1835 založili oba havíři o něco výše položenou štolu, kterou rovněž pojmenovali Augustin; roku 1840 byla štola přejmenována na Concordia – Svornost (není totožná se stejnojmennou štolou raženou na úrovni štoly Terezie – viz dále). Ani v této štole nepracovali soustavně, v některých letech dokonce drželi štolu ve lhůtě. Roku 1840 dosáhla štola Concordia žíly Terezie, takže od roku 1840 byla žíla Terezie rozfárána ve třech horizontálních úrovních – spodní úrovni štoly Augustin, přejmenované roku 1840 na Segen Gottes, prostřední úrovni štoly Concordia a svrchní úrovni štoly Terezie.

Ve stejném roce 1840 se oba havíři spojili s těžařstvem blízkého dolu Terezie (zároveň došlo k výše uvedeným změnám názvů štol) a pokračovali ve štole Segen Gottes (Augustin) v ražbě po žíle vjv. směrem. Z Janglovy práce (1976a) vyplývá, že roku 1840 se také poprvé objevuje nový, respektive modifikovaný název manganové žíly, tj. název Marie Terezie. (Přitom nová dolová míra s názvem Maria Theresia byla propůjčena v roce 1853 – viz dále.) Vytěžená manganová ruda musela být z větší části upravována – čištěna (Kořan 1950; Jangl 1976a). Výše zmiňovaná štola Concordia není v dalších letech zmiňována. Její jméno nese jiná štola, která sehrála významnou úlohu především v období první světové války a která byla zaražena několik metrů od ústí staré štoly Terezie na stejném horizontu. Lze se domnívat, že tato „horní“ Concordia Stolln byla ražena v polovině 19. století aby nahradila štolu Terezie (obr. 12). Patrně někdy okolo poloviny 19. století či snad o něco později byla ražena i krátká vysoko položená štola uváděná pod názvem Rudolf (Kirnbauer a Oelsner 1941). Štola Rudolf byla zaražena ve svahu mezi odvalem štoly Terezie a ústím staré cínové šachty Karel. Tato štola není v ostatních historických pramenech uváděna; její mohutná halda s výskytem manganové rudy a ostře zabořené ústí by mohlo svědčit o poměrně nové otvírce; nelze ovšem ani vyloučit možnost, že se jedná o velmi starou štolu otevírající cínovcové pásmo Karel, později přezmáhanou.

Roku 1849 byl postupně ukončen provoz na samostatných důlních mírách dolu Augustin (Segen Gottes). Jejich majitelem se stal v roce 1857 vlastník sousedního dolu (Maria) Theresia – blatenský obyvatel Johann Schlosser. Ten byl majitelem dolu (Maria) Theresia po celá 40. léta 19. století, po něm se o rozvoj dolování manganu zasloužil Wenzel Schlosser (sine 1838–1913). Rodina Schlosserů se účastnila také hornického podnikání na dole Glück mit Freuden v nedalekých Sejfech, kde měli Schlosserové na přelomu 50. a 60. let 19. století krátce pronajatu jednu dolovou míru na stříbro (Bufka a Velebil 2002).

V roce 1852 bylo v Horní Blatné vytěženo 1 745 centnýřů (98 tun) manganové rudy (sine 1828–1917). Zvýšení objemu těžby bylo patrně podnětem k tomu, že došlo k vymazání starých důlních měr a k propůjčení dvou nových. Ze starých posudků vyplývá, že v roce 1853 si rodina Schlosserů pronajala novou dolovou míru Maria Theresia (Buchner 1941). V letech 1853–1855 nesl důl název Maria Theresia und Kaltenbrunnerzeche v majetku Johanna Nep. Schlossera. Název „Kaltennbrunner“ je uváděn pouze v hornických statistikách a neobjevuje se v žádných historických posudcích; je jisté, že se nejedná o původní důlní míry Augustin nebo Stephan. V roce 1855, kdy byl důl jediným pracujícím provozem na manganové žíle Marie Terezie (sousední důl Stephan – viz dále – byl v tomto roce mimo provoz), bylo vytěženo 748 centnýřů rudy (42 tun). Ruda byla ručně tříděna a poté byla upravována ve stoupovně a na sazečce. Prodávána byla za cenu od 0,2 do 2,36 zlatníků za centnýř. V roce 1855 byla prodána všechna vytěžená ruda, celkem se za ní utržilo 679 zlatých (sine 1828–1917; sine 1838–1913). V roce 1856 byla zaregistrována propůjčka „dědičná štola“ – Segne Gott Hilfsbau; šlo o speciální báňské oprávnění umožňující provozovat odvodňovací štolu mimo hlavní dolové míry (Buchner 1941). Toto oprávnění se vztahovalo na spodní štolu Segen Gottes, to znamená, že v druhé polovině 19. století se pracovalo nejen ve vrchních partiích dolu, ale i na spodním štolovém patře. Patrně v roce 1856 byla také pronajata dolová míra Augustin, která spolu s původní dolovou mírou vytvořila nové dolové pole Maria Theresia und Augustin Zeche v majetku Wenzela Schlossera (viz výše).

V roce 1857 bylo na dole Maria Theresia und Augustin vytěženo 668 centnýřů rudy (37 tun) v hodnotě 599 zlatých. Na dole pracovalo 24 dělníků, přičemž sociální jistoty těchto dělníků a 38 členů jejich rodin zabezpečovala bratrská pokladna s 514 zlatými (sine 1838–1913).

V 60.–80. letech 19. století byly u Horní Blatné v provozu oba doly – Maria Theresia und Augustin Zeche a důl Stephani (viz níže). Již v roce 1862 se uvádí, že práci znesnadňují závaly a voda proudící ze starých cínových dobývek. Ruda, která obsahovala v průměru 28–65 % manganu, byla tehdy prodávána továrnám k výrobě chloru a chlorového vápna, které se používaly na bělení tkanin, a do hrnčíren na výrobu polev. Cena manganové rudy z Horní Blatné postupně i přes velkou konkurenci německého a španělského manganu vzrůstala, takže v letech 1868 a 1869 byla díky vysokým cenám dosažena rekordní těžba 1895, respektive 1750 centnýřů manganové rudy (106, resp. 98 tun). V té době byly nalezeny bohaté nálomy manganové rudy také na dole Hilfe Gottes v Bludné. V roce 1868 pracovalo na obou manganových dolech na Jelením vrchu v Horní Blatné 18 mužů a dvě děti. Koncem 60. let 19. století však začala těžba stagnovat. Příčinou byl špatný odbyt. Na trhu byly nabízeny zahraniční manganové rudy a především Durynsko produkovalo kvalitní rudu za nižší ceny než v Čechách. Na počátku 70. let cena prodávané rudy i těžba významně poklesly, stejně jako počet dělníků v dolech. V roce 1872, kdy se centnýř rudy prodával za 1,2 zlatých oproti 2 zlatým o rok dříve, bylo vytěženo 440 centnýřů rudy (cca 25 tun), která byla z menší části (31 centýřů ; 1,7 tuny) prodána do Prahy a Vídně a zbytek byl pravděpodobně vyvezen do zahraničí. V dolech v tomto roce pracovali tři muži za průměrnou denní mzdu 60–90 krejcarů. Majitel udával, že udržet produkci není jednoduché, protože továrny, které používaly manganovou rudu k výrobě chloru pro bělení, ji začaly kvůli snížení nákladů za dopravu paradoxně dovážet z ciziny (sine 1828–1917).

I v následujících letech byl odbyt rudy kolísavý. V roce 1873 se uvádí, že „vytěžená ruda leží u závodu na haldě a nemůže být expedována do Saska“ (sine 1828–1917). Těžba manganových rud v té době stagnovala v celých Čechách. V roce 1875 bylo v Horní Blatné vytěženo 15 tun rudy; jediný další činný manganový důl hraběte Kinského ve Chvaleticích vytěžil pouze 560 kg rudy. O rok později byla veškerá produkce z Horní Blatné (25,5 tuny) prodána do zahraničí. Na přelomu 70. a 80. let 19. století došlo k oživení trhu. Těžba, byť nevelká, se udržela po celá 80. a 90. léta. Patrně tomu tak bylo díky dobré kvalitě blatenské rudy, prodávané v té době do Prahy a Brna. Porovnáme-li produkci v Horní Blatné a ve Chvaleticích v roce 1886, pak na dole Marie Terezie vytěžili v tomto roce čtyři dělníci 12,5 tuny rudy, která byla prodána za 300 zlatých, a na dole Carl und Hoffnungs Zeche ve Chvaleticích (v majetku společnosti Böhmische Montangesellschaft) vytěžili ve stejném roce tři dělníci 457,4 tuny rudy, která byla prodána za pouhých 760 zlatých.

Důl Maria Theresia měl v roce 1880 pět zaměstnanců, stejně tak o pět let později, kdy dokonce jeho majitel nechal zaregistrovat další dvě dolové míry (nyní celkem čtyři). V roce 1888 byl důl Maria Theresia u Horní Blatné jediným manganovým dolem v Čechách, přesto těžil pouze 0,09 % roční produkce manganových rud v celé rakouské monarchii. V roce 1890 byli na dole Maria Theresia und Augustin Braunstein Zeche zaměstnáni tři horníci, kteří ovšem prováděli pouze udržovací práce a žádnou rudu netěžili. K tomuto roku je v „manganovém revírku“ zaznamenáno dolové pole sestávající opět pouze ze dvou dolových měr (sine 1828–1917; sine 1838–1913). V roce 1895 došlo k vymazání míry Augustin a důl byl provozován pouze v jedné dolové míře s názvem Marie Terezie. V letech 1852–1902 bylo v Horní Blatné vytěženo více než 1500 tun manganové rudy (sine 1828–1917, sine 1838–1913).

Kromě komplexu manganových štol Terezie, Concordia a Segen Gottes, byla manganová žíla Marie Terezie dobývána ještě méně významným dolem Stephan, který se nacházel východně od předchozích. Podle Jangla (1976a) byl důl Stephan založen již roku 1785. Podle Buchnera (1941) bylo důlní pole Stefani čítající pět malých důlních měr (každá o velikosti 1 410 m²) pronajato v roce 1805. Nejpozději na počátku 40. let 19. století přešel důl do majetku Johanna Hofmanna. Ten jej vlastnil až do počátku 60. let 19. století, kdy měl důl Stephan celkovou výměru 1960 čtverečních láter. V roce 1857 pracovalo v dole Stephan pět dělníků, kteří vytěžili 214 centnýřů manganové rudy (12 tun) (sine 1828–1917; sine 1838–1913). Celkově byl objem těžby dolu Stephan jen velmi malý; a pohyboval se okolo dvou až sedmi centnýřů za rok (cca 100 až 400 kg) (Jangl 1976a).

K roku 1867 je majitelem dolu Stephan uváděn Johan Schwuck. Nezdá se, že by se v té době v dole příliš pracovalo. K významnější změně došlo až o pár let později, kdy se majitelem dolu Stephan stal Vincenz Gerber. Vedle původních malých důlních měr (míry Stephani Zeche) pronajal ještě další dvě velké (Vincenzi I a II) a důl tak dostal nový název Stefanie und Vinzenzi Zeche. Jeho polohu známe podle mapy »Lagerungskarte über die Vinzenzi Braunstein Grubenmasse No. I und II…« (sine ? – M/43-3) (obr. 13). Staré důlní míry Stephani pokrývají výchoz žíly Marie Terezie východně od dolové míry Marie Terezie. Nálezná jáma a krátká štola Stephani jsou zaraženy na výchozu žíly Marie Terezie východně od jejího křížení s cínovým pásmem Karel. Dolové míry Vincenzi I a II byly položeny na výchozu žíly východně od měr Stephani. Jejich nálezná jáma se nacházela u cesty z Horní Blatné do Kozích Sejfů (Ziegenschacht). V 80. letech 19. století pracovali na dole Stefanie und Vinzenzi Zeche pouze dva zaměstnanci. K dolu patřila vodou poháněná stoupovna se třemi pěcholy a plavírna. Úpravna musela být umístěna u Blatenského potoka. Někteří autoři (Mrňa 1961; Kirnbauer a Oelsner 1941) uvádějí, že v roce 1882 byla na dole Stefanie und Vinzenzi Zeche zastavena těžba. V hornických statistikách je však důl Stefanie und Vinzenzi Zeche ještě v roce 1885 uváděn jako činný. O pět let později však již byly velké dolové míry vymazány a provoz byl zcela zastaven. Malé důlní míry zůstaly v majetku Vincence Gerbera i nadále (sine 1828–1917; sine 1838–1913).

Kromě všech dosud zmíněných dolů na manganové žíle Marie Terezie zaznamenáváme ve druhé polovině 19. století ještě jednu propůjčku dolových měr na manganové rudy. Jedná se o neznámý počet dolových měr pronajatých před rokem 1875 W. Trögerovi z Potůčků – nic bližsího o těchto mírách a případném dolování v jejich prostoru nevíme. O pět let později již v hornických statistikách nejsou zaznamenány (sine 1838–1913).

Důl Maria Theresia udržovali po smrti Wenzela Schlossera v provozu jeho dědicové. Pro léta 1895 a 1900 se uvádí, že v dole pracují dva dělníci. K dolu patřila v těchto letech stoupovna se dvěma pěcholy. Vedoucím dolu a zmocněncem majitelů byl fabrikant a tajemník okresního zastupitelství v Horní Blatné Johann Beer (sine 1838–1913). V letech 1879–1902 bylo v Horní Blatné údajně vytěženo 161 tun „Braunsteinu“ s obsahem 50–55 % manganu. Těžba probíhala patrně především ve svrchních partiích dolu Marie Terezie (Oelsner 1944). Podle jiných pramenů (sine 1828–1917) bylo za stejné období vytěženo v Horní Blatné 237 tun manganové rudy. V roce 1902 byl provoz dolu zastaven a důl byl prodán (Kirnbauer a Oelsner 1941). Tento obchod patrně zprostředkoval právě Johann Beer, protože zůstal i nadále zmocněncem nových majitelů, kterými byli k roku 1905 Theresia Beer z Horní Blatné, Ludmila Kollitsch a Johanna Böhm z Chebu (sine 1838–1913). V roce 1905 byl důl mimo provoz a sestával z jedné míry Maria Theresia.

Počátkem 20. století se o ložisko manganové rudy u Horní Blatné začala zajímat železářská firma C. T. Petzold and Komp. Wien. Firma C. T. Petzold nejprve spolu s hrabětem Erweinem Nostitz-Rienekem zakoupila od Vincenze Gerbera (toho času sídlem v hotelu Kaiser Krone v Urfahr u Lince) důlní míry Stefaniezeche (pět malých důlních měr) a roku 1908 zakoupila i dolovou míru Maria Theresia. Po odchodu hraběte Nostitz-Rieneka z těžařstva se firma C. T. Petzold stala v podstatě jediným, respektive majoritním vlastníkem dolového majetku na hornoblatenském manganovém ložisku (kromě dolových měr měla firma v okolí položeno množství kutacích kruhů) (sine 1838–1913). Jedna dvanáctina dolového majetku patřila společnosti Kreditanstalt Bankverein Wien (Buchner 1941). Zájem o hornoblatenské manganové rudy souvisí s celkovým rozvojem aktivit firmy C. T. Petzold v regionu. V roce 1899 zakoupila firma C. T. Petzold nejdecké železárny; do roku 1907 byla dokončena jejich modernizace a k 1. lednu 1909 došlo k jejich sloučení se železárnami Erweina Nostitz-Rieneka v Rotavě v akciovou společnost Rotavsko-nejdecké železárny (Burachovič 2001). Kromě důlního majetku získala v roce 1908 firma C. T. Petzold i dvě parcely (pastviny) o rozloze 2 010 m², které ležely pod ústím štoly Segen Gottes.

Kutací práce na ložisku zahájila firma C. T. Petzold až v období první světové války, kdy se v důsledku omezeného dovozu zahraničních manganových rud začal projevovat jejich nedostatek v železárnách. Patrně v této době si firma pronajala dolové míry Antoni I–IV, které byly položeny v těsné blízkosti míry Marie Terezie tak, že tvořily souvislé dolové pole. Míry Antoni se zčásti nalézaly v bývalém dolovém poli Stefanie und Vincenzi Zeche (sine ? – M/43-3).

V květnu 1916 započala firma C. T. Petzold s otvírkou dolu; v září 1916 byl provoz dolu převeden pod pravomoc „Kriegsdienstleistungsgesetz“, tzn. pod vojenskou správu. V této době byla provozována štola Concordia (není totožná se stejnojmennou štolou provozovanou v 1. polovině 19. století), a to v délce 100 m. Ze štoly Concordia bylo měsíčně těženo 120 tun surové rudy o obsahu 8–10 % manganu. Výkon havířů byl přibližně 280 kg „prodejné rudy“ na hlavu a směnu (Kudielka 1917). Štola Concordia měla v době první světové války dvě ústí; staré se nacházelo v bezprostřední blízkosti starého domu č. p. 44 a ústí štoly Terezie (obr. 14). Poté, co se původní ústí štoly Concordia přestalo z jakési příčiny používat (zavalení?), byl vyražen nový o něco severněji situovaný vchod do štoly, který je dodnes velmi dobře patrný (byl zmáhán i po druhé světové válce).

V únoru 1917 byl do provozu manganového dolu Marie Terezie přidělen jako vojenský správce báňský odborník Pražské železářské společnosti Ernst Kudielka, jenž v té době vykonával vojenskou službu jako nadporučík domobrany – Landsturmu. Vzhledem k tomu, že ruda ve štole Concordia byla z větší části vytěžena již v dřívějších dobách a zbývaly zde jen nekvalitní zbytkové zásoby prokřemenělé rudy, kterou by se skoro nevyplatilo těžit, nařídil Kudielka ihned zmáhání staré štoly Segen-Gottes-Erbstollen, nacházející se 32 metrů pod úrovní štoly Concordia (Kudielka 1917).

Při zmáhání štoly Segen Gottes byla ve 158 metrech zastižena zčásti odrubaná žíla, která byla patrně odžilkem hlavní žíly nafárané ve vzdálenosti 199 m od ústí štoly Segen Gottes (Kudielka 1917) (obr. 15). Bylo zjištěno, že hlavní žíla byla v tomto úseku v minulosti intenzívně těžena a že dobývky jdou z úrovně štoly Segen Gottes směrem vzhůru. Ze starých dobývek proudily při deštích silné přítoky vody.

U ústí štoly Segen Gottes byla vybudována malá kompresorovna, do které byla v roce 1917 instalována lokomobila. Stlačený vzduch poháněl čtveřici vrtacích kladiv systému Ingersol (Kudielka 1917). Od ústí štoly vedla krátká dráha na haldu. Manganová ruda, kterou lze dodnes na haldě štoly Segen Gottes bez problémů nalézt, pochází právě z této doby. Kromě toho byly na povrchu postaveny provozní budovy (Kudielka 1917).

Po vyzmáhání štolového patra Segen Gottes byla zahájena těžba. Dobývala se nejčistší žilovina. Ruda obsahovala v průměru 25 % MnO₂; po úpravě byla obohacena až na 38 %. Neupravená ruda obsahovala 35 % SiO₂, jehož obsah bylo možné v úpravně snížit na 20 % (Štěp 1920). Žíla byla vyřizována vjv. směrem; chodba byla hnána v délce 300 m. Aby se zabránilo vniknutí zvětralé písčité žuly a kaolinu do chodby, musela být tato na mnoha místech vydřevena „takže stojí sloup na sloupu a skuliny mezi sloupy byly ucpány chvojím“. Kromě toho byla žíla rozfárána překopy, zjišťujícími její mocnost (3–4 m) (Štěp 1920). Během tohoto posledního období těžby bylo měsíčně dobýváno zhruba 50 tun rudy (Oelsner 1944).

V březnu 1917 byl připraven návrh na propůjčení nových dolových měr Marie Terezie II–IV (sine 1917). Tento návrh ještě respektoval stávající dolové míry Antoni I–IV. Při vlastní propůjčce doplňkových dolových měr Maria Theresia II–IV v roce 1918 ovšem došlo oproti návrhu i k vymazání měr Antoni (Buchner 1941). Podle mapy z května 1918 jsou na ložisku položeny pouze dolové míry Maria Terezia I–IV nacházející se v původních měrách Antoni.

Vytěženou manganovou rudu dodávala firma Petzold do hutí ve Vítkovicích a v Komárově. Kvůli neustálému stoupání nákladů s dolováním a hlavně kvůli zvýšení cen za dopravu na drahách byla nerentabilní těžba 4. října 1919 (Kirnbauer a Oelsner 1941), či 1. listopadu 1919 zastavena (Štěp 1920). Důl byl i nadále udržován v dobrém stavu, takže v listopadu 1920 mohly být znovu posouzeny jeho ložiskové poměry, přístupná byla ovšem pouze štola Segen Gottes (Štěp 1920). V roce 1920 se uvažovalo o ražbě nové průzkumné štoly, která by ověřila možné zsz. pokračování žíly Marie Terezie za Blatenským potokem; k novým důlním pracím však již nedošlo (Štěp 1920). Před definitivním opuštěním štoly Segen Gottes byl asi třicetimetrový úsek štoly pod železniční tratí založen (Kirnbauer a Oelsner 1941).

Pronájem dolových měr byl společností C. T. Petzold udržován během celé první republiky. K roku 1927 jsou na Jelením vrchu u Horní Blatné zaregistrovány dva manganové doly. Jednak je to důl Marie Terezie se čtyřmi jednoduchými dolovými mírami a jednak důl Štěpánka s pěti malými důlními mírami, oba v majetku firmy C. T. Petzold se sídlem v Praze a oba mimo provoz (Peters 1927).

Nový zájem o revír Jelení vrch projevil až během druhé světové války německý stát, a to kvůli nedostatku cínu v hitlerovském Německu. Již počátkem roku 1940 bylo báňskou správou zdůrazňováno, že hlavní význam štoly Segen Gottes spočívá v budoucnosti ve vyřízení ložisek cínu (sine 1940). Začátkem roku 1941 byla firma C. T. Petzold informována, že se v revíru jejich dolových měr nacházejí cínové rudy, které budou muset být odtěžovány (ovšem bez vyhlídky rentability). Báňský úřad se tázal, zda firma C. T. Petzold zajistí otvírku cínového ložiska, či zda má otvírkou ložiska pověřit firmu Zinnwalder Bergbau. Firma C. T. Petzold spřevzetím cínového ložiska souhlasila (Buchner 1941). Mezi oběma společnostmi (tj. C. T. Petzold a Zinnwalder Bergbau) zřejmě proběhla jednání. Jediným výsledkem všech snah o otvírku cínového ložiska bylo pouze vyhotovení hrubého projektu počátkem roku 1943. Projekt počítal s vyražením dvou šachet, ze kterých by byl překopem podfárán cínový revír na Jelením vrchu včetně žíly Marie Terezie. Hlavní jáma měla být založena u Blatenského potoka a měla být vyhloubena do 140 m; 500 m na východ, na druhé straně průzkumného překopu měl být vyražen 200 metrů hluboký komín (Watznauer 1943) (obr. 16). Tento ambiciózní projet nebyl pochopitelně nikdy realizován.

Poslední válečná zpráva o ložisku, která je k dispozici, je z února 1944 (Oelsner 1944). V té době uvažovala firma Dimar, že bude na ložisku Jelení vrch u Horní Blatné těžit manganové rudy. Úřad „Reichsamt für Bodenforschung Freiberg“ však otvírku manganového dolu nedoporučil, a to kvůli nákladnému a náročnému zmáhání štoly Segen Gottes a také kvůli nejistému výsledku takové otvírky.

Po druhé světové válce staré doly na Jelením vrchu zcela jistě neunikly pozornosti geologů Jáchymovských dolů, kteří v okolí od roku 1946 hledali uranové rudy. Asi 300 m jižně od ústí štoly Segen Gottes byla do hloubky 55 m vyražena průzkumná šachtice JD č. 45 a z ní byl rozražen necelý jeden kilometr důlních chodeb. Jáma JD č. 45 byla likvidována v roce 1959.

Ve druhé polovině 50. let 20. století došlo v rámci vyhledávacího průzkumu na cínové a wolframové rudy – úkolu Blatensko – i ke zmáhání starých důlních děl na mangan. Průzkum cínovcového ložiska Jelení vrch (Hirschberg) u Horní Blatné byl proveden v letech 1956 až 1958 pracovníky Severočeského rudného průzkumu Teplice (Obdržálek 1958). V letech 1956 až 1957 byla částečně obnovena štola Segen Gottes (označovaná také jako „štola č. 1“), a to až k závalu v 63 m, který se nepodařilo vyzmáhat. Průzkumné práce ve štole Segen Gottes tedy nebyly dokončeny a štola byla v závalu pod tratí zazděna (Neumann 1961). V letech 1957 až 1958 byla vyzmáhána i štola Concordie (v té době označovaná také jako „štola č. 2“ – jedná se o výše a východněji situovanou mladší štolu Concordia), a to až na žílu Marie Terezie ve vzdálenosti 81,3 m od ústí (obr. 17). Od tohoto místa byla po žíle vyzmáhána či vyražena asi 10 m dlouhá sledná chodba. Cílem bylo prozkoumat cínovcové ložisko, které je žilou Marie Terezie příčně přetnuto (Obdržálek 1958). Zmáhacími pracemi byly zastiženy velké dobývky založené na žíle Marie Terezie. Na staré mapě »Seigeriss mit Abbauprofile der „Maria-Theresiazeche“ Concordiastollen 1 : 200« (sine 20. století – M/43-4) jsou zakresleny zasazené i volné dobývky nad úrovní štoly Concordia, a to až k povrchu. Také průzkumné práce na horizontu štoly Concordia byly předčasně ukončeny, aniž by se dosáhlo nějakého jasného výsledku. Obě štoly pak byly ještě po nějakou dobu přístupné.

Závěrem lze ještě uvést, že manganové doly na Jelením vrchu u Horní Blatné nebyly zdaleka jedinými českými doly na mangan. V hornických statistikách se údaje o těžbě manganových rud v Čechách objevují od počátku 19. století. V Krušných horách se manganové doly nacházely v Rolavě (Antoni Braunstein Zeche; Ludwig Zeche), v Přebuzi (Robert und Johan de Täufers Braunstein Zeche; Theresia Zeche; Johanna Zeche), u Jelení (Franziska Zeche a Katharina Bora Zeche); v okolí Jáchymova se jednalo o doly Leopold ve Werlsgrünu a Antoni Magneteisensteinzeche a Franz Siebenbrüder Zeche na Špičáku. Nejvýznamnějším krušnohorským manganovým dolem byl ovšem právě dolový komplex Maria Theresia-Augustin-Stephani Zeche u Horní Blatné. V malé míře byla manganová ruda dobývána i v nedalekém železnorudném dole Hilfe Gottes na Bludné (Irrgang). V Krkonoších byl dlouhou dobu registrován důl na mangan u Neudorfu nedaleko Černého Dolu a v Železných horách bylo od poloviny 19. století těženo hrabětem Kinským ložisko Chvaletice. Na Moravě byl mangan těžen u Moravské Třebové a u Jevíčka.

4. Přílohy

4. Attachements

Obrazová příloha k článku

5. Literatura

5. References

Bernard J. H. (2000): Minerály České republiky. Stručný přehled. – Academia Praha.
Bernardová E. a Slánský E. (1960): Výskyt ramsdellitu (γ MnO₂) v Československu. – Věst. Ústř. Úst. geol. (Praha), 35, 153–154.
Berg G. a Friedensburg F. (1942): Die Metallischen Rohstoffe ihre Lagerungsverhältnisse und ihre wirtschaftliche Bedeutung, 5. Heft – Mangan. – Stuttgart, 235 s.
Betechtin A. G. (1951): Kurs mineralogii. – Moskva.
Bláha V., Breiter K., Eisenreich M. a Lhotský P. (1985): Hydrotermální cínové zrudnění mezi Zlatým Kopcem a Potůčky v Krušných horách. – Geol. Průzk., 27, 8–9, 254–256.
Breiter K. (1985): Ložiskové zhodnocení greisenů blatenského žulového masívku. – MS ČGÚ Praha P 90.1985, Geofond Praha P 50 944.
Breithaupt A. (1844): Ueber die Manganerze, deren Krystallisation in die holoëdrische Abtheilung des rhombischen Krystallisations-Systems gehört. – Annalen der Physik und Chemie (J. C. Poggendorff) (Leipzig), Bd. 61, 1, 187–200.
Bufka A. a Velebil D. (2002): Ag-Co-Bi-Ni-U-zrudnění v údolí Černé v Krušných horách. – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 10, 84–95.
Buchner (1941): Schätzung der Grubenfelder Maria-Theresia I–IV mit Segne Gott Hilfsbau und Stefani in Platten Petzold. – MS ČGÚ P 4 429.
Burachovič S. (2001): Z historie železárny v Nejdku 2. díl. – Radniční listy (Nejdek), 3, s. 5.
Coufal J. (1917a): Maria-Therezia Zeche in Breitenbach 1 : 1000, 80 × 80 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/43-5.
Coufal J. (1917b): Situations– und Schichtenplan der Maria Therezia Zeche in Breitenbach bei Platten 1 : 1000, 70 × 80 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/43-6.
Coufal J. (1917c): Situations– und Schichtenplan der Maria Therezia Zeche in Breitenbach bei Platten 1 : 1000, 70 × 80 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/43-7.
Dana J. D. (1882): A System of Mineralogy. Descriptive Mineralogy. – London, 5th edition.
Dana J. D. (1892): The System of Mineralogy. Descriptive Mineralogy. – London, New York, 6th edition.
Dana E. S. a Dana J. D. (1880): A Text-book of Mineralogy. – New York, 3rd edition.
Dana E. S. a Ford W. E. (1932): A Textbook of Mineralogy. – New York, 4th edition.
Fleischer M. a Richmond W. E. (1943): The manganese oxide minerals: a preliminary report. – Economic Geology, 38, 269–286.
Fleischer M., Richmond W. E. a Evans H. T. (1962): Studies of the manganese oxides. V. Ramsdellite, MnO₂, an orthorombic dimorph of pyrolusite. – Amer. Mineral., 47, 1–2, 47–58.
Friese F. (1852): Die Bergwerks-Production der Österreichischen Monarchie. – Wien.
Friese F. (1855): Übersicht der Österreichischen Bergwerks-Production in den Jahren 1823–1854. – Wien.
Haidinger W. (1827): Mineralogical Account of the Ores of Manganese. – Transactions of the Royal Society of Edinburgh, 11, 119–142.
Hyršl J. (1960): Orientační výzkum upravitelnosti železné a manganové rudy z lokalit Komárov a Horní Blatná. – MS Geofond Praha P 6 297.
Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia Praha, 436 s.
Jangl L. (1976a): Ložiska cínových rud v Krušných horách, 8. část. Vývoj dolování na kontaktu krušnohorské žuly a fylitů (Jelení vrch). – MS Geofond Praha P 25 169.
Jangl L. (1976b): Stará důlní díla na kontaktu krušnohorské žuly a fylitů na Jelením vrchu – (mapa je zpracována dle písemných archivních materiálů a důlní mapy) 1 : 1000, 61 × 61 cm. – MS Geofond Kutná Hora S01-03/024.
Jantsch F. (1853): „Zinnvorkommen in Böhmen“. – Jb. k. k. geol. Reichsanst. (Wien), 4, Sitzung am 11. März 1853, 190–192.
Jokély J. (1857): Zur Kenntniss der geologischen Beschaffenheit des Egerer Kreises in Böhmen. – Jb. k. k. geol. Reichsanst. (Wien), 8, 1–82 (Manganerz-Gänge, 70–71).
Kirnbauer F. a Oelsner O. (1941): Schätzung und Bewertung der Grubenmassen Maria Theresia I–IV mit Segne Gott-Hilfsbau nebst 5 kleinen Grubenmassen Stefanie in Breitenbach und Platten sowie der Petzold’schen Freischürfe im Bergamtbezirk Karlsbad (Freiberg/Sa.). – MS ČGÚ P 4 431.
Köchlin R. (1888): Untersuchungen am Manganit, Polianit und Pyrolusit. – Tschermaks mineral.-petrogr. Mitt. (Neue Folge) (Wien), 9, 22–46.
Kopecký A., Kopecký L., Sattran V., Šantrůček P. a Škvor V. (1974): Krušné hory západní část 1 : 50 000 (soubor oblastních geologických map) – ÚÚG Praha.
Kopecký K. (mezi 1905–1918): Mineralogie. – Malý Brehm, sv. 5, Praha.
Kořan J. (1950): Přehledná historická zpráva o blatenském revíru. – MS Geofond Praha P 2 971.
Kořan J. (1969): Vývoj železářství v Krušných horách. – Národní technické muzeum Praha, 62 s.
Kratochvíl J. (1957): Topografická mineralogie Čech I (A–G). – Nakl. ČSAV Praha (heslo Blatná Horní).
Kudielka E. (1917): Manganerze im Erzgebirge. – Mont. Rund., 9, 21, 569–570.
Lowag J. (1902): Das Vorkommen von Manganerzen in Gesellschaft von Eisenerzen bei Platten in Böhmen und Johanngeorgenstadt in Sachsen. – Oesterr. Zeit. für Berg– und Hüttenwes. (Wien), 50, 6, 73–76; 50, 7, 90–92.
Mrňa F. (1961): Zrudnění území východně od karlovarského masívu na české straně Krušných hor. – MS kandidátská práce, Geofond Praha P 14 115.
Mrňa F. a Pavlů D. (1961): Některé problémy hydrotermálního zrudnění v území východně od karlovarského plutonu na české straně Krušných hor. – Sbor. Ústř. Úst. geol., Odd. geol. (Praha 1963), 28, 523–579.
Muziczka G. – fond (okolo 1925): Mapa okolí Horní Blatné – kutací kruhy a část průběhu štoly Maria Theresia, 130 × 50 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/19-14.
Muziczka G. – fond (okolo 1920): Kutací kruhy a poloha štoly Marie Terezie, 50 × 30 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/41-1.
Nakhla F. M. (1961): Polianite pseudomorphs. – Amer. Mineral., 46, July–August, 964–968.
Neumann J. (1961): Mn-Fe ložiska na křemenných žilách v okolí Horní Blatné. – MS diplomová práce PřFUK, Geofond Praha P 12 706.
Nickel E. H. a Nichols M. C. (1991): Mineral Reference Manual. – New York.
Obdržálek M. (1958): Výroční zpráva o vyhledávacím průzkumu za rok 1957. Prospekce Karlovy Vary. (Rudné, Javořina, Přebuz, Smrčina, Rolava, Horní Blatná, Hřebečná). – MS Geofond Praha P 9 326.
Oelsner O. (1944): Wiederaufnahme des Bergbaus auf der Grube Maria Theresia, Braunsteingang in Breitenbach bei Platten. – MS ČGÚ P 4 324.
Pácal Z. (1960): Závěrečná zpráva Přebuzsko – Blatensko. – MS Geofond Praha P 16 691.
Pácal Z. a Pavlů D. (1963): Nálezová zpráva cín v turmalínovcích západně H. Blatné. – MS Geofond Praha P 15 544.
Peters J. (1927): XV. Mangan. – In: Rudy, tuha, sůl a nafta v Československé republice, statistická příručka, Hornicko-hutnické nakl. Prometheus Praha, s. 94–95.
Puschwitz (1923): Situations des Segen – Gottes – Erb – Stolln 1 : 1000, Querprofil A – B 1 : 50, Längenprofil durch die Stollnachse 1 : 250, Längenprofil durch den Sicherheitspfeiler 1 : 50, 80 × 34 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/41-11.
Putz K. (1807): Grund und Seigerrisz über das Augustinizecher Zinn und Eisensteingebäude am Hirschberg in K. Plattner Bergamtrevier 1 : 660, 90 × 64 cm. – MS Geofond Kutná Hora S01-03/023.
Ramdohr P. a Freuzel G. F. (1956): Die Manganerze. – XX Congr. geol. intern. Madrid, Symposium sobre yacimientos de manganese, tom. I, 19–73.
Ramsdell L. S. (1932): An X-ray study of psilomelane and wad. – Amer. Mineral., 17, 4, 143–149.
Schmidt J. F. (1844): Ergänzung und Fortsetzung des Versuches einer systematisch geordneten Darstellung des Bergrechtes im Königreiche Böhmen. – Prag.
Slavík F. (1930): Gisements de manganese in Boheme orientale. – Congr. Intern. Min., Lüttich, Sect. Géol. Appl., 141–145.
Strunz H. (1943): Beitrag zum pyrolusit problem. – Naturwissenschaften (Berlin), 31, 89.
Štěp J. (1920): Zpráva o výskytu manganové rudy u Blatna v Rudohoří (Jáchymov). – MS ČGÚ P 2 414.
Velebil D. (1998): Historický rudní revír Horní Blatná v Krušných horách. – Minerál (Brno), 6, 4, 256–263.
Watznauer A. (1940): Uebersicht ueber Eisenerz– und Manganlagerstätten des westlichen Erzgebirges. – MS ČGÚ P 384.
Watznauer A. (1943): Aufschlußprogramm für die Zinnerzlagerstätte Hirschberg-Plattenberg bei Platten im Erzgebirge. – MS ČGÚ P 4 191.
Zerrenner C. (1861): Die Braunstein– oder Manganerz-Bergbaue in Deutschland, Frankreich und Spanien. – Freiberg, 186 s.
Zippe F. X. M. (1836): Böhmens Edelsteine. – Sitzung. der königl.– böhm. Gesellschaft der Wissenschaften (Prag), 21–53.
sine (1828–1917): Řada statistických přehledů a ročenek státní báňské správy vydávaných pod různými názvy (Der Bergwerksbetrieb österreichs; Statistik des Bergbaues in österreich aj.); často jako součást jiných ročenek (Tafeln zur Statistik der österreichischen Monarchie; Mitteilungen aus dem Gebiete der Statistik; Statistisches Jahrbuch des Ackerbau Ministeriums). – Vídeň.
sine (1838–1913): Řada ročenek státní báňské správy (31 ročníků) vydávaných pod různými názvy (Allgemeiner montanistischer Schematismus; Montan Handbuch; österreichischen Montan Handbuch); v prvních letech editorem J. B. Kraus. – Vídeň.
sine (?): Lagerungskarte über die Vinzenzi Braunstein Grubenmasse NI und II in der Catastralgemeinde Breitenbach Bezirk Platten des Winzenz Gerbers 1 : 5760, 60 × 42 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/43-3.
sine (20. stol.): Seigeriss mit Abbauprofile der „Maria-Theresiazeche“ Concordiastollen 1 : 200, 68 × 48 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/43-4.
sine (1917): Lagerungskarte der Ergänzungsmase Maria Theresia II, III, IV in den Kat. Gem. Breitenbach und Platten Pol. Bez. Neudek 1 : 2880, 40 × 32 cm. – MS Geofond Kutná Hora M/43-8.
sine (1940): Verwertung feindlichen Grubenbesitzes. – MS Geofond Praha P 4 572.