Polymetalické ložisko Roztoky v Českém středohoří

Autoři:: Aleš Bufka – Ministerstvo průmyslu a obchodu, Praha; Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:: Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 10 (2002), 77–84

Keywords: alkaline volcanics, Bohemian Massif, epithermal mineralization, mining history, galena, hessite, sphalerite, Tertiary

1. Úvod

1. Introduction

Historické ložisko polymetalických rud Roztoky se nachází na levém břehu Labe východně od Ústí nad Labem a jjz. od Děčína v nejsevernější části Českého středohoří, a to konkrétně v prostoru vlastní obce Roztoky a v prostoru mezi údolím, v němž Roztoky leží, a sousedním východněji položeným údolím zvaném v minulosti Köhlengrund (též Köhlergrund či Katzengrund) v masívu Vysoké hory (Hohen Berg 235 m) (obr. 1). Na ložisku, které je jediným prokazatelně terciérním polymetalickým zrudněním v oblasti Českého masívu, bylo v 16. a v malé míře i v 18. století těženo stříbro; kutací práce zde byly prováděny i ve století 19. a 20.

V 50. letech 20. století proběhl v Roztokách ložiskově geologický průzkum, díky kterému mohla být lokalita po stránce petrologické, ložiskové, mineralogické a geochemické moderně a detailně několikrát zpracována (Chrt a Losert 1963; Pivec 1982; Pivec et al. 1984, 1998). Tato práce by měla dosavadní poznatky přehledně shrnout a doplnit je o podrobněji zpracovanou historii dolování a o některé montanistické údaje.

2. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

2. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

Roztoky (Rongstock) jsou známy zejména z petrologické literatury jako typová lokalita terciérního monzodioritu (essexit podle Hibsche 1889; rongstockit podle Trögera 1935). Méně už jsou Roztoky známé jako ložisko Pb-Zn-Cu (Ag, Te) rud, které je prostorově i geneticky vázáno na terciérní horniny tzv. roztockého vulkanického centra – hlavního centra vulkanických aktivit v Českém středohoří. Jde o silně diferencovaný vulkanický komplex, který vystupuje na tzv. oháreckém (oherském) riftu směru SV – JZ (též podkrušnohorský prolom). Vulkanické pochody probíhaly v období před 42 až 10 milióny lety. Centrální diatréma roztockého vulkanického centra je vyplněna zejména brekcií trachytu s karbonátovým tmelem. Tato brekcie je proniknuta mladšími trachyty a fonolity. V okolí brekcie se nacházejí tělesa olivinického nefelinitu, basanitu a fonolitu. Jihozápadní okraj roztockého vulkanického centra je omezen lokálním zlomem, po němž pronikla brekcie lamprofyrového složení (Pivec et al. 1998).

Vlastní hydrotermální žilné ložisko je prostorově vázáno převážně na těleso (peň) monzodioritu, které se nachází při jižním okraji roztockého vulkanického centra (monzodioritový peň buduje masív Vysoké hory). Těleso monzodioritu je na západě omezeno lokálním zlomem směru SV – JZ a na východě blokem kontaktně metamorfovaných slínovců křídového stáří (svrchní turon) (obr. 2). Stáří monzodioritu bylo metodou K/Ar stanoveno na 29,5 miliónů let (Pivec et al. 1998).

Ložisko představují minimálně tři ověřené víceméně rovnoběžné rudní žíly, z nichž dvě směru SV – JZ probíhají převážně tělesem monzodioritu, třetí nejzápadnější žíla směru SSV – JJZ již prochází tělesem fonolitu. Hlavní žíla délky asi 500 m, směru SV – JZ a maximální mocnosti 0,6 m probíhá v těsném kontaktu starší tři metry mocné žíly bostonitu. Hlavní rudní žíla a žíla bostonitu jsou rovnoběžné, uklánějí se pod úhlem 70–75° k SZ a z monzodioritu zasahují podstatnou částí i do metamorfovaných slínovců. Žíla bostonitu a hlavní rudní žíla jsou lokálně přerušeny množstvím menších zlomů směrů SZ – JV, S – J a V – Z, podle nichž bývají lehce posunuty. Zároveň jsou překříženy mladší žilou trachytu směru V – Z. Tato skutečnost svědčí o tom, že vznik rudní mineralizace souvisí s vývojem roztockého vulkanického centra (Pivec et al. 1998).

Hlavní rudní žíla („prostřední“) je mocnější v úseku, ve kterém prochází po kontaktu mezi alterovaným bostonitem a monzodioritem. V úseku, v němž spolu s bostonitem prochází slínovci, je rudní mineralizace chudší a je zpravidla vyvinuta ve formě útržků a impregnací velikosti od 2 do 10 cm. Minerální výplň je tvořena převážně karbonáty rodochrozitem, dolomitem a kalcitem (v pořadí od nejstaršího po nejmladší), z rudních minerálů převládá sfalerit (max. 5 cm mocné pásky 2–15mm zrn) nad galenitem (jemno až hrubozrnné pásky), méně hojný je pyrit (impregnace max. 0,3mm zrn), chalkopyrit (drobné žilky a shluky izometrických zrn velikosti do 2 cm), tetraedrit (max. 1 cm velké jemnozrnné agregáty) a hessit (Pivec et al. 1998). V podřadném množství je přítomen i křemen a baryt, který tvoří tence tabulkovité žlutobílé krystaly velké až 1 cm, často seskupené do lupenitých agregátů (Vavřinec 1978).

Vznik minerální výplně hlavní žíly probíhal etapovitě v závislosti na tektonických pohybech, čemuž odpovídá i brekciovitá textura žiloviny. Úlomky pyritizovaného kontaktně metamorfovaného slínu, bostonitu a monzodioritu jsou obvykle povlečeny sfaleritem a galenitem, stmeleny jsou karbonátem (obr. 3). Objevují se i přechody od brekciovité textury ke kokardové. Sfalerit také často tvoří samostatná až 2 cm velká zrna „plovoucí“ v karbonátu. Lokálně byl sfalerit zjištěn i v podobě kolomorfních páskovaných agregátů (Pivec et al. 1998). Galenit obsahuje 0,14 a tetraedrit 3,3 hm. % Ag (el. mikr.). Důležitým nositelem stříbra na ložisku je hessit Ag₂Te (zde vysokoteplotní kubická modifikace), který tvoří nepatrné inkluze v galenitu, méně často i ve sfaleritu (Pivec et al. 1998). V připovrchových zvětralých partiích žíly byl kromě limonitu zjištěn cerusit, smithsonit, sádrovec, malachit a azurit; starší autoři uvádějí ještě chryzokol, chalkozín a argentit (Reuss 1840; Hibsch 1889, 1900, 1934; Chrt 1955; Pivec et al. 1984).

Přítomnost různobarevných páskovaných agregátů kolomorfního sfaleritu a přítomnost chalcedonu naznačuje spíše nižší teploty vzniku, výskyt kubického hessitu ukazuje na teploty vzniku okolo 155 °C (Pivec et al. 1998). Studiem fluidních inkluzí ve sfaleritu a rodochrozitu a studiem izotopů síry ve sfaleritu a galenitu bylo zjištěno, že rudní ložisko v Roztokách vznikalo za teplot dosahujících maximálně 200–250 °C (Pivec et al. 1998).

Nejzápadnější žíla o mocnosti 5 až 30 cm (krátce sledovaná Kostelní štolou) procházející fonolitem je tvořena převážně kalcitem s galenitem a sfaleritem; obdobné je i složení třetí (nejvýchodnější) žíly, která vystupuje v monzodioritu v zářezu železniční tratě za roztockou farou u 528,9 km (Chrt 1955, 1956; Pivec 1982; Pivec et al. 1984).

3. Historie dolování

3. History of mining

Počátek dolování rud v Roztokách nad Labem není znám. Podle některých autorů zde započala těžba rud již ve 12. století (Leonhard 1808; Hibsch 1927); takové spekulativní údaje ovšem nejsou nijak podložené. První písemné záznamy, které spolehlivě dokládají těžbu v Roztokách pocházejí až ze 16. století. Obec Roztoky je poprvé zmiňována k roku 1186, a to v souvislosti s donací českých šlechticů Hroznaty a Měška církevnímu řádu johanitů (Cvrková et al. 1986). Roztoky byly od konce 14. století součástí panství Blansko (Blankenstein), které založil Václav z Vartenberka poté, co roku 1394 skoupil a sloučil několik malých statků v této oblasti, a na tomto území postavil hrad Blansko (asi roku 1400). V 15. století panství často měnilo majitele, mezi nimiž ovšem i nadále figurovali také Vartenberkové (ti byli v letech 1306 až 1511 rovněž majiteli panství Děčín). Roku 1527 prodal Jan Březenský z Vartenberka část panství Blansko včetně Roztok Jindřichovi z Bynova (Bünau) a jeho synům Rudolfovi a Günterovi.

Prvním písemným dokladem o roztockém dolování je závěť ústeckého měšťana Urbana Mlynisste ze dne 8. listopadu 1527. Tato závěť se nachází na straně 73 knihy testamentů (Liber Testamentorum) města Ústí založené roku 1509. V závěti odkázal Urban Mlynisste důlní podíly „w Yoachymtale, na Ssrekenbercze a w Rostokach“ (tedy v Jáchymově, v Schreckenbergu u Annabergu a v Roztokách) rovným dílem mezi své nejbližší příbuzné (Jahnel 1898).

K roku 1555 je zaznamenáno, že rytíř z Bynova opustil šurf na stříbro u Roztok (Müller 1892). Roztocké stříbrné doly jsou připomínány k roku 1568; v podílnické listině z tohoto roku jsou zmiňováni bratři ze Salhausenu (Jahnel 1898). Salhausenové byli v letech 1515 až 1534 majiteli panství Děčín; roku 1534 prodal děčínské panství Jan ze Salhausenu svému tchánovi Rudolfu z Bynova.

Podle zápisů v děčínském zámeckém archívu dolovali ve druhé polovině 16. století v Roztokách těžaři z Annaberku, Magdeburku, pánové z Bynova a Salhausenové (Richter 1931). Rudolf z Bynova v té době vlastnil v Roztokách 34 kuksů a od ostatních podílníků vykupoval stříbrnou rudu. Podílník Günter z Bynova (zemřel 1576) věnoval ústecké měšťance Theodoře Kahlhauptin osm hřiven stříbra vytěženého z roztocké štoly sv. Kryštofa (Christoph-Stollen; hřivna měla v 16. stol. 253,17 gramu) (Richter 1931; Kaiser 1986). V roce 1568 propůjčili bratři Rudolf, Joachim a Christoph ze Salhausenu důlní majetek (podíly) v Roztokách Schwaben-Grosspriesenům; doly přitom prý byly výnosné (Richter 1931).

V roce 1580 vynesly podíly na těžbě pánům z Bynova 12 hřiven a 15 lotů stříbra v ceně 93 kop a 12 grošů a 6 penízů (3,275 kg stříbra), přičemž celkový roční výtěžek všech těžařů dohromady činil 192 hřiven a 3,5 lotu stříbra (48,656 kg). Vytěžená ruda se vozila ve člunech na opačný břeh Labe do Zadní Lhoty (dříve Ober Wellhotten, Nieder Welhotta) j. od Těchlovic, kde na potoce stály šmelcovna a puchýrna, v nichž se ruda drtila a tavila (Richter 1931). V roce 1599 jsou doly v plném provozu; roku 1608 je připomínána šmelcovna (Richter 1931). V roce 1610 povolali páni z Býnova do Děčína šichtmistra Valtena Wieschela z hluboké štoly v Altenbergu, protože dolování mělo jít více do hloubky (Richter 1931).

Pánové z Bynova vlastnili blanské a děčínské panství až do roku 1628, kdy museli pro své vyznání opustit zemi. Obě panství od nich toho roku koupil Kryštof Zikmund z Thunu a Thunům sloučená panství (včetně Jílového a Krásného Března) patřila po dobu následujících 300 let. Během třicetileté války a v letech následujících se v roztockých dolech nepracovalo. V roce 1679 připomíná roztocké doly Bohuslav Balbín (Hibsch 1934).

V šedesátých letech 18. století obnovil roztocké doly hrabě Jan Josef Antonín Thun. Thun nechal v Podmoklech postavit velkou šmelcovnu a v roce 1767 povolal huťmistra z Kutné Hory. Z prvního vytěženého stříbra nechal zhotovit stříbrný servis (v roce 1810 byl použit na zaplacení francouzské vojenské kontribuce) (Kaiser 1986). Dolování však nebylo výnosné a v roce 1773 Thun těžbu zastavil se ztrátou 14 972 zlatých a 48 krejcarů (Kaiser 1986).

V roce 1780 uvádí Peithner, že v roztockých dolech se před krátkou dobou dolovalo. Někdy v 70. letech vyzmáhal Peithner dědičnou štolu (patrně v roce 1777 na náklady Ladislava Thuna) ústící těsně nad hladinou Labe. Štola se podle Peithnera často zatápěla, a proto byla před lety opuštěna. Zároveň nechal vyzmáhat i několik dalších štol. V dolech Peithner konstatoval přítomnost kyzů a uvádí rovněž, že v dolech a v hutích ležela v té době velká zásoba vytěžené rudy. Na Peithnerův popud obnovila pozemková vrchnost stoupovny a hutě; doly byly obsazeny těžaři. První tavba byla úspěšná (vytaven byl „znamenitý plik stříbra“), těsně před druhou tavbou však bylo dolování z neznámých příčin přerušeno (Peithner 1780). V Schallerově Topografii království českého z roku 1787 je připomínána štola Josef ležící na břehu Labe, jejíž ústí je při velké vodě zaplavováno (Kaiser 1986) (obr. 4). Nový pokus o dolování byl údajně učiněn roku 1788.

Roku 1793 byly roztocké doly prohlédnuty F. A. Reussem. Ten zjistil, že ústí nejstarší štoly Barbora je zavalené, štola že je však přístupná komínem ze spodnější štoly Josef. Štola Barbora byla ražena směrem SV – JZ a byla 18 láter (36 m – přepočet Hibsch) dlouhá (Reuss F. A. 1793). Štola Josef, která byla ražena k podsednutí štoly Barbora a to rovněž směrem SV – JZ, byla 88 láter (170 m) dlouhá. Ústí štoly Josef se nacházelo nevysoko nad hladinou Labe, takže štola byla často zaplavována. Z tohoto důvodu a také kvůli nízkým obsahům stříbra byla štola Josef starci opuštěna (podle Peithnera již před r. 1780) a vysoko v údolí Katzengrund byla na výchozu žíly zaražena štola Anna (obr. 5). Ta byla roku 1793 dlouhá 124 láter (235 m) (Reuss F. A. 1793). Od štajgra roztockých dolů se F. A. Reuss dozvěděl, že ústí štoly Josef se nachazí 16 láter pod ústím Barbory a že nedaleko vrcholu kopce se kdysi nacházela stará šachta (v roce 1793 zcela zavalená), která ovšem do štoly Barbora neprorazila.

V roce 1793 byly štoly Anna a Josef obsazeny třemi muži a jedním štajgrem. Dělníci brali za osmihodinovou směnu 12 krejcarů a na týden dostávali „jeden Pfund důlního světla“. Štajgr bral za týden práce dva zlatníky a fasoval „1,5 Pfundu světla“. V době Reussovy návštevy byly doly v cupusu, tzn. že tehdejší těžař prováděl jen minimální práce, aby neztratil na doly nárok (Reuss F. A. 1793). V roce 1797 prý byly doly opuštěny se ztrátou 12 442 zlatých a 56 krejcarů. Až do roku 1809 byly štoly udržovány, aby se nezavalily.

V roce 1840 byly přístupné štoly Anna a Josef, v nichž se ovšem v té době nedolovalo (Reuss A. E. 1840). V roce 1853 vzniklo z popudu roztockého faráře Karla Wettengela těžařstvo složené z místních obyvatel (Kaiser 1986). Těžařstvo se pokoušelo kutat ve štole Segen Gottes (poprvé je tak označena štola zvaná do té doby Anna) u domu pana Rückziegela v Köhlengrundu (Hibsch 1900, 1927). V roce 1854 řídil kutací práce naddůlní Traugott Wüstner ze Saska (Kaiser 1986). V Roztokách byla postavena důlní kovárna a cechovna. V roce 1856 byly pokusy o dolování ukončeny (Kaiser 1986).

Nějaké další aktivity související s roztockými doly proběhly v roce 1888, protože v tomto roce byla ve Vídni provedena c. k. říšským geologickým ústavem analýza roztocké rudy, podle které obsahoval zdejší galenit 0,036 % Ag (Hibsch 1934). Hibsch (1889) uvádí, že výsledky této analýzy získal od pana Schmardy z Dobkovic („Topkowitz“, s. od Roztok) a že v roce 1888 byla štola v Köhlengrundu jako jediná přístupná, a to ještě obtížně. Tato štola, jedna malá halda (rovněž v Köhlengrundu) a pokusná štola u domu č. p. 19 v Roztokách představovaly v té době jediné zbytky po dolování (Hibsch 1889). Schwabedissen (1940) uvádí, že někdy v 19. století byly při požáru cechovního domu zničeny mapy roztockých štol. Roku 1890 měly Roztoky 61 domů a 328 obyvatel, z toho dva české a ostatní byli Němci.

Kobnově kutacích pokusů v Roztokách došlo na počátku 20. století. Roku 1907 započal se zmáháním starých štol důlní podnikatel Josef Schmidt-Penitschka z Teplic (Zimmermann 1907). (Tento podnikatel se také účastnil tehdejšího dolování v Jiřetíně pod Jedlovou). Vyzmáhány byly štoly Segen Gottes a Kirchenstolln. Započata byla údajně i otvírka štol Josefi a St. Christoph, jejíž ústí prý bylo v té době nalezeno; práce na těchto dvou štolách však záhy ztroskotaly kvůli problémům s obecní samosprávou. Podle zkoušky z roku 1907 obsahovala ve štole Segen Gottes jedna tuna rudy 278 g stříbra, podle další zkoušky z následujícího roku (1908) obsahovalo stejné množství stejné rudy 440 g stříbra (Hellebrandt 1939; Kummer 1940).

V roce 1910 bylo Josefu Schmidt-Penitschkovi propůjčeno 15 dolových měr – Franz I–IV a Josefi I–IX (Schwabedissen 1940). V roce 1911 byla zveřejněna analýza rudy ze štoly Segen Gottes (tři vzorky zaslané do Vídně J. Schmidtem-Penitschkou), která vykázala obsah olova 25,6; 15,5 a 12,3 %; obsah stříbra 0,0845; 0,044 a 0,0278 %; obsah zinku 17,8 a 19,1 % (Schneider 1911). Ve stejném roce (1911) navštívil roztocké doly Karel Löwl s profesorem geologie Dr. Beckem. Zjistili, že štola Josef je nepřístupná; štolu Segen Gottes v Köhlengrundu prošli celou až na čelbu (přičemž hloubení ve štole bylo zasypáno) a rovněž jim byla ukázána štola Kirchenstollen přístupná čtyři metry hlubokou šachticí (Löwl 1915). Löwl rovněž uvádí analýzy rudy. Žilovina mocnosti 20 až 25 cm ze štoly Segen Gottes obsahuje dle chemické analýzy devíti odebraných vzorků 0,0275 % Ag, 6,477 % Pb a 12,52 % Zn. Tři vzorky žiloviny z Kirchenštoly vykázaly průměr analýz 0,0266 % Ag; 9,26 % Pb a 11,97 % Zn (Löwl 1915). V hornické ročence z roku 1913 jsou uvedeny „olověné a zinkové doly Josef a Franz u Topkowitz-Rongstocku Josefa Schmidt-Penitschky z Teplic“ (sine 1913).

V soupise dolových měr z roku 1927 se uvádí, že dolová pole na olověnou rudu a sfalerit (17 jednoduchých měr) Josef I–IX a František I–IV v Dobkovicích (do jehož katastru patrně Roztoky nebo alespoň údolí Köhlengrund spadaly) je v majetku Uhelného a rudného těžařstva Titania v Teplicích (Peters 1927). Je pravděpodobné, že toto těžařstvo, které kromě roztockých nemělo v té době pronajaty žádné další dolové míry v jiných revírech, patřilo celé Josefu Schmidt-Penitschkovi.

V roce 1929 byla štola Anna (Segen Gottes) zpřístupněna pro turisty (Hibsch 1934) (obr. 6). Provozovatelkou této turistické atrakce byla roztocká obyvatelka Elfrieda Hruschková. Návštěvníci se mohli za malý poplatek projít podzemím, kde byly vystaveny kusy rud a staré hornické nářadí. Elfrieda Hruschková patrně bydlela v domku (Zechenhausu) před ústím štoly a její příbuzný Josef Hruschka je zmiňován jako dlouholetý správce štoly Anna (Schwabedissen 1940). Z malého domku se dnes dochovaly pouze základy.

V roce 1930 byla štola Anna (Segen Gottes) opět ovzorkována, výsledek se však nedochoval. Ostatní důlní díla byla v té době nepřístupná (sine 1939). Hibsch (1934) uvádí, že v místě, kde bylo dříve ústí štoly Barbora, je vinice (nad tělesem železnice). Provádění turistů ve štole Anna (Segen Gottes) mělo jen krátké trvání, protože v roce 1935 bylo ústí této štoly zavaleno (sine 1939). Dolové míry byly v majetku Marie Adler z Dorf-Eisenstein (Špičák u Železné Rudy), která měla pravděpodobně blízký vztah k Josefovi Schmidt-Penitschkovi, protože ten v té době rovněž bydlel ve Špičáku (Schwabedissen 1940). K zavalení štoly Anna došlo proto, že nebyly prováděny povinné udržovací práce. Nebyly ani placeny poplatky za pronájem dolových měr, takže v roce 1937 byly míry vymazány (Thiel 1939). Josef Schmidt-Penitschka se však nevzdal zcela důlních aktivit, protože ještě v roce 1940 měl v Roztokách zaregistrovány čtyři kutací kruhy (Schwabedissen 1940).

V polovině roku 1939 byly zahájeny další pokusy o otvírku roztockého ložiska. Tentokrát se o ni pokusila rodina Waltera Schwabedissena, která měla již předtím položeno v okolí Roztok celkem 69 kutacích kruhů. Z tohoto množství však byly v roce 1939 jen dva platné. V červnu 1939 Schwabedissen vyzmáhal zavalené ústí štoly Segen Gottes a odeslal vzorky rudy k analýze na OBA Freiberg (Schwabedissen 1940).

Svůj záměr otvírky ložiska musel Walter Schwabedissen obhájit před obecní samosprávou v Roztokách. Byly obavy, že dolování ohrozí obecní zdroje pitné vody, jak se tomu stalo před lety při jiném kutacím pokusu. Říšskými úřady byl Walter Schwabedissen upozorněn, že dolovací pokusy, které nejsou zajištěny dostatkem finančních prostředků, nejsou v souladu se čtyřletým hospodářským plánem (sine 1939).

V červenci 1939 byla paní Giselou Schwabedissen podána žádost o vyměření dalších dvou kutacích kruhů. Báňský úřad tuto žádost kvůli formálním nedostatkům vrátil (Thiel 1939). V srpnu 1939 byla štola Segen Gottes v délce celých 260 metrů zmapována (Hellebrandt 1939). V zimě 1939/1940 se štola zavalila, protože v lednu 1940 psal Walter Schwabedissen na OBA Freiberg žádost, zda může opět vykopat zasypaný portál štoly (Schwabedissen 1940). Výše zmíněné kutací kruhy nakonec vyměřeny byly; v únoru 1940 měla Gisela Schwabedissen v Roztokách zaregistrováno osm výhradních kutišť (Schwabedissen 1940). Další průzkumné práce na ložisku již patrně nebyly provedeny a posledním materiálem, který je z tohoto období k dispozici, je posudek úředníka OBA Freiberg z prosince 1940 (Kummer 1940).

V letech 1953 až 1956 bylo ložisko v Roztokách prozkoumáno pracovníky Severočeského rudného průzkumu, n. p. Teplice. Průzkumem bylo zjištěno pět starých štol; dědičná štola Josef ovšem nalezena nebyla, její ústí je pravděpodobně zakryto železničním náspem. Průběh rudních žil byl ověřován rýhami, šachticemi, zmáháním štol a ražením nových sledných chodeb. Průzkumné práce byly v druhé fázi (1955–56) soustředěny téměř výhradně na žílu hlavní (prostřední ze tří známých žil), na níž se také nacházejí všechna hlavní historická důlní díla (Barbora, Josef a pinky na Vysokém kopci). Okolí ložiska bylo orientačně geologicky zmapováno Chrtem v měřítku 1 : 5 000.

V roce 1953 byly vyzmáhány štoly Anna / Segen Gottes, Kirchenstolln a Bezejmenná (obr. 7). Štola Anna / Segen Gottes byla vyčištěna v délce 200 m, přičemž se ukázalo, že na dvou místech byla žíla dobývána dovrchně (obr. 8). Štola Kirchenstolln (Kostelní) byla odkryta šachticí a vyzmáhána. Ražena byla jako krátký překop k 5 až 30 cm mocné kalcitové žíle se sfaleritem a galenitem, která byla krátce sledována. Vyzmáhána byla i krátká bezejmenná štola ležící nedaleko od ní.

V letech 1955 až 1956 bylo pokračováno v ražení štoly Anna / Segen Gottes, tzn. že hlavní žíla byla sledována v délce dalších asi 100 m; raženy byly i různě dlouhé překopy (celková délka štoly k nejzažší čelbě bez odboček a překopů dnes činí 350 m). Dále byla vyzmáhána stará uklonná slepá jáma (obr. 9), která se nachází ve 135 metru štoly Anna / Segen Gottes a z této jámy byly na obzoru -17 m nově raženy sledné chodby na obě strany (110 m k JZ a 60 m k SV). Stav zásob na ložisku Roztoky vypočtený k 1. 9. 1956 byl 6 160 tun rudniny o obsahu 3,6 % Pb a 7,9 % Zn – přepočítáno na 0,8 m mocnosti (Chrt 1956; Pivec 1982).

V současné době je štola Anna / Segen Gottes přístupná v délce 230 m (z celkových 350 m), přičemž štolové patro -17 m je zatopené až po okraj hloubení; ústí štoly je zabezpečeno zásypem (obr. 9 a 10). Pod ústím štoly směrem do údolí Köhlengund se nachází rozsáhlá halda, vedle ní druhá podstatně menší (na haldách lze nalézt vzorky se sfaleritem a galenitem). Nad ústím štoly Anna / Segen Gottes o něco výše v údolí se nachází zasypané ústí nějaké menší štolky zachycené na Kummerově mapě z roku 1940 (obr. 11). Přibližně v polovině vzdálenosti mezi ústím štoly Anna / Segen Gottes a břehem Labe se v údolí Köhlengrund nedaleko nejvýše položeného domu nachází nově zazděné ústí štoly. Pokud se jedná o štolu a nikoliv pouze sklípek, pak je možné, že byla ražena jako průzkumná západním směrem po žíle trachytu. Zachycena je opět jen na Kummerově mapě z roku 1940; v literatuře není zmiňována (obr. 11).

Přímo v Roztokách nejsou v podstatě žádné pozůstatky po dolování. Štoly Barbora, Josef, Kostelní a Bezejmenná jsou zcela neidentifikovatelné. Pod domem naproti kostelu se nacházelo ústí štoly nebo sklípku (v literatuře není zmiňována), zazděné v nedávné době majiteli domu (obr. 12 a 13). Tato domnělá štola byla ražena zhruba severovýchodním směrem, tzn. pod staré dobývky v prostoru štoly Barbora.

Na důlní mapě z 2. poloviny 18. století (obr. 4) je zakreslena krátká štola nad štolou Barbora, komunikující slepou jámou se štolami Barbora a Josef, v literatuře ovšem o ní opět nejsou zmínky. Štola Anna je na této mapě zakreslena v délce asi 200 m (průběh je shodný s dnes známým), štola Barbora v délce 100 m a štola Josef v délce 200 m, přičemž v její poslední třetině je zakreslen komplikovaný systém dobývek, a to především nad jejím horizontem. Další štoly jsou zakresleny na Kummerově mapě z roku 1940, jejich umístění ovšem kromě štoly Anna / Segen Gottes nekoresponduje s novodobou povrchovou mapou (Pivec 1982), ani s mapou z 18. století a ani s literárními údaji (obr. 11). Dvě štoly z této mapy byly ovšem pozorovány přímo v terénu (viz výše).

4. Přílohy

4. Attachements

Obrazová příloha k článku

5. Literatura

5. References

Bernard J. H. (1962): Závislost velikosti mřížkové konstanty některých tetraedritů z oblasti Českého masívu na jejich chemismus. – Věst. Ústř. Úst. geol. (Praha), 37, 259–268.
Beust F. C. von (1881a): Die Erzgänge von Rongenstock an der Elbe, das Verbidungsglied zwischen Freiberg und Kuttenberg. – Jahrbuch für das Berg– und Hüttenwesen im Königreiche Sachsen auf das Jahr 1881 (Freiberg), 146.
Beust F. C. von (1881b): Die Erzgänge von Rongenstock an der Elbe, das Verbidungsglied zwischen Freiberg und Kuttenberg. – Oesterreichische Zeitschrift für Berg– und Hüttenwesen, 29, 13, 171–172.
Cvrková M., Jaroš V., Kaiser V., Kaiserová K. a Klančíková M. (1986): Dějiny Povrlů a integrovaných obcí. – MNV Povrly, 1–138.
Gmelin J. F. (1783): Beyträge zur Geschichte des teutschen Bergbaus. – Halle. (Roztoky s. 74, 76)
Hellebrandt S. (1939): Technischer Bericht. Gelegentlich der Vermessung des „Segen-Gottes-Stollens“ durch den Mineralogen. + Thiel (1939): Erzbergbau in Rongstock a. d. Elbe. + Schwabedissen W. (1940): Erzvorkommen Rongstock. – MS ČGÚ Praha P 4576.
Hibsch J. E. (1889): Der Doleritstock und das Vorkommen von Blei– und Silbererzen bei Rongstock im böhmischen Mittelgebirge. – Verhandlungen der k. k. geol. Reichsanst., 11, 204–210.
Hibsch J. E. (1900): Erläuterungen zur geologischen Karte des böhmischen Mittelgebirges. – Tshermak´s mineralogische und petrographische Mittheilungen (Wien), 19, 1–2, 1–101 (Roztoky 59–64, 98,99).
Hibsch J. E. (1927): Geologie des Aussiger Bezirkes. – In: Heimatkunde des Bezirkes Aussig, 1. Die Landschaft, Aussig, 61–121 (Roztoky 97–98).
Hibsch J. E. (1934): Die Minerale des Böhmischen Mittelgebirges. – Jena, 196 s. (Roztoky 24–26).
Chrt J (1955): Výroční zpráva o vlastním průzkumu za rok 1955. Roztoky. – MS Geofond Praha P 7338.
Chrt J. (1956a): Výroční zpráva o vlastním průzkumu za rok 1956. Roztoky u Děčína. – MS Geofond Praha P 8583.
Chrt J. (1956b): Závěrečná zpráva průzkumu na lokalitě Roztoky (Pb, Zn). Stav ku dni 1. 9. 1956. – MS Geofond Praha FZ 1906.
Chrt J. a Losert J. (1963): Polymetalické subvulkanické ložisko v Roztokách n. Labem. – Zpr. geol. Výzk. 1963 (Praha), 1, 197–198.
Chrt J. a Malásek F. (1953): Geologické poměry štoly Segen Gottes v Roztokách. – MS Geofond Praha P 4100.
Jahnel C. (1898): Bergbau in Rongstock. – Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs (Leipa), 21, 2, 203–204.
Jokély J. (1858): Das Leitmeritzer vulcanische Mittelgebirge in Böhmen. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 9, 3, 398–442 (Roztoky s. 430).
Kaiser V. (1986): Stříbrné doly v Roztokách. – In: Dějiny Povrlů a integrovaných obcí, MNV Povrly, 39–41.
Kummer K. (1940): Die Blei-Zinkerz-Vorkommen von Rongstock/Elbe (Sudetenland). – MS ČGÚ Praha P 4200/1.
Legierski J. (1964): Některé nové poznatky o metalogenezi Českého masívu získané metodou izotopů obyčejného olova. – Zpr. geol. Výzk. (Praha 1966), 1, 81–82.
Legierski J. a Pošmourný K. (1966): Izotopické složení olova některých rudních výskytů v české části Západních Sudet. – Čas. Mineral. Geol. (Praha), 11, 164–172.
Leonhard C. C. (1808): Handbuch einer algemeinen topographischen Mineralogie. – Frankfurt am Main, 568 s.
Losert J. a Chrt J. (1962): Neoidní platformní metalogenetická provincie v metalogenetické oblasti Českého masívu. – Věst. Ústř. Úst. geol. (Praha), 37, 201–204.
Lowag J. (1909): Das PbS, ZnS, FeS₂… – Montan Zeitung für Österreich-Ungarn, die Balkanländer und das Deutsche Reich, 16, 12, 462–463.
Löwl K. (1915): O starých dolech v Roztokách n./L. – Hornické a hutnické listy, 16, 9, 136–139.
Malásek F. (1954): Závěrečná zpráva o předběžném průzkumu za rok 1953. – MS Geofond Praha P 4858/1-2.
Müller R. (1892): Aus meiner Wandermappe. – Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs (Leipa), 15, 3, 249–255 (Roztoky III/ s. 254).
Peithner von Lichtenfels J. T. A. (1780): Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke. – Wien (Roztoky s. 91–92).
Peters J. (1927): Rudy, tuha, sůl a nafta v Československé republice. – Praha.
Pivec E. (1982): Neoidní polymetalická mineralizace v Roztokách nad Labem. – MS Geofond Praha P 43270.
Pivec E., Chrt J., Kašpar P. a Ulrich J. (1984): Neoidní polymetalická mineralizace v Roztokách nad Labem. – Studie ČSAV (Academia Praha), 10, 1–64.
Pivec E., Ulrich J., Šrein V., Bendl J., Dobeš P. a Žák K. (1998): Epithermal tertiary Pb-Zn-Cu (Ag, Te) mineralization in the Roztoky Volcanic Centre, České středohoří Mts., Czech Republic. – Geol. carpath., 49, 2, 139–146.
Pokorný J. (1954): Mineralogický popis rudního vzorku z Roztok u Děčína. – MS Geofond Praha P 5660.
Reuss A. E. (1840): Geognostische Skizzen aus Böhmen (Umgebung von Teplitz und Bilin u s. w.). – Prag, Leitmeritz und Teplitz.
Reuss F. A. (1793): Mineralogische Geographie von Böhmen. – Dresden (Roztoky s. 88–89).
Richter E. (1931): Heimatkunde des Bezirkes Aussig, 3. Teil. Geschichte des Bezirkes. – Aussig, 1–124 (Alter Bergbau 117–120; Roztoky 119–120).
Schneider L. (1911): Mitteilungen aus dem Laboratorium des k. k. Generalprobieramtes in Wien. – Berg– und Hüttenmännisches Jahrbuch der k. k. montanistisches Hochschulen zu Leoben und Příbram (Wien), 59, 135–179 (Roztoky s. 151).
Tröger W. E. (1935): Spezielle Petrographie der Eruptivgesteine. Ein Nomenklaturkompendium. – Berlin.
Ulrich J. (1993): Alkalické subvulkanické horniny roztockého intruzivního centra v Českém středohoří. – Příspěvky ke geologii sev. Čech, Ústecké muzeum, 4, 15–55.
Vavřinec L. (1978): Nález barytu na terciérním ložisku rud Pb-Zn v Roztokách, severně od Ústí nad Labem. – Čas. Mineral. Geol. (Praha), 23, 3, 321.
Zimmermann K. von (1907): Wiedereröffnung alter Bergwerke. – Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursions-Klubs (Leipa), 30, 4, 336–338 (Bergbaues zu Rongstock 336–337).
sine (1913): 9. Im Bezirke des Revierbergamtes Teplitz. – In: Österreichisches Montan-Handbuch für das Jahr 1913 (Wien), (Roztoky str. 236, odst. 153).
sine – Dr. Lo./Fr. (1939): Bleivorkommen von Rongstock a. d. Elbe, Angelegenheit Schwabedissen (Aktennotiz). – MS ČGÚ Praha P 3207.