Dolování rumělky u obce Svatá, zjz. od Berouna

Autor:: Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:: Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 12 (2004), 78–94

Keywords: cinnabarite, history of mining, iron ores, Barrandian, Ordovician

Obsah

Úvod
Geologie, ložiskové poměry, mineralogie
Historie dolování
Důlní díla, lokalizace rumělkového dolu
Závěr
Poděkování
Přílohy
Literatura

1. Úvod

1. Introduction

Obec Svatá se nachází s. od Zdic a zjz. od Berouna (obr. 1 a 2). V 16., 17. a 18. století se ve Svaté dobývala ruda rtuti – cinabarit (rumělka). Lokalita je tak vedle Lubů v Krušných horách (resp. Horních Lubů, dříve Ober Schönbach, jz. od Kraslic) a Jedové hory u Komárova (Velebil 2003) jedním ze tří ložisek v Čechách, kde se cinabarit doloval (pomineme-li nejistou těžbu cinabaritu u Bezdružic, jv. od Teplé, a nepatrnou těžbu u Jesenného, s. od Semil). Z dochovaných historických pramenů, které zpracovali Kořan (1942), Šiler (1946), Urban (1957a,b, 2001) a Kopš (1964), vyplývá, že zájem o těžbu rumělky na ložisku u Svaté byl v některých dobách poměrně živý, těžba ovšem měla pouze lokální význam a nikdy nekonkurovala produkci rumělky a rtuti z Almadenu ve Španělsku a z Idrie v dnešním Slovinsku.

O ložiskových poměrech výskytu cinabaritových rud u Svaté nejsou k dispozici téměř žádné věrohodné informace, protože rtuťové doly byly naposledy otevřeny v 18. století. Mineralogické poměry zdokumentoval Vtělenský (1958, 1959) podle nálezů z haldového materiálu, přičemž většina dalších literárních údajů o mineralogii a ložiskových poměrech cinabaritového zrudnění u Svaté je víceméně analogicky odvozena od dalších lépe prozkoumaných výskytů cinabaritového zrudnění v barrandienském ordoviku, zejména na Jedové a Krušné hoře (Bořický 1869, 1871; Novotný 1958; Chrt 1972; Sattran et al. 1978; Sattran 1980).

2. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

2. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

Okolí Svaté, která se nachází v sz. křídle Barrandienu, je budováno jednak svrchnoproterozoickými horninami kralupsko-zbraslavské skupiny, zejména prachovci a břidlicemi, méně drobami (obr. 3). V pruhu sv. směru mezi Vraní skálou, Svatou a Hudlicemi vystupují proterozoické silicity (buližníky), které budují Vraní skálu, Obecnou skálu ve Svaté a Hudlickou skálu. Na proterozoikum diskordantně nasedají ordovické horniny, zastoupené sedimenty mílinského a třenického souvrství (tremadok), které vystupují v pruhu od Vraní skály jz. směrem k Točníku, dále směrem do nadloží (jv. směrem) pokračují alterované bazalty a pyroklastika klabavského souvrství (arenig) (obr. 4). Část vulkanických uloženin snad náleží i šáreckému, dobrotivskému a libeňskému souvrství. Dalšími již standardně vyvinutými sedimenty jsou droby a břidlice letenského souvrství a jílovité břidlice vinického souvrství. Směrem k JV pak pokračuje vrstevní sled ordovickýcho hornin standardním způsobem.

Uvnitř pyroklastik klabavského souvrství (arenig) a na jejich bázi bývají uloženy malé čočky krevelových rud (obr. 5), jako je tomu v hojné míře v prostoru mezi Točníkem, Hředlemi, Svatou a Hudlicemi (Havlíček in Chlupáč et al. 1992). Bazická pyroklastika a alterované bazalty jsou produktem aktivity vulkanického komárovského komplexu, který zahájil činnost právě ve stupni arenigu a jeho vulkanická činnost se udržela až do svrchního ordoviku (Chlupáč et al. 2002).

Jak již bylo naznačeno, ložiskové údaje o cinabaritovém zrudnění u Svaté jsou do značné míry spekulativní. V literatuře dokonce ani nepanuje jednota v lokalizaci rumělkového dolu; údaje jsou útržkovité a nepříliš podložené (viz dále do kapitoly o důlních dílech). Zrudnění mělo pravděpodobně charakter pravých žil různých směrů vyvinutých v ordovických pyroklastikách v blízkosti čočky nebo čoček sedimentarních železných rud (krevelů); vyloučit ale nelze ani existenci žil ložních. Čočky ferolitů uložených v pyroklastikách klabavského souvrství mají v okolí Svaté generelní směr SV – JZ a strmý úklon. Na důlních mapách z let 1727 a 1754 (Pochmann 1727; Fischer 1754) jsou zakresleny poměrně rozsáhlé ploché dobývky, podle nichž by se dalo soudit, že v těchto místech mělo zrudnění jenom malý úklon.

Podle staré zprávy z roku 1608 se na rumělkovém dole U tří korun pracovalo na žíle asi 20 cm mocné (SÚA Praha, fond mm5 – 24/5, fol. 54 in Urban 2001). Roku 1723 prošla čelba horního patra rumělkového dolu Jan Evangelista polohou železné rudy (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 32 in Urban 1957a). Roku 1728 se na stejném patře opět pracovalo v poloze železné rudy (Urban 1957a). Na stejném horizontu byla v té době zjištěna žíla směru V – Z dokonce 35 cm mocná (Urban 1957a). Roku 1753 byly severozápadním překopem ze šachty Helena překříženy čtyři žíly zhruba severojižního směru a další žíly směrů SZ – JV a V – Z byly překříženy severním překopem ze šachty Mikuláš a dědičnou štolou (SOA Křivoklát, fond H 220, fol. 70 in Urban 1957a). Rother zmiňuje v relaci z roku 1753 asi pět cm mocnou ukloněnou žílu s rumělkou (SOA Praha, fond H 220, fol. 70 in Urban 2001); ve stejné relaci Rother uvádí, že žíla na dole Marie Pomocná je roztříštěná a prostoupená železnou rudou (SOA Křivoklát, fond H 220, fol. 70 in Urban 1957a). Schmidt von Bergenhold (1880) uvádí, že rumělka se u Svaté vyskytovala v podobě několik cm mocných vrstev při bázi železnorudných čoček (Schmidt von Bergenhold 1880).

Výskyt cinabaritu u Svaté zmiňuje Bořický (1869, 1871), jenž ovšem vychází spíše z historických zpráv o jeho těžbě. Bořický uvádí i jakýsi obecný výčet minerálů doprovázejících výskyty rumělky v barrandienském ordoviku. Vivenot (1869) zmiňuje nálety cinabaritu na kalcitu z „Berouna“. Vtělenský (1958, 1959) ovzorkoval „malé haldičky pod úpatím svahu jižně od Svaté“ (obr. 6) a zjistil cinabarit, baryt, siderit, dolomit – ankerit, pyrit a chalkopyrit. Cinabarit podle něj tvoří „menší hnízda a pórovité závalky v epigenetických žilách“ a „impregnace hornin poblíž trhlin vyplněných epigenetickými žilami“; je „houbovitý, složený z jemnozrnného agregátu drobných nezřetelně vyvinutých krystalů, dále masívní, krystalický“. Vtělenský také analyzoval „hlízovitou rumělku, jež se větráním uvolnila z hematitové oolitické rudy“ nalezenou na haldě oolitické hematitové rudy poblíž ústí štoly „téměř na dně údolí jižně od vsi“ (pravděpodobně štola Fridrich) a také vzorek pocházející „z malé rýhy vykopané v haldě těsně u vsi na jižní straně zahrad“ (Vtělenský 1958, 1959).

Vtělenský (1958, 1959) dále uvádí, že na bývalém ředitelství dolů v Nučicích byl uložen vzorek chalkosinu s lokalizací „Svatá u Berouna“. Jednalo se o bohatý velmi čistý vzorek v „tufogenní hornině“. Vtělenský zpochybňuje jeho lokalizaci, vzorek podle něj pochází spíše ze Svárova a podle spektrální analýzy a rentgendifrakční analýzy se jedná o digenit (Vtělenský 1958).

V letech 1957 a 1958 byla brigádníky Geologického průzkumu n. p. pod vedením J. Žežulky a pracovníky Ústředního ústavu geologického, Kutná Hora pod vedením J. Novotného prováděna šlichová prospekce na cinabarit na svazích Vraní skály jz. od Svaté (Žežulka 1957; Novotný 1958). Vzápětí převzal průzkum M. Králík (Geologický průzkum n. p.). Na různých místech v okolí Svaté bylo provedeno celkem devět metalometrických profilů (obr. 7), dále 91 kopaných rýh, pět vrtů (úhrnem 89 m) a pět šachtic (úhrnem 26,3 m). Na základě těchto prací byla zhotovena odkrytá geologická mapa v měřítku 1:5000. Byly také zaměřeny stařiny (po některých železnorudných dolech – pozn. aut.) a orientačně byly sledovány výskyty železných rud (Králík 1960). Geochemickým průzkumem byly zjištěny rtuťové anomálie pouze „v blízkosti starého dolového pole Barbora sv. od Svaté“; dva krátké metalometrické profily zde byly vedeny přes rozhraní proterozoika a ordoviku „v blízkosti známých výskytů HgS“ (Sattran et al. 1978; na mapě zveřejněné v práci Sattrana et al. 1978 jsou dva krátké metalometrické profily, označené písmenem D, zakreseleny těšně při sv. okraji Svaté, tedy asi 1 km od dolu Barbora, který se nachází ještě dále směrem k Hudlicím). Při průzkumu a mapování byly zjištěny poruchy směrů S – J a SSZ – JJV (Králík 1960).

Není jednoznačně prokázáno, že by cinabaritové zrudnění mělo nějaký přímý genetický, resp. geochemický vztah k polohám hematitových rud, i když Vtělenský takový poměr uvažuje a Králík (1960) nevylučuje snazší vznik otevřených puklin v relativně křehčích čočkách hematitu, a že by tedy byly pravé žíly s rumělkou prostorově vázány výhradně na hematitové polohy a jejich bezprostřední okolí. Lze předpokládat, že rumělkové rudy byly nacházeny právě při těžbě rud železných, nelze ovšem vyloučit jejich výskyt i zcela mimo železnorudné čočky. Na druhou stranu cinabarit nebyl nikdy nalezen v barrandienském proterozoiku; všechny barrandienské výskyty cinabaritu jsou vázány na vesměs vulkanoklastickou facii arenigu a llanvirnu (klabavské, šárecké a dobrotivské souvrství) (Sattran et al. 1978).

Pro dokreslení charakteru cinabaritového zrudnění v oblasti z. od Berouna je třeba ocitovat popis cinabaritového zrudnění z Krušné hory, vzdáleného asi 5 km od Svaté. Tento výskyt cinabaritu popisuje Píša (1965). Počátkem 60. let byla při těžbě železných rud na ložisku Barbora – východ (5VC) na Krušné hoře u Nového Jáchymova nalezena na 25. a 26. patře dolu pravá žíla s převládajícím cinabaritem, směru SSZ – JJV, sklonu 15–20° k ZJZ a mocnosti 6–15 cm. Žíla příčně proráží okolní sedimenty, textura výplně je většinou masívní, převládajícími rudami jsou cinabarit a pyrit, vzácně se vyskytuje chalkopyrit, velmi vzácně galenit, prokázán byl i mikroskopický sfalerit. Žilovinu tvoří křemen, dolomitový karbonát a vzácně kalcit. V nadloží cca 40–50 cm nad touto žilou byla na 26. patře dolu zjištěna další paralelní žíla menší mocnosti a se stejnou mineralizací; na této žíle naopak převládal pyrit nad cinabaritem. Píša stanovil na základě makro i mikrotextur posloupnost krystalizace žilné výplně takto: křemen I – dolomit – pyrit – křemen II – sfalerit – cinabarit I – chalkopyrit – galenit – kalcit – cinabarit II – sádrovec (Píša 1965).

Původ rtuti na barrandienských ordovických lokalitách lze odvozovat od pozdních fází ordovického vulkanismu komárovského komlexu, jehož nejmladší projevy zasahují do spodní a střední části vinického souvrství (Chlupáč et al. 1992). Během variských vrásnivých a metamorfních pochodů a zvýšené termální aktivity mohlo dojít k migraci a redepozici části rtuti v podobě pravých žil s cinabaritem (Slavíková a Slavík 1918; Sattran et al. 1978; Sattran 1980; Bernard a Pouba et al. 1986).

3. Historie dolování

3. History of mining

3.1. Doly ve Svaté ve 2. polovině 16. století (1548–1587)

3.1. Mines during the 2nd half of 16th century (1548–1587)

Podle Šilera (1946) a Kopše (1964) pochází první zmínka o dolování u Svaté z roku 1417, ani jeden z autorů ovšem necituje původní pramen a z jejich údajů není zřejmé, zda se jednalo o dolování na železo či rumělku a ani lokalizace nemusí být jistá.

První dobře doložená zmínka o dolování na Svaté (Swate Hory) pochází tedy až z roku 1548, kdy panovník Ferdinand I. prominul zdejším těžařům na sedm let desátek, aby podpořil „dobývání a obchod s mědí, cínem a rtutí“ (SÚA Praha, fond mm5-207/11, fol. 72 in Urban 2001). V souvislosti s lokalitou je relevantní pouze zmínka o rtuti; znění dolové propůjčky či případné rozšíření výčtu těžených kovů uvedených v královském dekretu nemusí mít s reálnou těžbou mnoho společného. Doly na Svaté ležely na pozemku vsi Hudlice (z. od Berouna), která patřila od roku 1460 k hradu Týřovu (Šiler 1946). Roku 1460 byl totiž hrad Týřov králem Jiřím z Poděbrad zastaven Joštovi z Enzidle (Ensidle) a spolu s ním i další statky včetně Hudlic. (Potomci Jošta z Enzidle se potom nazývali Tejřovskými.) Ves Svatá v té době ještě neexistovala; vznikla až v roce 1576 (Šiler 1946; Kopš 1964).

Z 50. a 60. let 16. století je dochováno několik dopisů či suplik, v nichž byly řešeny dnes již nepřehledné spory týkající se dolů na Svaté. K roku 1550 se dozvídáme o sporu mezi těžaři od Svaté a Janem ml. z Valdštejna a na Peruci (majitelem panství Peruc), jenž měl v letech 1544 až 1552 v zástavě hrady Točník a Žebrák. Jan z Valdštejna nechal z jakéhosi důvodu přepadnout a zpustošit doly na Svaté svými ozbrojenci a havíře nechal uvěznit na hradě Točník. Postižení těžaři se obrátili na nejvyššího mincmistra Jana z Vitence (z Vitenče; nejvyšším mincmistrem 1545–1553) a ten podal zprávu královské komoře. V dopise panovníkovi Jan z Vitenče referuje: „I jakoz horniczy od Swate Hory za Beraunem na pana Jana z Walsteina a na Toeznicze zalugi, kterak by na gich duol drahnie piesseich nocznie s ruczniczemi a s jinu branii poslal a ze gest stejgierze a jiné hawerze pobrati a na Tocznik dáti wésti rozkázal a do wiezenii vzyti je dati wsazeti, k tomu ze gau na tom dole zubry a kyble a prowazy zsekali a do dolu wmetali a duol giz geat spusstien“ (SÚA, fond mm 5/25/1550, fol. 236 in Urban 2001). Z textu vyplývá, že u Svaté se v té době nacházela nejméně jedna šachta.

V dalších letech se nějakým řízením dostaly rtuťové doly na Svaté do zástavy, a to do rukou rodu Týřovských z Enzidle (sídlem na Týřově), protože Týřovští žádají roku 1558 Ferdinanda I., aby jim byly rtuťové doly ponechány a aby nebyly ze zástavy vypláceny (opis Pohlův in Kořan 1942). Ještě téhož roku dostali Týřovští z Enzidle od krále Ferdinanda povolení „aby směli ku svému prospěchu užívat těch hor, co se v nich rtuť nachází a které při Horách Svatých jsou“ (Kopš 1964). Jejich žádosti bylo tedy vyhověno.

Roku 1562 Jan Týřovský z Enzidle jakýmsi způsobem odňal důlní podíly na Svaté hlavnímu (vedoucímu) těžaři Janovi Drachenfuchsovi (či Drastenfusovi) a postoupil je Františku Fleischerovi (či Fleischnerovi) ze Žebráku (Šiler 1946). Důvodem k odnětí Drachenfuchsových podílů mělo být neplacení desátku a porušování horního řádu (Šiler 1946). Týřovský byl sice majitelem Týřovského panství včetně vsi Hudlice, u níž doly na Svaté ležely, a byl také jedním z podílníků, z toho titulu ovšem nebyl kompetentní takový čin provést. Z tohoto zákroku tedy vyvstal spor, který se vlekl až do roku 1577 (Šiler 1946).

Spor o důlní podíly a výtěžky dolu na Svaté propukl roku 1564, a to mezi Janem Týřovským a šichtmistrem braniborského těžařstva Janem Sörtelem (Kořan 1942; SÚA Praha, fond mm5 – 24/5, fol. 10 in Urban 2001). Týřovský byl obviněn z machinace s důlními podíly, které původně náležely Janu Drachenfuchsovi a které byly neoprávněně převedeny na Františka Fleischnera ze Žebráku (Urban 2001). Šichtmistr Sörtel, jinak též zplnomocněnec braniborského kurfiřta, dále tvrdil, že v dolech se nepracuje, že se nevedou účty a neplatí se dělníci. Pokud by se totiž prokázalo, že doly jsou opuštěny, mohl by braniborský kurfiřt prostřednictvím Sörtela začít dolovat na uvolněných důlních mírách (Urban 2001). Jan Týřovský v obhajobě svých práv uvádí, že „na jeho statku u Svaté je důl Pomoc Boží na dvou důlních mírách s dědičnou štolou“ (Urban 2001).

Roku 1566 podal dobrozdání o rtuťových dolech na pozemcích pánů Tejřovských křivoklátský hejtman a Týřovští žádají královskou komoru o povolení otevřít nový důl na rumělku (opis Pohlův in Kořan 1942; Kopš 1964). Ve stejném roce 1566 žádá Jeroným (Jeremiáš) Tendler o povolení obnovit momentálně opuštěnou štolu na rumělku na Svaté, a to konkrétně štolu raženou dříve Františkem Kalbem na náklady Týřovských (opis Pohlův in Kořan 1942; Kopš 1964). Roku 1567 byla zřízena komise na urovnání sporu mezi těžaři Janem Týřovským a braniborským kurfiřtem, k dohodě ovšem nedošlo (Kopš 1964). Do sporu zřejmě zasáhla i královská komora, protože roku 1568 se královští úředníci dotazují na vlastnické poměry pozemků, na nichž se doluje (SÚA Praha, fond mm5 – 207/11, fol. 49 in Urban 2001). Někdy v té době také žádá panovník Maxmilián II. zprávu od královské komory o dolování na Svaté, o množství vytěžené rtuti a jejím prodeji; nepřeje si aby konkurovala rtuti z Idrije (Kořan 1942).

Roku 1568 začali na Svaté dolovat norimberští měšťané Wolf Krabber, Georg Schaffer a Erasmus Prenner (Kořan 1942). Dále roku 1568 vydala královská komora příkaz k prozkoumání českých rtuťových dolů, ale komisaři vzápětí oznámili, že prohlídku dolů na Svaté provedou až po vyřízení sporu mezi panovníkem a braniborským kurfiřtem (SÚA Praha, Registra 81, 51, 152 in Urban 2001). Z dopisu braniborského kurfiřta královské komoře z roku 1569 vyplývá, že mu (kurfiřtovi) coby těžaři bylo dolování na Svaté značně ztěžováno a že zde panovaly spory o vlastnická práva (Kořan 1942). Roku 1569 se horníci ze Svaté obrátili na panského hejtmana Ouličku se suplikou, ve které si stěžují na úpadek dolování. Oulička se pak listem obrátil na panovníka, aby pobídl příslušné kverky, kteří vlastní podíly na rumělkových dolech, k řádnému obnovení prací (Kopš 1964).

K urovnání sporů okolo dolů na Svaté byl ustanoven zvláštní horní soud. Roku 1570 měli být povoláni horní znalci z Jáchymova, Slavkova, Krásna, Českých Budějovic, Tábora a Příbrami, kteří měli podat své připomínky v Berouně při jednání mezi zástupci braniborského kurfiřta a panem Týřovským z Týřova (Kořan 1942). Výsledky tohoto řízení nejsou známy. Roku 1574 se Týřovští navzájem soudili o majetkové podíly zapsané v zemských deskách a přitom ujednali, že i nadále budou „společně nakládat na hory cinobřové a rtuťové“ (Kopš 1964).

Roku 1576 žádali horníci ze Svatých hor Jana Týřovského, aby povolil Hudlicím dědičný odprodej některých „porostlin“ (území zarostlé stromy či křovím). Týřovský poručil hudlickým, aby havířům potřebné porostliny prodali za roční plat tři kopy grošů splatných na sv. Jiří a na sv. Havla (Šiler 1946). Horníci porostliny vymýtili a založili havířskou osadu Svatá o dvanácti chalupách (Šiler 1946; Kopš 1964). Roku 1577 prodal Jiřík Tejřovský z Enzidle s povolením panovníka hrad Týřov s příslušným panstvím Janovi ml. z Lobkovic na Točníce (Lobkovicové byli dědičnými majiteli Točníku od roku 1557). Hned následujícího roku 1578 ovšem prodal Lobkovic hrad Týřov panovníkovi Rudolfu II. s tím, že nově vzniklou havířskou obec na Svatých Horách si podržel jako dědictví přináležející hradu Točníku (Kopš 1964). Havíři ze Svaté údajně odmítali novému pozemkovému pánu poslušnost a hrozili odchodem za jinou prací (havíři byli tradičně svobodní lidé) (Kopš 1964).

Od roku 1585 patřil hrad Točník a k němu příslušné majetky Ladislavu st. Lobkovicovi. Ten se ovšem roku 1594 zapletl do konfliktu svého bratra Jiříka s královskou mocí a byl roku 1595 odsouzen ke ztrátě hrdla (uprchl), cti a majetku, takže roku 1595 byl Točník včetně území na němž leží obec Svatá připojen k panství Křivoklát vlastněného Rudolfem II. V 80. a 90. letech 16. století se v dolování u Svaté patrně více či méně pokračovalo a poté byly doly na nějaký čas opuštěny.

Zpětně se o dolování u Svaté dozvídáme ze zprávy rychtáře ze Svaté z roku 1608, kterou vypracoval na vyzvání české královské komory. Rychtář ze Svaté hovoří roku 1608 o bývalém dolování a uvádí, že před padesáti lety pracoval jako mladý havíř na obou zdejších dolech (SÚA Praha, fond mm5 – 24/5, fol. 54 in Urban 2001). Na dole Peter Silber Zeche se podle něj tehdy (tj. v 50. či 60. letech 16. století) dolovalo na rtuť (Silber lebendiges) a zdejší ruda prý obsahovala i stopy zlata. (Lipold mnohem později, v roce 1863, jmenuje mezi starými doly jz. od Svaté důl Petr, pravděpodobně jde jen o shodu jmen.) Důl Petr dosáhl podle rychtáře ze Svaté hloubky cca 35 metrů a asi okolo roku 1580 byl opuštěn. Roku 1587 byly zahájeny práce na dalším zdejším dole U tří korun (zur des drei Crones ganandt) a důl dosahoval padesátimetrové hloubky. K jeho odvodnění byla vybudována štola, která šla asi 40 metrů pod povrchem. Žíla, na které se pracovalo, byla přes píď (asi 20 cm) mocná (merea einer Spanne mechtig).

3.2. Pokus o obnovu dolování rumělky počátkem 17. století

3.2. Attempt at mining restoration in the beginnig of 17th century

Ještě roku 1608 byl rychtář ze Svaté poslán křivoklátským hejtmanem Hertwikem Meskou ze Žlunic jako očitý svědek dřívějšího dolování do Prahy, aby zde o někdejší těžbě podal zprávu a zároveň předložil vzorky rumělky, které s sebou přivezl. Vzápětí byly rumělkové doly u Svaté „na hoře Czynobrowe“ (SÚA Praha, fond mm5-24/5, fol. 43 in Urban 2001) propůjčeny těžařům Bartoloměji Janovi z Tyrol a Hansi Haydtovi a zároveň jim bylo vydáno povolení na obchod s rumělkou na území Českého království (SÚA Praha, fond mm5-24/5, fol. 50 in Urban 2001). Bartoloměj Jan koupil pro své havíře poblíž opuštěných dolů ve Svaté třináct chalup (SÚA Praha, fond mm5-24/5, fol. 43 in Urban 2001). Poté byly doly opuštěny.

Roku 1630 žádal královského hejtmana Čejku o propůjčení rumělkových dolů ve Svaté nákladník Isaiáš Eckhart, který sliboval obnovení dolů a řádný odvod podílu z těžby české královské komoře. K otevření dolů patrně nedošlo (Kopš 1964). Roku 1650 píše hejtman Bauler české královské komoře, že Svaté Hory jsou pusté, v šesti chalupách lidé bydlí a zbylých šest chalup je opuštěno (Kopš 1964). Roku 1651 žilo ve Svaté celkem 19 obyvatel v šesti chalupách; jednalo se o rodiny Jakuba Bernarta, Mikuláše Drozda, Kryštofa Raymana, Jindřicha Junga (Jungmanna), Jana Hilebranta a Václava Uhlíře (Šiler 1946).

K roku 1652 existuje zmínka, podle které se pod Vraní skálou (jz. od Svaté) nachází hojná železná ruda, zmiňována je i pec na železnou rudu v Hředlích (z. od Zdic, jz. od Svaté), toho času ovšem mimo provoz (Šiler 1946). Zbytky železnorudných dolů se nacházejí jv. od vrcholu Vraní skály a jinde mezi Svatou a Hředlemi (Havlíček 1950). V regionu se železná ruda běžně dobývala na mnoha lokalitách patrně již od 14. století, a to v pruhu od Hýskova, respektive Staré Huti (s. od Berouna) až k Žebráku (zjz. od Berouna); do tohoto území spadá i Svatá. Je možné, že rumělka byla dříve nalezena právě při hledání železné rudy; údaje o těžbě železné rudy na Svaté ovšem v korespondenci mezi královskou komorou a těžaři nefigurují, protože se jednalo o obecný, tedy nevyhrazený kov, zatímco rtuť byla chápána jako jakýsi druh stříbra, tedy kov vyhrazený.

Ves Svatá náležela v 17. století k rychtě v Hudlicích a pět pustých chalup bylo připsáno k panství Králův Dvůr (Šiler 1946). Z toho zřejmě také vyplynulo, že ještě v první polovině 20. století byla Svatá rozdělena mezi dva okresy (Rakovník a Beroun) a tři různé katastry (Hudlice, Černín, Křivoklát) (obr. 8) (Šiler 1946).

3.3. Nepravidelné práce na rumělku v letech 1685–1690

3.3. Irregular working for cinnabar in the years 1685–1690

Roku 1685 povoluje císař Leopold I. dolování rumělky „na Vrané skále u Hředel“ (jz. od Svaté) (Bořický 1869). Podle relace křivoklátského hejtmana Petra Pátka z roku 1689 měly být doly na rumělku zavřeny a horníci měli být převedeni na práci v huti (SOA Praha, fond H 8, fol. 1 in Urban 2001). Ještě v lednu 1690 byla v dolu vybírána rumělka (SOA Praha, fond G 3, fol. 2 in Urban 2001). V březnu 1690 oznamuje správce Pátek, že dozorce znovu prošel opuštěný důl a vybral ještě asi 18 liber (okolo 9 kg) rumělky (SOA Praha, fond H 9, fol. 1 in Urban 2001).

3.4. Intenzívní dolování rumělky v letech 1715–1760

3.4. Intensive mining of cinnabar in the years 1715–1760

Opuštěný důl byl znovu otevřen v roce 1715 (či snad ještě o několik let dříve; SÚA SA-H12, r. 1709; SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát i. č. 2290 NA, sig. 4335 G – jednou uveden rok 1713), a to pod názvem Jan Evangelista (obr. 9). V nově založeném těžařstvu vlastnil František Josef Waldstein 35 kuksů (podílů), Jan Josef Waldstein 55 kuksů, František Kolowrat dva kuksy, Ratschin 20 kuksů a Černín 10 kuksů. Čtyři dědičné kuksy patřily pozemkové vrchnosti, dva faře a škole (SOA Praha, fond 4335, fol. 183 in Urban 2001).

Pravidelné práce byly zahájeny v roce 1716 pod vedením šichtmistra Andrease Štorcha (SOA Praha, fond 4335, fol. 4 in Urban 2001; Kopš 1964). Na důl byl povolán prubíř, aby havíře zaučil v oddělování rumělky od jaloviny. Koncem roku 1716 byla k dispozici zásoba 50 liber (cca 25 kg) vytěžené rumělky (SOA Praha, fond H 220, fol. 1 in Urban 2001). V roce 1717 byly do Prahy odeslány na posouzení vzorky rudy. Ruda byla kvalitní a dolování se postupně začalo vyplácet. V prvním roce těžby (1716) se sice ještě dolovalo s celkovou ztrátou 1227 zlatých, ovšem v roce 1719 se již pracovalo se ziskem; toho roku bylo ze Svaté zasláno 178 liber (cca 90 kg) rumělky do Jílového (Kopš 1964). V roce 1721 byla ve Svaté postavena huť na tavení rumělky (obr. 10) (SOA Praha, fond 4335, fol. 184 in Urban 2001). K roku 1722 je v SÚA uložena zpráva „o provozu dolu na rumělku ve Svaté“ (uč. 5188, sig. 3222, NA 5259).

Velmi zajímavým historickým dokladem je horní rejstřík z roku 1716, ve kterém je kromě jiného i soupis příruční knihovny perkmistra dolů ve Svaté Andrease Štorcha. Jeho odborná knihovnička obsahovala celkem deset knih s hornickou a hornicko-právní tématikou (Agricola: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví; Rössler: Speculum Metallurgiae etc.; Schönberg: Corpus iuris etc.; Löhneys: Bericht vom Bergwerk; Hertwig: Berg Buch; Miestl: Berghaupt; Spann: Speculum iuris metallici etc.; sine: Berg und Salzwerksbuch; sine: Saigerung und Erz Beiisung; braniborský horní řád) (Urban 1960).

Roku 1724 byl štajgr Jan Jiří Illman nahrazen novým štajgrem Christianem Neuberem (SOA Praha, fond 4335, fol. 34 in Urban 2001); šichtmistrem byl Georg Dörl. V dole bylo v tomto roce zaměstnáno sedm havířů, tři lénhavíři a čtyři hašpléři (včetně šichtmistra a štajgra tedy celkem 16 osob) (SOA Praha, fond 4335, fol. 69 in Urban 2001). Za období let 1724 až 1727 vykázali správce a bývalý šichtmistr Andreas Štorch a přísežný Tomáš Pochmann celkový příjem 3534 zlatých a 49 krejcarů, z toho čistý zisk činil pouze 222 zlatých a 4 krejcary (SOA Praha, fond 4335, fol. 84 in Urban 2001). Za léta 1725 a 1726 bylo získáno přes 145 kg prvotřídní surové rumělky a z ostatní rumělky bylo vytaveno necelých 600 kg rtuti (1141 liber a 18 lotů) (SOA Praha, fond 4335, fol. 85 in Urban 2001), přičemž většina této vytavené rtuti byla využita k postříbrování. V roce 1727 bylo do Prahy prodáno necelých 50 kg (88 liber po pěti zlatých) přírodní čisté rumělky, kvalitní („sublimované“) vytavené rtuti asi 6 kg (11 liber a 8 lotů po sedmi zlatých) a dalších asi 40 kg méně kvalitní rtuti (77 liber); celkově bylo utrženo 732 zlatých a 44 krejcarů (SOA Praha, fond 4335, fol. 72 in Urban 2001). Ve stejném roce 1727 zhotovil šichtmistr Tomáš Antonín Pochmann mapu dolu Jana Evangelisty ve Svaté (Pochmann 1727). Další zmínky o dolech u Svaté pocházejí z let 1728 a 1729 (SOA Praha, fond 4335, fol. 188 a 22 in Urban 2001). K letům 1728 a 1733 jsou ve Státním okresním archivu Praha (fond Velkostatek Křivoklát) uloženy dokumenty „o náhradě pozemků poddaných za pole využité pro důl na rumělku“ ve Svaté (i. č. 1410 SA, sig. S29).

Roku 1738 podává zprávu o dolu na rumělku hejtman Schiffele (SÚA SA-H10). Roku 1739 zřídila majitelka křivoklátského panství Anna Marie Fürstenberková (rozená Valdštejnová, dcera Jana Josefa Valdštejna) při dolech u Svaté horní kancelář (Urban 2001). Roku 1749 bylo z rumělkových dolů Jan Evangelista, Helena a Josef (obr. 11) j. od Svaté vytěženo 45 liber (cca 23 kg) prvotřídní čisté rumělky a z ostatní vytěžené rumělky bylo vytaveno 512 liber (cca 260 kg) rtuti (SOA Praha, fond H 220, fol. 25–37 in Urban 2001). Jen za poslední čtvrtletí 1749 bylo vytaveno 147 liber (cca 75 kg) rtuti prodávané po jednom zlatém a 30 krejcarech za libru; čisté surové rumělky bylo v posledním čtvrtletí 1749 získáno 5 liber (2,5 kg) v ceně tři zlaté za libru (SOA Praha, fond H 220, fol. 21 in Urban 2001). Roku 1751 doporučil důlní expert Jan Christián Fischer, aby byl důlní komplex rumělkových dolů u Svaté otevřen dědičnou štolou, která by umožnila průzkum spodních partií ložiska, kde staří kvůli vodě nepracovali (Urban 2001). V roce 1752 bylo získáno 536 liber (cca 270 kg) rtuti (SOA Praha, fond H 220, fol. 53–69 in Urban 2001). Jan Christián Fischer se rumělkovými doly u Svaté zabývá opět v roce 1753 (SOA Praha, fond H 220, fol. 74 in Urban 2001) a ve stejném roce podává relaci o zdejších dolech také Jan Josef Rother (SOA Praha, fond H 220, fol. 70 in Urban 2001).

Fischer v roce 1752 doporučoval důlnímu podnikateli Mikuláši Kernovi, obchodníku z Nového Města Pražského, aby bylo skončeno dolování ve stařinách a aby byly zahájeny nové práce východně od dosavadních. Fischer doporučoval rozšířit práce na šachtě Mikuláš založené roku 1751. Navrhoval vyrazit západní překop na spodní štolu. Při jeho ražbě ovšem narazili havíři na vysoké přítoky vody, které vzápětí zatopily šachtu Mikuláš do devíti metrů výšky (SOA Praha, fond H 195 – Horizontal u. Profil Riess über das Mercurial und Cenober Berggeräude zu Swata Hora – in Urban 2001). Poté byla tedy vyčištěna část staré spodní štoly od ústí až do míst jejího ohybu a bylo v ní instalováno čerpadlo (SOA Praha, fond H 220, fol. 74 in Urban 2001). Fischer doporučoval, aby byl vyčištěn i zbytek staré spodní štoly, tzn. její část severojižního směru od čelby až k ohybu na západ (obr. 12). Fischer chtěl také propojit čelbu horní štoly, v níž se v té době intenzívně pracovalo, se šachtou Helena, která měla být v budoucnu využíván jako těžná. K prorážce skutečně roku 1753 došlo a v dole pracovalo pět havířů na předku a dva běhači rubaninu vynášeli.

Rother konstatoval, že ve dvou hlavních dolech Anna Marie a Josef pracuje v roce 1753 celkem 29 havířů a že oba doly dosáhly přibližně stejné hloubky okolo 60 metrů. Dále uvádí, že z obou šachet Anna Marie a Josef byla sledována stejná ukloněná žíla asi pět cm mocná a že její průběh je nepravidelný. V té době byla snaha oba doly spojit prorážkami, aby se zlepšilo jejich větrání. Byly také činěny neúspěšné pokusy o hloubení nových šachet Marie Pomocná a Antonín z Padovy (Paduánský).

Důležité jsou pro toto období také zmínky o železnorudných dolech u Svaté, konkrétně soubor zpráv z let 1750 až 1759 o sporu mezi zbirožským a křivoklátským panstvím o důl na železnou rudu (SÚA Praha).

3.5. Úvahy o znovuotevření rumělkových dolů a práce v železnorudných dolech v 19. století a během 1. světové války

3.5. Thoughts about reopening of cinnabar mines and working in iron ore mines during 19th century and World War I

Dolování rumělky se udrželo asi do roku 1760. Vyplývá to z relace Vincence Wietze z roku 1815, který zachytil výpovědi starých pamětníků (SOA Praha, fond 4335, fol. 183–189; SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát, i. č. 2290 NA, sig. 4335G). Počátkem 19. století se totiž uvažovalo o otevření starých dolů. Na starých haldách bylo přitom nalezeno určité množství rumělky. Podle Wietze měla většina žil směr V – Z, domníval se proto, že by bylo vhodné razit štoly severojižního směru v oblasti severně od Svaté, kde se nenacházely intenzívnější důlní práce a kde očekával překřížení zcela nových žil. (Severně od obce mezi Svatou a Hudlicemi se nacházely staré železnorudné doly, ještě v roce 1751 zde byla krátce v provozu jedna šachta a jedna štola.) Wietz též uvažoval o těžbě železné rudy namísto rumělky a zmínil také důlní pokus perkmistra Lindakera, který nechal počátkem 19. století zmáhat starou štolu sz. směru (štola byla až k propadlému hloubení obležená kameny, dále k SZ byla vydřevená a poté silně zabořená, takže s čištění bylo zastaveno).

Lipold v roce 1863 uvádí výčet a stručnou charakteristiku starých železnorudných dolů v okolí Svaté založených v tzv. „komárovských vrstvách“ směru SV – JZ. Lipoldovy „komárovské vrstvy“ představovaly vulkanoklastickou facii barrandienského ordoviku různých stratigrafických úrovní; v okolí Svaté odpovídají klabavskému souvrství (arenig). Severoseverovýchodně od Svaté se nacházelo železnorudné dolové pole Barbara (důl byl majetkem Fürstenberků – majitelů křivoklátského panství), jehož železnorudná poloha směru SV – JZ, sklonu 70° k JV a mocnosti 1 až 4 m byla otevřena 50 m dlouhou štolou dosahující hloubky přes 30 m. Železnorudná poloha tvořená oolitickým a vrstevnatým hematitem byla vyřízená v délce 150 m (Lipold 1863).

Severovýchodně od Svaté se nachází fürstenberský důl Caroli (v 19. století patrně otevřený). Zdejší železnorudná poloha směru VSV – ZJZ, sklonu 20–30° k JJV a mocnosti 1 až 2 m byla otevřena 200 m dlouhou štolou, která dosáhla hloubky asi 35 m; ložisko tvořené celistvým a vrstevnatým hematitem bylo vyřízeno v délce 280 m. Jihozápadně od Svaté se podle Lipolda nacházejí staré železnorudné doly Bernard, Mariageburt a Peter (obr. 13). Mocnost zdejšího železnorudného horizontu se pohybuje okolo jednoho metru, poloha je strmě ukloněna (70–80°) (Lipold 1863). Ve Státním oblastním archivu Praha jsou uloženy dokumenty o železnorudných dolech u Svaté z let 1818, 1821, 1824, 1828, 1830 a 1841; přičemž dokumenty z let 1830 a 1841 se týkají dolu Barbara ležícího mezi Svatou a Hudlicemi.

Z hornických statistik vyplývá (sine 1838–1913), že patrně někdy ve druhé polovině 19. století si firma Fürstlich Fürstenbergsche Montanwerke in Böhmen propůjčila čtyři železnorudné dolové míry Wenzl (obr. 14) přímo ve Svaté a jednu dolovou míru Klara při j. okraji Svaté (obr. 15) a zahájila v těchto mírách těžbu železných rud (obr. 16). (Lipold 1863 tyto doly neuvádí.) Někdy okolo roku 1880 se tato firma přetransformovala ve firmu Böhmischen Montangesellschaft a ta byla někdy mezi lety 1905 a 1910 sloučena s Präger Eisen Industrie Gesellschaft (Pražská železářská). V letech 1900, 1905 a 1910 bylo pět jednoduchých dolových měr Wenzel Klarazeche na území obce Svaté stále zaregistrováno (roku 1910 Pražskou železářskou), doly však již byly v těchto letech mimo provoz (sine 1838–1913).

Roku 1880 zmiňuje Schmidt von Bergenhold staré rtuťové doly ve Svaté a v této souvislosti hovoří o jedné 190 m dlouhé přístupné štole. Uvádí také, že rumělka se zde vyskytovala v podobě několik cm mocných vrstev při bázi železnorudných čoček (Schmidt von Bergenhold 1880); otázkou ovšem je, nakolik je Schmidt von Bergenhold důvěryhodným pramenem. Schmidtovu charakteristiku rumělkového zrudnění pak přebírá Hrabák (1902), aniž by uváděl zdroj této informace. V další své práci z roku 1909 Hrabák přebírá Lipoldův popis dolů Karel a Barbora, přičemž k ložisku Barbora vztahuje stále stejný Schmidtův údaj o rumělce při podloží železnorudné polohy (Hrabák 1909). Další železnorudné doly jz. od Svaté Hrabák nezmiňuje; uvádí až popisy vzdálenějších dolů sv. od Hředlí (Richardi a Michaeli – v 19. století podle Lipolda 1863 v provozu).

Během 1. světové války razila či zmáhala Pražská železářská společnost (Präger Eisen-Industrie-Gesellschaft) j. od Svaté pod silnicí z Černína do Svaté štolu Fridrich (Bedřich) sz. směru, která podle Svobody a Prantla (1949) dosáhla délky 54 m (?) a vyřídila železnorudné ložisko v délce asi 160 m (Svoboda a Prantl 1949). Svoboda a Prantl (1949) uvádějí, že „štola Fridrich se nacházela v místech staré štoly Barbora“ (tento údaj není s čím srovnat a ověřit; je možné, že jde jen o špatné pochopení údajů uvedených v Hrabákovi 1909). Pokus o dolování železné rudy štolou Fridrich byl ukončen v roce 1916 (Svoboda a Prantl 1949). Další tři krátké průzkumné štoly sz. směru razila Pražská železářská společnost j. od vrcholu Pravé hory (Hora; 459 m; jjv. od Svaté) v úrovni okolo 430 m n. m. Nějaké menší aktivity okolo železnorudných dolů ve Svaté proběhly podle neověřených iformací i během 2. světové války.

4. Důlní díla, lokalizace rumělkového dolu

4. Mines, localization of cinnabar mine

Názory na lokalizaci starého rtuťového dolu, respektive dolů nejsou jednotné, přesto mnohé nasvědčuje tomu, že se patrně nacházel těsně při j. okraji Svaté, v. od silnice ze Svaté do Černína (obr. 17); důl byl přitom poměrně malý – zaujímal jen nevelký prostor (obr. 18). Vyplývá tak především z mapy J. Ch. Fischera z roku 1754 (Geofond Kutná Hora S12-10/013) a další anonymní mapy ze stejné doby (Geofond Kutná Hora S12-10/015). Také morfologie terénu v uvedeném prostoru by odpovídala takového interpretaci, která ovšem nemusí být definitivní.

Bořický v roce 1869 zmiňuje jakousi listinu z roku 1685, ve které panovník Leopold I. povoluje dobývání rumělky „na Vrané skále u Hředel“, tzn. jz. od Svaté (Bořický 1869). Bořický tuto listinu blíže necharakterizuje a nikdo další ji necituje. Urban (1957a) lokalizuje rumělkové doly Jan Evangelista, Helena a Josef (obr. 19) na jih a jihovýchod od Svaté – tento údaj Urban opakuje dvakrát – a dále konstatuje, že rumělka se pravděpodobně dolovala opakovaně ve stejném prostoru, přičemž s každou novou otvírkou byly doly nově pojmenovány (Urban 1957a). Pochmann (1727) opakovaně uvádí, že některé části dolu Jan Evangelista stojí ve stařinách nebo byly nafárány do stařin.

Vtělenský (1959) lokalizuje staré rumělkové doly na jih od Svaté, kde sbíral na zbytcích haldiček vzorky rumělky. Králík (1960) rumělkové doly klade přímo pod v. a sv. část Svaté, paradoxně se přitom odvolává na Urbana (1957a), který píše něco zcela jiného (viz výše). Králík cituje pana Vaťuku, obyvatele ze Svaté, který při hloubení studny narazil na staré důlní dílo (Králík 1960). Pan „Vaťuka“ se ve skutečnosti jmenoval Neťuka, bydlel v č. p. 135 a při hloubení studny se provalil do chodby železnorudného dolu Wenzl z 2. poloviny 19. století (obr. 20). I další údaje, získané Králíkem hovory s občany Svaté, se týkají tohoto železnorudného dolu a nikoliv dolu rtuťového. Sattran et al. (1978) zmiňují výskyt „HgS“ sv. od Svaté.

Důl Jan Evangelista je připomínán v letech 1715 až 1728 a pak znova v roce 1752. Ležel v blízkosti stařin provozovaných ještě koncem 17. století. Podle zprávy z roku 1723 ležela v jeho blízkosti „šachta u cechovního domu“ (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 26 in Urban 1957a); podle komentáře důlní mapy z roku 1727 ústila hlavní štola dolu Jan Evangelista ve staré zabořené šachtici „nahoře u Neumannova domu“. Tato stará šachtice byla původně hluboká 26 m a později byla vyhloubena až do 35 m (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 189 in Urban 1957a). Ze šachtice vedla sv. směrem 44 m dlouhá chodba k ústí tzv. vodní, respektive rumělkové šachtice (Waser oder Cynobrey Schacht), za ní pokračovala chodba ještě 10 m (v tomto úseku se pracovalo v roce 1724) a pak chodba vyústila do další relativně novější šachty asi 35 m hluboké, spojené desetimetrovým překopem s dědičnou štolou. Dědičná štola měla sz. směr a v roce 1726 byla dlouhá 289 m (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 187 in Urban 1957a). Další chodba vedla do stařin ležících s. od výše uvedené chodbice dolu – zde se v roce 1725 vydobylo 1,7 kg čisté rumělky vhodné na přípravu barev a další množství méně kvalitní rumělky, z níž bylo vyrobeno 170 kg rtuti (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 185 in Urban 1957a). Ruda byla zpracovávána v huti ležící v blízkosti dolu Jan Evangelista.

Druhá popisovaná chodba byla s chodbou hlavní propojená krátkým překopem a pokračovala jednak spodní chodbicí sv. směru v délce 68 m až na čelbu a jednak horní asi o pět metrů výše položenou chodbou (svrchní chodbice) rovněž sv. směru, která byla oproti spodní chodbici o něco kratší. V roce 1723 procházela čelba svrchní chodbice polohou železné rudy. V těchto místech se vyskytovala i relativně hojná, ale nepříliš kvalitní rumělka (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 32 in Urban 1957a). V roce 1724 byli havíři ze spodní chodbice převedeni do svrchní chodbice a zde pracovali ve stařinách. Poměrně bohaté akumulace rumělky byly nalezeny při ražbě jz. pokračování svrchní chodbice. Zde havíři pronikli několika překopy do stařin a v roce 1726 zde získali 104 liber (okolo 50 kg) kvalitní surové rumělky a další množství méně kvalitní rumělky, z níž bylo vyrobeno přes 300 kg rtuti (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 185 in Urban 1957a). Práce ve svrchním horizontu pokračovaly i v letech 1728 a 1729. Roku 1729 byla v odvodňovací chodbici ražené v. směrem po čase opět nalezena rumělka; získáno bylo 74 liber (necelých 40 kg) rtuti (SOA Křivoklát, fond 4335, fol. 24 in Urban 1957a).

Na důlních mapách J. Ch. Fischera z let 1752 a 1754 jsou zachyceny dolové míry Jan Evangelista, Helena a Josef. Nejseverněji leželo dolové pole Jan Evangelista se stejnojmennou šachtou; jv. od něj se nacházelo dolové pole Helena se šachtou Helena a ještě dále na JV se nacházelo dolové pole Josef se šachtou Mikuláš, která se začala hloubit v roce 1751. Po roce 1752 byl patrně důl Helena přejmenován na důl Marie Anna se šachtou Helena a šachta Mikuláš na šachtu, respektive důl Josef (jedná se o křestní jména pozemkové vrchnosti). V roce 1753 jsou totiž pod těmito názvy uváděny dva zdejší doly na rumělku s 29 havíři (SOA Křivoklát, fond H 220, fol. 70 in Urban 1957a).

Důl Marie Pomocná (Mariahilfe) je zmiňován pouze jednou, a to v Rotherově relaci z roku 1753 (SOA Křivoklát, fond H 220, fol. 70 in Urban 1957a). Jeho poloha vzhledem k ostatním dolům není známa. Na dole Marie Pomocná se pracovalo krátce s nedobrými výsledky; po jeho opuštění byla otevřena šachtice Antonína z Padovy (Antoni de Padua) na čtyřech horních a čtyřech spodních dolových měrách. Důl Antonína z Padovy se nacházel poblíž dolu Jan Evangelista (u cechovního domu). V dole byla nalezena žíla Vojtěch (Adalbert) 10 až 15 cm mocná sledovaná štolovým horizontem, na němž byly vyraženy tři světlíky.

5. Závěr

5. Conclusion

Svatá u Berouna je z historického hlediska významnou a velmi zajímavou českou lokalitou těžby rumělky. Z většiny rumělky byla vytavována ryzí rtuť, která v minulosti sloužila k amalgamaci zlata a stříbra při pozlacování a postříbřování anebo též k amalgamaci cínu při výrobě zrcadel. Kvalitní čisté vzorky rumělky taveny nebyly, ale byly namlety na práškovitý pigment, tedy velmi žádané a ceněné červené barvivo (používalo se například v malířství nebo do pečetních vosků). Lze předpokládat že většina rtuti a rumělky ze Svaté byla spotřebována v rámci Čech či dokonce jen v rámci středních Čech. Z roku 1719 máme zprávu o tom, že cca 90 kg rumělky bylo zasláno do Jílového (zde mohla rtuť sloužit k výrobě zlata z rozdrcené zlatonosné křemenné žiloviny) (Kopš 1964). Prakticky stejný údaj uvádí Pošepný (1895), který ovšem hovoří o 178 librách (tedy cca 90 kg) rtuti a nikoliv rumělky, která byla pro Jílové zakoupena v roce 1719 v Nižboru.

Z roku 1727 pak máme zprávu, podle které bylo do Prahy za 440 zlatých prodáno necelých 50 kg přírodní čisté rumělky (8,8 zl./1 kg HgS), 6 kg velmi čisté rtuti za asi 84 zlatých (14 zl./1 kg Hg) a 40 kg méně čisté rtuti za 208 zlatých (5,2 zl./1 kg Hg) – celkově bylo za tuto dodávku do Prahy utrženo 732 zlatých. Čihák (1948) uvádí, že v roce 1737 bylo v Jílovém k amalgamaci vypíraného zlata upotřebeno rtuti z rumělky ze Svaté na Berounsku.

Podle útržkovitých údajů o množství vytěžené rumělky nebo z ní vyrobené rtuti lze střízlivě odhadovat, že ve Svaté bylo průměrně ročně těženo 100 až 200 kg rumělky (maximálně 500 kg). Celkovou produkci ze Svaté za úhrnem asi 90 let zdejšího doloženého dolování pak můžeme odhadovat na 10 až 20 tun rumělky. Tomuto řádu odpovídá i množství vyrobené rtuti (rumělka obsahuje 86,2 % Hg, přírodní rumělková ruda méně než 80 % Hg, přičemž výtěžnost nebyla 100%). Svatská rtuť a rumělka nemohla v Evropě konkurovat rtuti z Idrie a z Almadenu – ve srovnání s těmito ložisky se jednalo o těžbu zcela nepatrnou. V 19. století bylo v Idrii ročně těženo asi 500 tun rtuti a v Almadenu 1500 tun rtuti.

6. Poděkování

6. Acknowledgements

Jaromíru Jungmannovi, Jiřímu Šimanovi, panu Merhautovi, Václavu Vokáčovi a dalším obyvatelům Svaté.

7. Přílohy

7. Attachements

Obrazová příloha k článku

8. Literatura

8. References

Bernard a Pouba et al. (1986): Rudní ložiska a metalogeneze československé části Českého masívu. – ÚÚG / Academia Praha.
Bílek J., Jangl L. a Urban J. (1978): K dějinám dolování rumělky a rtuti v Českém masívu. – MS Geofond Praha P 26 271.
Bořický E. (1869): O nerostech, v pásmu železných rud silurských se objevujících. – Živa. Sbor. věd. Mus. král. Čes., Odb. přírodověd. a math. (Praha), č. 2, 3–22.
Bořický E. (1871): Verzeichniss der in dem Schichtencomplexe der silurischen Eisensteinlager Böhmens vorkommenden Minerale. – Naturwiss. Z. Lotos (Prag) 21, October, 155–165.
Čihák L. (1948): Paměti královského horního města Jílového a jeho zlatých dolů. – 2. vyd., Jílové, Praha.
Fischer J. Ch. (1752): Horizontal u. Profil Riess über das Mercurial u. Cenaber Berggebäude zu Swata Hora zu Fürstenberg. Herrschaft Pürglitz, 60 × 50 cm. – Geofond Kutná Hora S12-10/016; SOA Křivoklát fond H 195, fol. 78.
Fischer J. Ch. (1754): Profil und Horizontal Mappa…Swata…Mercurial und Cenaber…, 54 × 41 cm. – Geofond Kutná Hora S12-10/013.
Havlíček V. (1950): Geologické posouzení území mezi Hředlemi a Svatou s ohledem na výskyt Fe-rud a s návrhem na další detailní výzkum. – MS Geofond Praha P 3272.
Hrabák J. (1902): Hornictví a hutnictví v království českém. – Praha, 331 s.
Hrabák J. (1909): Železářství v Čechách jindy a nyní. (Dějiny železa) S přídavkem o dobývání uhlí v Čechách. – Praha.
Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J. a Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia Praha.
Chlupáč I., Havlíček V., Kříž J., Kukal Z. a Štorch P. (1992): Paleozoikum Barrandienu (kambrium – devon). – Vyd. Čes. geol. Ústavu, Praha.
Chrt J. (1972): Ložiska rtuti v Českém masívu. – Geol. Průzk. (Praha) 14, 10, 315.
Kopš J. (1964): K dějinám těžby rumělky na Berounsku a Hořovicku. – Svět Techn. 15, 114–117.
Korba M. (2003): Svatá u Berouna. – Montanya (Kladno), 1, 37–38.
Kořan J. (1942): K dějinám rtuti. – Horn. Věst. a Horn. a hutn. Listy (Praha) 24 (43), 3, 29–35.
Kořan J. (1950): Poznámky k dolování v oblasti Žebrák – Svatá. – MS Geofond Praha P 2957.
Králík M. (1960): Svatá, Hg-rudy. – MS Geofond Praha P 11 678.
Lipold M. V. (1863): Die Eisensteinlager der silurischen Grauwackenformation in Böhmen. – Jb. K. K. geol. Reichsanst. (Wien) 13, 3, 339–448.
Novotný J. (1958): Geochemická prospekce Hg v Barrandienu (Jedová hora, Svatá u Berouna). – MS Geofond Praha P 9940 a 11 678/11.
Píša M. (1965): Geneze Hg-zrudnění na ložisku Krušná hora u Berouna. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1965 (Praha 1966), sv. 1, 90–91.
Pochmann T. A. (1727): Ab und Grundt Riess von S. Johannis Evangelisti Zinober gebeudt zu Swata, 30 × 40 cm. – Geofond Kutná Hora S12-10/014; SOA Křivoklát fond 4335, fol. 186.
Pošepný F. (1895): Die Goldvorkommen Böhmens und der Nachbarländer. – Arch. prakt. Geol. 2, 1–484.
Sattran V. (1980): Rtuťová mineralizace vázaná na staropaleozoické vulkanosedimentární série Českého masívu. – Sbor. geol. Věd, Lož. Geol. Mineral. (Praha) 21, 101–131.
Sattran V., Maňour J., Odehnal L., Pták J. a Zima L. (1978): Regionální prognózy Hg-zrudnění v Českém masívu. – Ústřední ústav geologický, Praha, 1–137.
Schmidt von Bergenhold J. F. (1880): Uebersichtliche Geschichte des Bergbau– und Hüttenwessens im Königreiche Böhmen von den ältesten bis auf die neuesten Zeiten nebst einer Geschichte der einzelnen noch im Betriebe stehenden wie auch der aufgelassenen montanistischen Unternehmungen in diesem Lande – Prag, 370 s. (Svatá s. 244 a 282–283).
Slavíková L. a Slavík F. (1918): Studie o železných rudách českého spodního siluru, část II. – Rozpr. Čes. Akad., tř. II. – math.-přír. 26, č. 37, 1–60.
Svoboda J. a Prantl F. (1949): Železné rudy Barrandienu. – MS Geofond Praha P 2771.
Šiler F. (1946): Několik úryvků z dějin obce Svatá. – MS Svatá.
Šiman J. (2000): Pojednání o současnosti i minulosti obce Svatá v okrese Beroun. – Obecní úřad ve Svaté.
Urban J. (1957a): Archivní posudek – Zpráva o výsledcích báňsko-historického výzkumu Svatá u Berouna. – MS ČGS (ČGÚ) C 48/10.
Urban J. (1957b): Příspěvek k dějinám dolování rtuti v Čechách (Jedová hora a Svatá u Berouna). – MS Geofond Praha P 8806.
Urban J. (1960): K odborné kvalifikaci báňských úředníků u nás v XVI. až XVIII. století. – Geol. Průzk. (Praha) 2, 9, 272–273.
Urban (1964): Das alte Zinnober– und Merkuribergwerk in Böhmen. – Anschnitt (Bochum), 16, 19–25.
Urban J. (2001): Dolování rtuti na Hořovicku a Křivoklátsku. – Minulostí Berounska. Sbor. Stát. okr. Arch. v Berouně 4, 139–154.
Velebil D. (2003): Jedová hora (Dědova hora) u Neřežína. – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 11, 86–99.
Vivenot F. (1869): Beiträge zur mineralogischen Topographie von Oesterreich und Ungarn. – Jb. K.-K. geol. Reichsanst. (Wien) 19, IV. Heft, 595–612.
Vtělenský J. (1958): Polymetalické rudy středočeského ordoviku. Závěrečná zpráva. – MS Geofond Praha P 11 869/24 a P 11 678/14.
Vtělenský J. (1959): Polymetalické rudy železorudných ložisek středočeského ordoviku. – Bohemia centr. (A – Scientiae naturales), Vol. 1 (1959), fasc. 1, Krajský dům osvěty v Praze, kabinet muzejní a vlastivědné práce.
Žežulka J. (1957): Výroční zpráva geologického průzkumu za rok 1957 (Vraní skála, Jedová hora na Berounsku). – MS Geofond Praha P 9420.
sine (18. století): Abriess oder Horizontal Lage des Mercurial und Zenaber Berggebäude zu Swata in Fürstenberg. Herrschaft Nischburg gelegen., 41 × 34 cm. – Geofond Kutná Hora S12-10/015; SOA Křivoklát fond H 195.
sine (1838–1913): Řada ročenek státní báňské správy (31 ročníků) vydávaných pod různými názvy (Allgemeiner montanistischer Schematismus; Montan Handbuch; österreichischen Montan Handbuch); v prvních letech editorem J. B. Kraus. – Vídeň.
sine (1840): Parzellirungs Croquis der Gemeinde Swata. – SÚA, katastrální fond Rakovnicko 343.
sine (1840): Parzellirungs Croquis der Gemeinde Czernin. – SÚA, katastrální fond Berounsko 69.

Archivní prameny:

Státní oblastní archiv Praha – fond Velkostatek Křivoklát (dříve uloženo v pobočce Křivoklát) – stěžejní je rozsáhlý soubor dokumentů z let 1715 – 1729, i. č. 2290 NA, sig. 4335 G.
Státní ústřední archiv v Praze – fond Staré montanum (MM), sig. 5/24/5, č. kart. 308: spisy z let 1550–1608, týkajícíse dolování rumělky ve Svaté u Berouna, sporů se saskými majiteli o prodej a provoz dolů a desátkových záležitostí; fond Staré montanum (MM), sig. 4, č. kart. 120: zpráva z r. 1550 o dolech ve Svaté.