Analcim, Na[AlSi2O6] · H2O
Analcim je velmi důležitým a rozšířeným zástupcem skupiny tzv. zeolitů, tedy hlinitokřemičitanů (alumosilikátů) s dutinami a kanály v krystalové struktuře vyplněnými molekulami vody. Vodu lze ze struktury zeolitů zahřátím poměrně snadno vypudit a takto vzniklé póry využít k nasáknutí jinými látkami. Z teplem upravených zeolitů se tedy stávají jakési „nasákavé houby“. Přírodní i syntetické zeolity jsou pro tuto vlastnost hojně využívány v některých průmyslových technologiích jako chemické filtry.
V přírodě jsou za tímto účelem v povrchových lomech těženy zeolity klinoptilolit, mordenit, chabazit, analcim aj. Průmyslově využívaná ložiska zeolitů přitom velmi připomínají jíly a jílové usazeniny. Dalšími představiteli skupiny zeolitů jsou například natrolit, mesolit, skolecit, thomsonit, laumontit, gismondin, phillipsit, harmotom, gmelinit, levyn, epistilbit, heulandit, stilbit, stellerit a další. Sběratelé minerálů oceňují zejména estetické drúzy dokonalých krystalů zeolitů z dutin ve vulkanických horninách anebo z puklin a dutin v metamorfitech s minerály alpské parageneze.
Analcim bývá řazen také k foidům, tedy k minerálům, které někdy ve vyvřelých horninách krystalizují namísto živců, a to v případě, že magma obsahuje málo oxidu křemičitého (foidy – viď též hesla lazurit, leucit, nefelín a sodalit).
Analcim je nejčastěji bílý a neprůhledný, ale může být i bezbarvý a průsvitný, skelně až matně lesklý. Je neštěpný, lom má nerovný až lasturnatý. Často tvoří velmi dobře omezené krystaly, pro něž je typický krystalový tvar 24stěn deltoidový. Tvoří také zrnité, jemnozrnné až celistvé agregáty. Je horninovou součástí některých typů syenitů a vulkanitů. Vyskytuje se na žilách s minerály alpské parageneze a v dutinách čedičů. Průmyslová ložiska analcimu jsou původně sedimentární (tvořená vulkanickým materiálem), přičemž analcim vznikl v těchto sedimentech během procesů zpevňování horniny.
Je podstatnou složkou (cca 20 %) žil tzv. těšínitu křídového stáří v okolí Českého Těšína, v nichž autometamorfně metasomatickými procesy nahradil plagioklasy. Pěkné několik cm velké bílé krystaly analcimu se vyskytovaly na stěnách dutin a trhlin alpské parageneze v amfibolitech v lomech v Horkách, Markovicích (část obce Žleby), jv. od Čáslavi, a v posledních desetiletích také v Libodřicích z. od Kolína, kde obvykle narůstaly na vrstvy světle zeleného prehnitu. V dutinách čedičů a znělců se vyskytl na mnoha lokalitách v Českém středohoří. Pěkné bílé, narůžovělé až 3 cm velké krystaly se vyskytují v dutinách čediče v lese Na Hrázce u Morcinova, jz. od Lomnice nad Popelkou. Drúzy až 0,5cm bílých krystalů lze poměrně dobře sbírat v dutinách mírně přeměněného prvohorního čediče (diabasu) v lůmku u Lištic (po levé straně silnice z Berouna do Lištic, těsně před Lišticemi; lokalita je spíše známa výskytem tzv. datolitického rohovce).
Z přečetných zahraničních výskytů jmenujme například klasické naleziště Drio le Pale v údolí Fassa v severní Itálii, kde byly nacházeny krystaly analcimu i přes 10 cm velké. Až 20 cm velké krystaly pocházejí z nalezišť při řekách Tura a Nidym v Krasnojarském kraji v Rusku, do 10 cm velké dokonalé krystaly přicházejí v současnosti na trh s minerály z lokality Ozernoe v oblasti Nižní Tunguzky na Sibiři (Rusko). Bezbarvé průhledné krystaly pocházejí ze starého naleziště na Kyklopských ostrůvcích u Sicílie, odkud byl analcim poprvé odborně popsán.
Další informace v literatuře
- Skála R. (1995): Přírodní zeolity. – Bulletin mineralogicko-petrologického oddělení Národního muzea v Praze 3, 178–187.
- Skála R. (1996): Zeolity. – Minerál (Brno) 4, 2, 71–79.
Zobrazit: