Jedová hora (Dědova hora) u Neřežína

Autor:: Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:: Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha)11 (2003), 86–99

Abstrakt [Abstract in English]

Jedová hora u Neřežína je jedním ze tří českých historických ložisek těžby cinabaritu. Cinabarit byl v některých obdobích dobýván jako vedlejší produkt při těžbě ordovických železných rud. Na ložisku je vyvinuta pestrá hydrotermální žilná mineralizace; jedná se o významnou mineralogickou lokalitu. V článku je souhrnně zpracována geologie, ložiskové poměry a mineralogie ložiska a také historie dolování.

Keywords: barite, cinnabarite, history of mining, iron ores, Barrandian, Ordovician

1. Úvod

1. Introduction

Jedová hora (537 m n. m.) leží jv. od Komárova a jz. od Hořovic nad obcí Neřežín, přičemž tvoří předhoří brdskému hřebenu Beranec (662 m n. m.) (obr. 1 a 2). Na jižním svahu Jedové hory se nejpozději od 15. století dobývala sedimentární železná ruda a v 18. a 19. století se příležitostně jako vedlejší produkt dobýval i cinabarit. Lokalita je tak vedle Lubů v Krušných horách a Svaté u Berouna jedním ze tří ložisek v Čechách, kde se cinabarit doloval (pomineme-li nejistou těžbu cinabaritu u Bezdružic, jv. od Teplé).

Jedová hora (německy Giftberg) bývá též označována jako Dědova hora; není ovšem jasné, který název je původní. Jsou domněnky, že název Jedová hora byl odvozen od případů otrav dělníků, kteří se nadýchali jedovatých exhalací při zpracování železné rudy s příměsí cinabaritu, přičemž název Jedová hora na takové případy příliš upozorňoval (Urban 1957a, b; Králík 1960). (Pokud jde o povědomí o jedovatosti rtuti v dřívějších dobách, lze ocitovat Münstera (1554): „Rtut pitý gest gedowatá neb swau těžkostý wnitřný Audy sžýrá.“). Název Dědova hora byl údajně odvozen od účelově vytvořené pověsti, podle které se pánům z Valdeka a Komárova při lovu zjevil v lese na Jedové hoře stařec, který jim ukázal tři zlaté pruty vystupující ze země. Na místě nálezu byl poté založen důl (Ondříček 1905a, 1906a). Nový název Dědova hora měl prý sloužit ke zmírnění obav dělníků z možné otravy „jakýmisi jedy“ (Urban 2001). Ondříček (1905a) naopak považuje název Dědova hora za starší; německý název Giftberg a jeho český překlad Jedová hora byl podle Ondříčka zaveden až později německy hovořícími horníky.

Během 19. století poskytl důl na Jedové hoře množství výrazných mineralogických vzorků s krystaly modrého a červeného barytu a bohaté ukázky cinabaritu, které jsou uloženy především v muzejních mineralogických sbírkách. Do sbírky Vlastenského (později Národního) muzea daroval roku 1824 kolekci nerostů z Jedové hory hrabě Eugen z Vrbna, c. k. komoří, tajný rada a nejvyšší štalmistr, od roku1823 po smrti svého otce Rudolfa držitel hořovicko-komárovského panství; roku 1846 daroval muzeu kolekci jedovohorských minerálů guberniální rada Ignác Hawle a roku 1877 také sběratel J. Šťástka, dlouholetý spolupracovník Antonína Friče (Tuček 1978). Dnes lze ve zbytcích haldoviny na Jedové hoře nalézt jen skromné ukázky cinabaritu a dalších minerálů (obr. 3).

2. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

2. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

Jedová hora se nachází v jihovýchodním křídle Barrandienu a je budována sedimentárními horninami ordovického stáří, k jejichž uložení došlo během existence mořské tzv. pražské sedimentační pánve (úzká lineární deprese riftového charakteru směru SV – JZ, která se nacházela zhruba v prostoru dnešních středních Čech v oblasti mezi Prahou a Plzní; v pražské pánvi se usadila podstatná část hornin barrandienského paleozoika od spodního ordoviku až po střední devon).

Železné rudy ložiska Jedová hora náležejí pravděpodobně českému stupni dobrotivu (dobrotivské souvrství), který podle britského, tj. mezinárodního stratigrafického dělení (stav k roku 2000) zhruba odpovídá přechodu mezi stupni llanvirn a caradok, tj. přechodu mezi středním a svrchním ordovikem (Havlíček in Chlupáč et al. 1992; Chlupáč et al. 2002).

Vlastní ložisko je tvořeno převážně sideritizovanými tufy, v jejichž podloží leží pyroklastika a v nadloží horniny ve facii tzv. černých břidlic (Havlíček in Chlupáč et al. 1992). Tufy a pyroklastika jsou produktem aktivity tzv. komárovského vulkanického komplexu. Vulkanická činnost tohoto komplexu byla vázána na erupční centra podél systému kadomských tektonických linií směru SSV – JJZ (tj. kose ke směru protažení pražské pánve). Vulkanická centra tvořila pás od dnešního západního okolí Berouna přes Chlustinu, Hořovice, Komárov až do JZ okolí Komárova. Počátek aktivit komárovského komplexu nastal ve stupni arenigu a vulkanická činnost se udržela až do svrchního ordoviku. Produktem submarinního vulkanismu byly bazické vyvřeliny bazaltového typu; charakteristická je pro komárovský komplex převaha pyroklastik, tufů a tufitů nad samotnými výlevy.

Chemickým zvětráváním vulkanického materiálu docházelo k uvolňování sloučenin železa, které chemicky, popřípadě biochemicky sedimentovaly a vytvářely ložiska železných rud. Ta se vyskytují v různých ordovických souvrstvích s menším (resp. žádným) či větším prostorovým vztahem k vulkanosedimentům, v rámci dobrotivu i v různých stratigrafických úrovních. Výklad původu železa přitom není jednotný; v některých případech se uvažuje přínos terigenních zvětralin do pánve nebo chemogenní či biochemická sedimentace rud za součinnosti výstupných proudů z hlubší části pánve (Petránek 1991).

Na Jedové hoře tvoří železné rudy dvě polohy v tufech s příměsí druhotného krystalického sideritu, hematitu, popřípadě i kalcitu, přičemž tyto polohy mají směr SZ – JV a sklon 10 až 20° k SV. Hlavní rudní horizont je mocný jeden až dva metry (0,6 až 2,2 m podle Králíka 1960) a je tvořen zrnitým a oolitickým sideritem nebo zemitým, celistvým a krystalickým hematitem, který lokálně převládá. Směrem do nadloží následují dva až tři metry tufu (1 až 1,5 m podle Králíka 1960) s proplástky břidlic a poté následuje nadložní železnorudný horizont mocnosti okolo půl metru, který však nebyl v minulosti těžen nebo pouze v minimálním množství. Nadložní horizont je tvořen převážně oolitickými siderity, v menší míře i oolitickým hematitem (Lipold 1862a, 1863; Bořický 1871; Krejčí a Feistmantel 1890; Hrabák 1909). Slavík (1918) uvádí z Jedové hory také oolity s chamositem (podle analogie s dalšími ordovickými Fe-ložisky v Barrandienu by se spíše mohlo jednat o berthierin); proměnlivé množství oolitů bývá podle Slavíka obsaženo i v tufech, tj. mimo vlastní rudní horizonty. Ložisko bylo směrně sledováno v délce asi jednoho kilometru a asi 400 m po úklonu (Lipold 1863; Pošepný 1895; Hrabák 1909) (obr. 4).

Nadložními horninami ložiska jsou černé jílové břidlice náležející stále ještě stupni dobrotivu. Dále již následují horniny stupně berounu, který se v mezinárodním pojetí víceméně kryje se stupněm caradok (k roku 2002 byly ovšem téměř všechny mezinárodní ordovické stupně zrušeny, zachován byl stupeň tremadok a ve svrchní části středního ordoviku byl vytvořen stupeň darriwil). Nejprve jsou to křemence s vložkami břidlic (libeňské souvrství), dále černé jílové břidlice (libeňské souvrství) a křemence s vložkami břidlic (letenské souvrství). V podloží ložiska se nacházejí tufy a pyroklastika náležející dobrotivskému, popřípadě již šáreckému souvrství (stupeň llanvirn) (Králík 1960; Chlupáč et al. 1992) (obr. 5).

Ložisko železných rud je protnuto systémem vertikálních poruch směru S – J, z nichž některé jsou hydrotermálně mineralizovány (obr. 6). Takovéto příčné žíly bývají vyplněny zejména křemenem, sideritem, ankeritem a pyritem, poměrně častý je i cinabarit a baryt (Lipold 1862a, 1863). Dalšími žilnými minerály jsou hematit, dolomit, kalcit a chalkopyrit, poměrně nepříliš hojné jsou tetraedrit, bornit, chalkozín a covellin, vzácně se vyskytla také ryzí rtuť. Uváděn je i vzácný galenit (Bořický 1869b, 1871) a sfalerit (Vtělenský 1959), u nějž ovšem není zřejmé, jestli se vyskytuje na příčných žilách nebo na puklinách sedimentárních hornin. Sulfidické Cu-rudy se na žilách obvykle vyskytovaly samostatně, jen málokdy také ve společnosti cinabaritu (Vtělenský 1958, 1959). Ze sekundárních minerálů je nejhojnější malachit, méně běžné jsou azurit, chryzokol a recentní melanterit a chalkantit (Sattran et al. 1978). Podle Lipolda (1862a) a Bořického (1869a, b, 1871) je sukcese žilných nerostů následující: křemen → hematit → pyrit → chalkopyrit → siderit → baryt I → cinabarit → ankerit/dolomit → baryt II.

Délka hydrotermálních žil dosahuje obvykle pouze několika metrů (maximálně 10 m), jejich mocnost se pohybuje od dvou do deseti centimetrů (maximálně 30 cm), přičemž v nejtenčích partiích obsahují pouze cinabarit (Rosenbaum 1789; sine 1859; Urban 1957). Nejmasívnější vzorky cinabaritu byly až sedm centimetrů mocné (Urban 1957). Žíly zasahují do podloží i nadloží železnorudných poloh; cinabarit se vyskytuje v celém vertikálním rozsahu (Rosenbaum 1789; sine 1859; Urban 1957). Kromě vertikálních severojižních („pravých“) žil uvádějí někteří autoři také přítomnost tzv. ložních žil směru SZ – JV souhlasných se zvrstvením sedimentárních hornin (tzn. o úklonu 10 až 20° k SV) (obr. 7). Tyto ložní žíly obsahují především baryt a cinabarit (Lipold 1863; Vtělenský 1959; Sattran et al. 1978). V malé míře se cinabarit vyskytuje i jako impregnace přímo v sedimentech (Rosenbaum 1789; Králík 1960).

Cinabarit se v podobě impregnačního, popřípadě i žilného zrudnění vyskytuje i na dalších lokalitách v barrandienském ordoviku; zastiženo bylo při těžbě různých železnorudných poloh v arenigu a llanvirnu (v caradokském nučicko-chrustenickém železnorudném obzoru na rozhraní letenského a vinického souvrství českého stupně berounu již nebylo Hg-zrudnění zaznamenáno). Po Jedové hoře je nejvýznamnějším výskytem Svatá jižně od Hudlic a západně od Berouna, kde se cinabarit rovněž vyskytoval na severojižních poruchách, obdobný je i výskyt na Krušné hoře u Berouna.

Výskyty cinabaritu u Svaté byly podle starých zpráv možná ještě bohatší než na Jedové hoře, naopak železné rudy zde byly chudší. V 19. století nebylo toto ložisko vůbec otevřeno, takže dnes nemáme žádné podrobnější zprávy o jeho ložiskovém a mineralogickém charakteru. Z Krušné hory je uváděn výskyt 5–15 cm mocné žíly s cinabaritem. V menší míře ve formě impregnací a povlaků se cinabarit vyskytl i u Březiny, Svárova, Hředle, Hřebenů, Cheznovic, Jinců, Klabavy, Libečova, Malé Vísky, Oseku, Svojkovic, Vokovic, Točníka, Trubské a Zaječova (Sattran et al. 1978; Sattran 1980).

Původ rtuti na výše uvedených lokalitách bývá odvozován od pozdních fází ordovického vulkanismu komárovského komlexu, jehož nejmladší projevy zasahují do spodní a střední části vinického souvrství (Chlupáč et al. 1992). Během variských vrásnivých a metamorfních pochodů a zvýšené termální aktivity mohlo dojít k migraci a redepozici části rtuti v podobě pravých žil s cinabaritem (Slavíková a Slavík 1918; Sattran et al. 1978; Bernard a Pouba et al. 1986).

3. Minerály

3. Minerals

Ankerit: Tvoří až několik cm mocné pásky zrnitých agregátů s drúzovými dutinami (krystaly do 1 cm) na něž nasedají krystaly barytu; povléká agregáty cinabaritu (Bořický 1869b).
Azurit: Vyskytl se spolu s malachitem jako nepříliš hojné povlaky na agregátech chalkopyritu a tetraedritu (Reuss 1856; Kratochvíl 1912; Vtělenský 1959).
Baryt: Tvoří dvě generace (respektive jeho krystalizace předcházela i následovala krystalizaci cinabaritu) bezbarvých (čirých), bílých, červených a modrých krystalů velikosti do 10 cm, které se vyskytují buď samostatně nebo v podobě bohatých drúz (obr. 8 a 9). Krystaly mají různý habitus (tabulkovitý i sloupcovitý); jsou průsvitné až průhledné; nasedají na drúzy ankeritu nebo agregáty cinabaritu, popřípadě i sideritu (Zippe 1836, 1839; Bořický 1869a, b; Vtělenský 1959). Známé modré baryty se podle Lipolda (1863) vyskytovaly v poruchách rovnoběžných s železnorudnými polohami.
Bornit: Vyskytl se jako nehojná drobná zrna vtroušená v chalkopyritu; vzácně nalezen i v bohatších akumulacích zatlačujících masívní agregáty chalkopyritu (Kratochvíl 1912; Vtělenský 1959).
Brochantit: Brochantit byl nalezen v haldovém materiálu ve východní části pásma stařin na výchozu ložiska; tvoří zemité agregáty ve směsi s malachitem vyplňující prostory mezi krystalovými individui masívního barytu (P. Černý 2003, soukr. sdělení).
Cinabarit: Tvoří obvykle masívní zrnité agregáty (obr. 10), někdy je jemnozrnný až zemitý s ojedinělými inkluzemi chalkopyritu; zemitý a porézní cinabarit uzavírá též drobné krystaly barytu a karbonátů (Vtělenský 1959; Sattran et al. 1978). Vyskytuje se i v podobě bohatých nepravidelných agregátů velmi nedokonalých krystalů řádově milimetrové velikosti (1–5 mm) nasedajících na hematit nebo drúzové dutiny sideritu či pyritu. O něco dokonalejší bývají drobné rýhované krystaly v nevelkých dutinkách masívního krystalického cinabaritu nebo velmi drobné (do 1 mm) lesklé krystaly narostlé na drúzovitém sideritu (Rosenbaum 1789; Bořický 1869; Kratochvíl 1912) nebo až 2mm průhledné krystaly na puklinách hornin (D. Mašín, P. Černý 2003, soukr. sdělení). Tvoří také inkluze v barytu (Bořický 1869b), popř. jasně červené druhotné plsťovité agregáty v dutinách limonitu v haldovém materiálu (D. Mašín, P. Černý 2003, soukr. sdělení).
Covellin: V malém množství společně s chalkozínem a bornitem zatlačuje zrna chalkopyritu (Vtělenský 1959).
Dolomit: Ve starší literatuře jsou navzájem zaměňovány pojmy dolomit a ankerit (Bořický 1869b); v novější literatuře se hovoří o dolomit-ankeritovém karbonátu (Vtělenský 1959).
Galenit: Vzácně se vyskytl v podobě velmi drobných samostatných krystalů na trhlinách ankeritu (Bořický 1869a, b, 1871); drobné matné krystaly se zaoblenými hranami a korodovaným povrchem nasedající na drúzovité povlaky sideritu popisuje i Vtělenský (1959) z puklin pelosideritu (tedy patrně nikoliv z výplně žil).
Hematit: Ve výplních žil se vyskytuje v podobě zemitých a zrnitých masívních krystalických agregátů, na které nasedají mladší minerály (Bořický 1869b).
Chalkantit: Popisován Bořickým (1869a, 1871) jako recentní výkvěty na chalkopyritu a na haldovém materiálu, kde byl potvrzen i nověji (Vtělenský 1959).
Chalkopyrit: Po pyritu a cinabaritu je třetím nejhojnějším sulfidem; tvoří hypautomorfně omezená drobná zrna v karbonátové žilné výplni, někdy i masívní zrnité agregáty s nedokonalými naběhlými krystaly velikosti do 1 cm v drúzových dutinách; jen vzácně se vyskytuje společně s cinabaritem, většinou tvoří na žilách samostatné partie (Zippe 1836; Bořický 1869a, b; Vtělenský 1959).
Chalkozín: V malé míře zatlačuje zrna chalkopyritu (Kratochvíl 1912; Vtělenský 1959).
Chryzokol: Je popisován spolu s malachitem jako povlaky na tetraedritu (Bořický 1869a, b, 1871) nebo na hematitu (Vtělenský 1959).
Kalcit: Poměrně vzácný jako prožilky v žilovině nebo jako drúzy bílých krystalů velikosti do 1,5 cm (Kratochvíl 1912), je mladší než baryt, a to pravděpodobně baryt II.
Kalomel: Popisován Bořickým (1869a, b, 1871) jako vzácné nevzhledné zemité povlaky bílé barvy na částečně přeměněných partiích cinabaritu; nověji nebyl na lokalitě nalezen (např. Vtělenský 1959). Ve sbírkách Národního muzea se nacházejí dva staré vzorky z kolekce Dr. Wraného označené jako „rtuť se stopami kalomelu“. Zatímco rtuť se na vzorcích do dnešních dob nezachovala (odpařila se), kalomel byl potvrzen rentgenograficky (rtg. analýzu provedl J. Sejkora). Kalomel tvoří nesouvislé žlutohnědé až žlutobílé tenké krusty a povlaky, na povrhu matné, na čerstvě odkrytých plochách složené z drobných silně skelně lesklých individuí s lasturnatým lomem; povlaky pokrývají v nehojném množství drobné úlomky horniny břidličnatého charakteru. Problematický je původ vzorků. Zatímco na novějších etiketách je jako lokalita uvedena Dědova hora, na starší generaci muzejních etiket jsou jako lokalita uvedeny v jednom případě Hořovice a ve druhém Hořovice – zámecká zahrada.
Křemen: Jemnozrnný hematitem červeně zbarvený je nejstarší výplní žil (Lipold 1862a).
Malachit: Tvoří povlaky na chalkopyritu a tetraedritu nebo hroznovité a ledvinité agregáty na trhlinách hematitu, popř. dalších minerálů; jsou známy i bohaté skupiny až 1 cm velkých agregátů na drúzách ankeritu (Reuss 1856; Bořický 1869a, b, Bořický 1871; Kratochvíl 1912).
Melanterit: Jako recentní produkt přeměny pyritu na haldovém materiálu (Bořický 1871; Vtělenský 1959).
Pyrit: Je nejhojnějším sulfidem ložiska; tvoří masívní zrnité agregáty; až několik cm mocné vrstvy bývají v dutinách zakončeny bohatými drúzami až 1,5 cm velkých dokonale vyvinutých pentagondodekaedrů (obr. 11); tvoří též radiálně paprsčité agregáty (Bořický 1969b, 1871).
Rtuť: Popisována jako velmi vzácné drobné kapky v dutinkách částečně rozloženého cinabaritu (Bořický 1869b, 1871), nověji byla vzácně nalezena jako až 3 mm velké kapky v haldovém materiálu (P. Černý 2003, soukr. sdělení).
Sfalerit: Jako velmi vzácný jej popisuje Vtělenský (1959) z haldoviny, kde se vyskytuje pouze v nepatrných množstvích.
Siderit: Na žilách tvoří masívní krystalické agregáty (Bořický 1869a, b) s drúzami drobných (do 5 mm) krystalů na trhlinách a v dutinách; tvoří také bohaté skupiny kulovitých až 1,5 cm velkých agregátů v nepravidelných dutinách křemenné žiloviny.
Tetraedrit: Vyskytoval se poměrně vzácně v podobě zrnitých agregátů nebo nedokonalých krystalů až 1 cm velkých nasedajících na krystaly barytu; Bořický (1869b) popisuje drobné krystaly na trhlinách sideritu; již podle nejstarších analýz obsahuje měď a antimon, přičemž přítomnost arsenu nebyla prokázána (Bořický 1869a, b).

Velmi pochybný je výskyt atakamitu, který zmiňuje Bořický (1869a) jako smaragdově zelené povlaky na haldovém materiálu vznikající přeměnou chalkopyritu; sám Bořický jej v dalších svých pracích týkajících se kromě jiného i Jedové hory již neuvádí (Bořický 1869b, 1871). Tradovaný výskyt blíže nespecifikovaného amalgamu je v původních pramenech (Bořický 1869a, b, 1871) uváděn výslovně pouze pro lokalitu Březina a nikoliv pro Jedovou horu; přesné určení vzorku amalgamu z Březiny provedli nově Litochleb et al. (2001). Rovněž opakované citování výskytu síry připisované Bořickému (1869a) je zmatečné, původní práce o výskytu síry vůbec nehovoří, její výskyt není pravděpodobný. Výskyt markazitu (Zippe 1836; Bořický 1869b, 1871) byl zpochybněn Vtělenským (1959), podle nějž jsou kopinaté krystaly připomínající markazit ve skutečnosti krystaly pyritu a ani nověji nebyl výskyt markazitu ověřen.

Z lokality je také zmiňován metacinabarit. Nováček (1938) pozoroval ve výbrusu rudniny z Jedové hory „tmavé skvrny, jež snad jsou zbytkem metacinnabaritu“ zatlačeného cinabaritem. Ve sbírkách Národního muzea je uloženo celkem šest vzorků z Jedové hory označených jako metacinabarit. Rentgenografickým studiem nebyla přítomnost metacinabaritu prokázána; všechny vzorky jsou cinabarit (rtg. analýzy provedl J. Sejkora).

4. Historie dolování

4. History of mining

První zmínka o železnorudných dolech na Jedové hoře (obr. 12) pochází údajně z roku 1463 (Strippelmann 1871; původní pramen neuveden); podle nepřímých důkazů lze ovšem usuzovat, že těžba železa zde probíhala pravděpodobně již ve 13. nebo 14. století či dokonce ještě dříve. Ondříček (1905a, 1906a) uvádí, že důl „Dědova hora“ byl známý již ve 13. století, opět ovšem necituje žádný literární pramen. Východně od železnorudného dolu na Jedové hoře byly nalezeny strusky, které dokládají zdejší velmi starou těžbu a výrobu železa (Širokich in Urban 2001). Ze 13. století pochází první zpráva o výrobě železa v Komárově; tato výroba probíhala v režii majitele komárovského statku Jiříka Pešíka. Další zpráva o komárovských železárnách pochází z konce 14. století. V té době sestávaly tamní hutě ležící na Červeném potoce ze tří hamrů a jedné pece zvané dýmačka. Správcem huti byl Strojmír Bleskota, jehož „bylo lze od dělníků rozeznati jen dle pera za kloboukem a vysokých bot“ (Ondříček 1905a, b). Lze předpokládat, že v komárovské huti mohla být zpracovávána i železná ruda z Jedové hory.

Ze 16. století pochází podle Urbana (Urban 1957a, b, 2001; Urban in Bílek et al. 1978) první zmínka o výskytu cinabaritu na Jedové hoře. Nachází se v Münsterově Kosmografii (Münster 1554, list XVI B): „Cžynobrž/Cynobrž/Rtut… Item w Berauně nad Prahou Miestem Cžeské Země hlawným. Item od Berauna nedaleko se také nacházý ale ta Rtut ge zlá neb gest s Zelezem smýssená.“ Urban vztahuje druhou větu právě k Jedové hoře (patrně i kvůli zmínce o železu); otázkou ovšem je, zdali se celý údaj netýká dolování cinabaritu jižně a jihovýchodně od Svaté u Berouna, o němž se dochovalo ze 16. století množství zcela jednoznačných zpráv („Swata Hora za Beraunem“), nebo zdali se jedná jak o Svatou („Item w Berauně…“), tak o Jedovou horu („Item od Berauna nedaleko…“). (V Kosmografii je přiložena mapa Čech, v níž je Beroun široko daleko jediným zakresleným sídlem regionu.) Ve Svaté se cinabarit těžil jako jediný produkt, na rozdíl od Jedové hory se zde netěžila železná ruda (i když je na ložisku rovněž přítomná). Příležitostnou těžbu cinabaritu na Jedové hoře v 16. století nelze rozhodně vyloučit; je nanejvýš pravděpodobné, že horníci se s ním při těžbě železné rudy setkávali.

V souvislosti s Münsterovou Kosmografií je zajímavý údaj Pazderáka (1961), který uvádí, že v 15. století se tavením dědohorské rumělky v peci vyráběla ve sklepích nebo v přízemí komárovského zámku rtuť. Pazderák se odkazuje právě na Münstera („Münster: Cosmographey 1541“); věrohodnost Pazderákovy informace se však nepodařilo potvrdit; v české verzi Kosmografie z roku 1554 nebyl údaj o tavbě cinabaritu na komárovském zámku nalezen.

Jedová hora se nacházela na komárovském panství, které patřilo až do roku 1602 pánům Pešíkům z Komárova. Toho roku koupil komárovské panství Jindřich Otta z Losu. Ten byl roku 1621 popraven na Staroměstkém náměstí v Praze. V roce 1622 koupili komárovské a sousední hořovické panství příslušníci rodu Martiniců (konkrétně Marie Eusebie hraběnka z Martinic) a obě panství sloučili v jediné – hořovické.

Z roku 1640 pochází další zpráva o komárovské železné huti. Jejími majiteli byli hrabata z Martinic a šichtmistrem Jan Lednický, který byl zároveň hraběcím důchodním písařem. Roku 1648 je v urbáři hořovického panství zaznamenáno: „Při statku Komárovském jsou huti železné, totiž vysoká pec a dva hamry.“ Při každé vsázce se spotřebovalo okolo 1500 centnýřů (84 tun) železné rudy (Ondříček 1905b). Z roku 1652 pochází zpráva, podle které je v komárovských železárnách míchána železná ruda z Jedové hory, Kleštěnic, Cheznovic a Komárova, čímž bylo dosaženo vsázky vhodného složení – nebyly do ní totiž přidávány žádné struskotvorné přísady (Kořan 1946). Roku 1654 vypukl v kraji mor a provoz hutě byl pro nedostatek pracovních sil zastaven. Vysoké pece a kovárny na Červeném potoce obnovil až v roce 1685 nový majitel hořovického panství Jan František z Vrbna (Širokich in Urban 2001), který toho roku panství zakoupil od Martiniců. Okolo roku 1700 jsou v Komárově v provozu již dvě vysoké pece a dva hamry; ročně je přitom vyrobeno okolo 5000 českých centnýřů surového železa (Kořan 1946).

Roku 1739 vydává královská komora výměr na dolování rumělky (cinabaritu) na hořovickém panství. V roce 1753 povolal majitel panství hrabě z Vrbna vrchního správce Addu, který téhož roku s Martinem Tvrdým z Příbrami učinil prohlídku dolů v okolí Komárova. V souvislosti s touto inspekční cestou dává administrátor úřadu nejvyššího mincmistra hrabě Mitrovský zjišťovat, kde všude se v Čechách prováděly pokusy o dolování rtuti. Podle zprávy šichtmistra Küntzla z roku 1754 dobýval nelegálně rumělku na Jedové hoře královský mlynář Krátký s otcem a bratry. Vytěženou rumělku neodvedl vrchnosti a neoprávněně ji prodal (Urban 1957a, b, 2001).

Roku 1777 se snažil získat povolení na kutání rumělky na Jedové hoře podnikatel Jan Mika z Krašovic. Příbramský horní úřad na jeho žádost odpověděl, že tato ruda se vyskytuje na železnorudných mírách hraběte Vrbny, který patrně nedá svolení k dolování. Mikova žádost podnítila státní zájem, takže ještě roku 1777 byl na Jedovou horu vyslán Benys Martinez, aby ověřil zdejší výskyty rumělky. V předložené zprávě Martinez referuje o někdejším podvodném dolování rumělky mlynářem, který byl tehdy potrestán pokutou 370 zlatých a třemi lety vězení. Dále Martinez zmiňuje jednu starou a tzv. Jedovou štolu (Gifftstollen) a uvádí, že u vysoké pece nalezl vzorky rumělky dva couly mocné. Martinez také vyslovuje domněnku, že rumělka se dostávala do vsázky při tavbě železné rudy (Urban 1957a, b, 2001). Vzápětí doporučuje úřad nejvyššího mincmistra hraběti Vrbnovi, aby se pokusil o průzkum a těžbu rumělky. Stát přitom nemá zájem investovat do chudých dolů na Jedové hoře, protože veškerý zájem soustředí na podstatně bohatší ložisko rtuti v Idrii (Urban 2001).

Majitel panství skutečně roku 1778 zahájil vedle těžby železné rudy i těžbu rumělky, takže podle účetní knihy hořovického panství bylo v roce 1778 vytěženo 56 centnýřů (cca 3,1 tuny) a v roce 1779 již 84 centnýřů (4,7 tuny) rumělky, ze které bylo celkem vytaveno 1750 kg rtuti. Zvýšený zájem o těžbu rumělky na území panství potvrzuje roku 1778 i Schaller, podle nějž jí bylo toho roku díky intenzivnímu přednostímu dobývání k dispozici velké množství (Schaller 1788). K roku 1780 zmiňuje těžbu rumělky u Komárova i Peithner, který ovšem tvrdí, že z ní nebyla vyráběna rtuť, ale že byla prodávána v surovém stavu a to ještě jen v malých množstvích (Peithner 1780). Podle protokolů z let 1767–1789 byl vrchností svěřen kontroloru materiálu Rudolfu Kamplovi i dozor nad rumělkou z Jedové hory. Dvorním dekretem z roku 1783 bylo dolování rtuti v monarchii a tím i na Jedové hoře na deset let osvobozeno od desátku s tím, že vyrobená rtuť má být prodávána státu.

Komárovské železárny (obr. 13) jsou od roku 1785 v rukou Rudolfa z Vrbna; okolo roku 1790 jsou zde v provozu již tři vysoké pece, jedenáct hamrů a dvě drátovny; ročně je vyrobeno okolo 15000 vídeňských centnýřů surového železa (Kořan 1946). Na počátku 19. století patří komárovským železárnám kromě dolu na Jedové hoře (katastr Neřežín), také doly Terezie a Petr a Pavel (katastr Zdice), důl Komorsko (Čenkov), Hlava (M. Víska), Velká Naděje (M. Víska), Sv. Petr (Rejkovice), Eisengrübner (Ohrazenice), Hanzlíkov (Ohrazenice), Zuzana (M. Víska), Velký Plešivec (Rejkovice), Sv. August (Komárov), Podlužská hora (Podluhy), Vostrý (Felbabka) a důl Karolina (Tlustice) (Ondříček 1905a, 1906a). (Později ke komárovským železárnám přibyly ještě další železnorudné doly: 1828 Karel (Chlustina), 1850 Barbora (Chaloupky), 1851 Prokop (Kleštěnice), 1852 Eugenie (Cheznovice), 1857 Marie (Hvozdec) – Ondříček 1905a, 1906a)

Roku 1789 uvádí Rosenbaum, že zásoby rumělky na Jedové hoře jsou intenzivní těžbou značně vyčerpány a usuzuje, že dosavadní těžba rumělky byla prováděna neodborně a spíše náhodně. Výroba rtuti z cinabaritu na Hořovicku byla popsána roku 1809 Lampadiem a roku 1824 Hollunderem. Hollunder (1824) popisuje, že cinabarit byl při těžbě železné rudy separován a když se jej nahromadilo několik set centnýřů, tavil se v železných kotlích opatřených zhruba v polovině výšky železným talířem s otvory. Naspodu byly kotle otevřené a ústily do nádrže s vodou, do které byla vytavená rtuť jímána (obr. 14). Tavba se prováděla v pěti či šesti takových železných válcích v řadě, přičemž jedna tavba trvala 30 až 36 hodin při hmotnosti jedné vsázky 45 až 50 kg (Lampadius 1809). Podle Lampadia (1809) byl nejkvalitnější tzn. nejčistší cinabarit tříděn zvlášť a prodáván v přírodním stavu (používán byl jako červený pigment).

Od počátku 19. století se na Jedové hoře téměř výlučným předmětem zájmu stává opět železná ruda, jejíž produkce postupně roste, takže k roku 1828 je uváděna roční těžba 5600 tun rudy (Ponfikl in Streinz 1828). Vedle toho je příležitostně v menším množství těžen i cinabarit, který je v Komárově čas od času zpracováván na rtuť (Hrabák 1902). Také komárovská železárna vzkvétá, a to především zásluhou Rudolfa hraběte z Vrbna. Roku 1830 se z jedovohorského cinabaritu vyrobilo 24 centnýřů a 31 liber (cca 1,4 tuny) rtuti (sine 1833; Ondříček 1905a; Kopš 1964; Urban 2001). Cinabaritová ruda byla podle kvality tříděna do tří skupin o obsahu 62, 40 a 22 % rtuti (sine 1833; Ondříček 1905a, 1906a). V roce 1849 byl roční výtěžek železné rudy 2800 tun (sine 1859). V roce 1851 bylo vyrobeno 25 centnýřů (1,4 tuny) rtuti (Amerling in Urban 2001).

Podle zprávy obchodní komory v Praze (sine 1859) přešel roku 1853 důl Barbora na Jedové hoře s dvanácti velkými důlními měrami (o rozloze 150 528 čtverečních sáhů) do majetku hessenského kurfiřta Friedricha Wilhelma I. (obr. 15), a to společně s dalšími osmi železnorudnými doly na Hořovicku. Friedrich Wilhelm von Hessen se stal majitelem celého hořovického panství. V podrobném popisu majetku panství (včetně důlního majetku), učiněném v letech 1852–1853 při jeho převodu do rukou nového majitele, není těžba cinabaritu vůbec zmiňována. Hned následujího roku (1854) však byl cinabarit jako vedlejší produkt opět dobýván (sine 1859), takže v letech 1854–1858 bylo vytěženo celkem 3,4 tuny cinabaritu, z toho prvotřídní rudy určené k výrobě barvy bylo asi 170 kg a zbytek, tj. přes 3,2 tuny byl určen ke zhutnění. Vytěžená ruda ovšem zůstala ležet na haldě; její cena byla odhadnuta na 98 zlatých (zlatníků) za prvotřídní rudu a 20 zlatých za centnýř ostatní rudy. Pouze malá část této zásoby byla pokusně zhutněna. Z prvotřídní rudy bylo získáno 81 % rtuti a z méně kvalitní pouze 18 % rtuti (sine 1859). S předešlými údaji je časově tak trochu v rozporu zpráva Strippelmanna (1871) a Schmidta von Bergenhold (1880), podle kterých byla poslední tavba cinabaritové rudy z Jedové hory provedena roku 1857 ve speciální tzv. platnéřské peci (Plattner’schen Ofen). Urban (2001) navíc uvádí, že se tak stalo v bývalém komárovském zámku (možná se jednalo o výše zmíněnou tavbu pokusnou) (obr. 16).

Železná ruda byla na Jedové hoře dobývána až do roku 1870 (Ondříček 1905a, 1906a) nebo 1871 (Slavíková a Slavík 1918), kdy byly důlní práce zastaveny (dílčí postupy těžby za léta 1855–1871 uvádí tehdejší ředitel komárovských železáren L. Strippelmann 1871). Těžba na ložisku dosáhla hloubek, ve kterých byly problémy se silnými přítoky důlní vody (ze třetího patra byla čerpána na úroveň dědičné štoly – pumpa je zmiňována k roku 1859, kdy ovšem byla mimo provoz), a navíc se při těchto hloubkách přestala těžba postupně vyplácet (daleko lepší podmínky pro dolování byly v té době například v dole Hrouda u Zdic) (obr. 17). V roce 1900 byly důlní budovy (pražírna rudy, kovárna, stáj pro koně a cechovní dům) prodány v dražbě a okolí šachty Barbora bylo osázeno stromy (obr. 18). Roku 1902 koupila vídeňská firma C. T. Petzold komárovské železárny (za 1 250 000 zl. – sine 1902) a následně se zajímala i o znovuotevření dolu na Jedové hoře. Nejrozsáhlejším pokusem v rámci těchto aktivit bylo vyčištění dědičné štoly (obr. 19) ústící u Červeného potoka, které firma C. T. Petzold provedla v roce 1917. K obnově dolování však již nedošlo (Slavíková a Slavík 1918).

Polorozbořená dřevěná šachetní budova jámy Barbora (obr. 20) stála na svém místě ještě po roce 1945 (kužel trejbu a nezastřešené zbytky baráku nad vlastní jámou) (obr. 21), ostatní důlní objekty již byly v té době zcela zničeny; okolí jámy Barbora bylo ohrazeno (J. Štorkánová – Malá Víska, Praha – 2003, soukr. sdělení). Dnes je volné ústí jámy oploceno (obr. 22).

Důlní poměry (stav ze druhé poloviny 19. století) na Jedové hoře jsou stručně následující: Hlavní těžná šachta Barbora (Barbara, Trejbschacht, Hauptschacht) byla hluboká 72 metrů (dnes je přibližně z poloviny zasypána) (obr. 23). Šachta komunikovala s horizontem dědičné štoly a téměř ve stejné úrovni s druhým patrem dolu (v hloubce okolo 70 metrů); s prvním patrem byla propojena v hloubce 54 metrů. 175 m směrem na ZSZ od šachty Barbora se nacházela tzv. Nová šachta (Neuschacht), která dosáhla hloubky 34 m (obr. 24). Nová šachta sloužila především při těžbě na úrovni prvního patra v oblasti západně od šachty Barbora. Druhé patro dolu bylo s povrchem propojeno úklonným hloubením Josef, jehož svislá hloubka byla pouze 20 m. Třináct metrů pod druhým patrem byl vyražen třetí horizont dolu (85 m pod ústím šachty Barbora), který byl na povrch propojen tzv. jižním úklonným hloubením dlouhým 120 m (Urban 1957 a, b).

Druhé a třetí patro dolu bylo propojeno třemi slepými úklonnými hloubeními („pumpařské, Hangend Schacht a Abteufen I“) a úklonnou spojnicí Evžen (Eugen) (obr. 25). Hloubení Abteufen I bylo prodlouženo do hloubky asi 100 m od ústí šachty Barbora na plánované čtvrté patro, které však bylo zrealizováno již jen jako 35 m dlouhá chodba s jedním příčným překopem (Urban 1957a, b). Dědičná štola ústící u Červeného potoka byla od ústí k šachtě Barbora dlouhá přes 460 m. Ve vzálenosti 210, 350 a 370 m od šachty Barbora byly na horizont dědičné štoly vyraženy tři světlíky. Na povrchu se ve svahu pod ústím šachty Barbora nacházela rozsáhlá podkovovitá halda. Tato halda byla v 50. letech 20. století z větší části rozvezena a haldový materiál byl použit na budování hráze nedalekého Záskalského rybníka (Urban 1957 a, b).

Důl na Jedové hoře je dnes zcela nepřístupný. Dobře patrná jsou ústí šachet Barbora a Neuschacht a větší haldy u hloubení Josef, Pecherz a Kutací (Mittlerer Sch.). Výrazné je asi 500 m dlouhé pásmo (ZSZ – VJV) hald a šachtic po staré těžbě železné rudy na výchozu ložiska; pásmo leží níže než jmenovaná důlní díla z 19. století. Ústí dědičné štoly leží na břehu nádrže Záskalská a je zcela pod vodou (přesto dodnes dobře patrné); úvodní část štoly je zabořená. Poměrně dobře patrná jsou i ústí světlíků dědičné štoly.

5. Přílohy

5. Attachements

Obrazová příloha k článku

6. Literatura

6. References

Bernard a Pouba et al. (1986): Rudní ložiska a metalogeneze československé části Českého masívu. – ÚÚG / Academia Praha.
Bílek J., Jangl L. a Urban J. (1978): K dějinám dolování rumělky a rtuti v Českém masívu. – MS Geofond Praha P 26 271.
Bořický E. (1869a): Zur Entwicklungsgeschichte der in dem Schichtencomplex der silurischen Eisensteinlager Böhmen´s vorkommenden Minerale. – Sitzungsberichte der k. Akademie der Wissenschaften, 59, I. Abth. April, 1–32.
Bořický E. (1869b): O nerostech, v pásmu železných rud silurských se objevujících. – Živa. Sborník vědecký Musea království Českého, Odbor přírodovědecký a mathematický (Praha), č. 2, 3–22.
Bořický E. (1871): Verzeichniss der in dem Schichtencomplexe der silurischen Eisensteinlager Böhmens vorkommenden Minerale. – Lotos. Zeitschrift für Naturwissenschaften (Prag), 21, October, 155–165.
Čáka J. (1998): Železo z Brd. – In: Střední Brdy – krajina neznámá, Mladá Fronta, 159 stran (vl. kapitola 124–131).
Čáka J. (2001): Podbrdskem od městečka k městu. – Paseka Praha, 188 s.
Dohnal Z. et al. (1961): Legenda k mapě nerostných surovin, list Plzeň. – Praha.
Havlíček V. a Šnajdr M. (1953a): Železné rudy Barrandienu, zhodnocení oblasti Komárova. – Geofond Praha P 5 405.
Havlíček V. a Šnajdr M. (1953b): Předběžná zpráva o ordoviku na listě Komárov mapy 1 : 20 000. – Zpr. geol. Výzk. 1953 (Praha 1954), 35–39.
Havlíček V. a Šnajdr M. (1955): Některé problémy paleogeografie středočeského ordoviku. – Sbor. Ústř. Úst. geol. (Praha), odd. geol., 21, 1, 449–518.
Havlíček V. a Šnajdr M. (1957): Faciální vývoj skidavu, llanvirnu a llandeila v Barrandienu. – Sbor. Ústř. Úst. geol. (Praha), odd. geol., 23, 1, 549–600.
Havlíček V. a Šnajdr M. (1958): Výroční zpráva o stratigraficko-tektonickém výzkumu středočeského ordoviku za rok 1957. – MS Geofond P 9 240.
Hollunder Ch. F. (1824): Tagebuch einer metallurgisch-technologischen Reise, durch Mähren, Böhmen, einen Theil von Deutschland und der Niederlande. – Nürnberg, 478.
Hrabák J. (1902): Hornictví a hutnictví v království českém. – Praha, 331 s.
Hrabák J. (1909): Železářství v Čechách jindy a nyní. (Dějiny železa) S přídavkem o dobývání uhlí v Čechách. – Praha.
Hrabák V. (2002): Jedová, nebo Dědova hora. – Podbrdské noviny, 8, 21, s. 2.
Hůrka J. (2002): Jedová hora a falešné mince. – Podbrdské noviny, 8, 21, s. 2.
Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J. a Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia Praha.
Chlupáč I., Havlíček V., Kříž J., Kukal Z. a Štorch P. (1992): Paleozoikum Barrandienu (kambrium – devon). – Vyd. Čes. geol. ústavu, Praha.
Chrt J. (1972): Ložiska rtuti v Českém masívu. – Geol. Průzk. (Praha), 14, 10, 315.
Janouš F. (1995): Lokalita Jedová hora (Dědova hora) u Komárova. – Minerál (Brno), 3, 6, 357–359.
Kopš J. (1964): K dějinám těžby rumělky na Berounsku a Hořovicku. – Svět techniky, 15, 114–117.
Kořan J. (1942): K dějinám rtuti. – Horn. Věst. a Horn. a hutn. Listy (Praha), 24 (43), 3, 29–35.
Kořan J. (1946): Staré české železářství. – Práce Praha, 256 s.
Králík M. (1960): Závěrečná zpráva Jedová hora – MS Geofond Praha P 11 869.
Krejčí J. a Feistmantel K. (1890): Orografický a geotektonický přehled území silurského ve středních Čechách. – Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech, 5. svazek, 5. odd., 1–94.
Kratochvíl J. (1912): Nerosty širšího pražského okolí. – Výroční zpráva c. k. státní české reálky na Malé straně v Praze za školní rok 1911–1912 (Praha), 1–36.
Lampadius M. A. (1809): Handbuch der allgemeinen Hüttenkunde in theoretischer und practischer Hinsicht. – Göttingen, 352 s.
Liebus A. (1910): Die Bruchlinie des „Vostry“ im Bereiche der SW-Sektion des Kartenblattes Zone 6, Kol. X, und ihre Umgebung. – Jahrbuch der k. k. geol. Reichsanstalt (Wien), 60, Heft 1, 99–114.
Lipold M. V. (1862a): „…Mittheilung über die Gänge in dem Eisensteinbergbaue am Giftberg nächst Komorau in Böhmen…“. – Verhandlungen der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 12 (1861–1862), Heft II, Sitzung am 18. März 1862, 195–196.
Lipold M. V. (1862b): „…über die Eisensteinlager…der silurischen Grauwackenformation Böhmens…“ – Verhandlungen der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 12 (1861–1862), Heft II, Sitzung am 29. April 1862, 224–226.
Lipold M. V. (1863): Die Eisensteinlager der silurischen Grauwackenformation in Böhmen. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 13, 3, 339–448 (Eisensteinbergbau „Giftberg“ 425–428).
Litochleb J., Sejkora J. a Šrein V. (2001): Amalgamy stříbra – moschellandsbergit a schachnerit ze železnorudného ložiska Březina u Radnic (západní Čechy). – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 9, 225–229.
Mergl M. a Vohradský O. (2000): Vycházky za geologickými zajímavostmi Plzně a okolí. – Koura publishihg, Mariánské Lázně, 270 s.
Münster S. (1554): Kozmograffia Cžeská. Co gest wypsaný o položený Kragiu neb Zemy v Obyčegych Národuow wsseho Swieta (český upravený překlad z latinského originálu).
Nováček R. (1938): Několik poznámek o našich rtuťnatých rudách. – Věda přírodní (Praha), 19, 5, str. 154–156.
Novotný J. (1958): Geochemická prospekce Hg v Barrandienu. – MS Geofond Praha P 9 940.
Odehnal L. (1961): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě M-33-XX Plzeň. – Praha.
Ondříček E. (1905a): Paměti bratrské pokladny a železáren C. T. Petzold a spol. v Komárově, zároveň dějiny obce Komárova a blízkého okolí. – Komárov, vl. nákl.
Ondříček E. (1905b): Dějiny železáren Komárovských a hornictví k nim patřícího. – Horn. a hutn. Listy (Praha), 6, 12, 183–184.
Ondříček E. (1906a): Dějiny železáren Komárovských a hornictví k nim patřícího. – Horn. a hutn. Listy (Praha), 7, 1, 7–8.
Ondříček E. (1906b): Dějiny železáren Komárovských a hornictví k nim patřícího. – Horn. a hutn. Listy (Praha), 7, 2, 22.
Orel P. (1965): Ložiska, výskyty a prognosní oblasti rtuťové mineralisace v ČSSR (metoda průzkumu). – MS Geofond Praha P 18 452.
Pauliš P. (2003): Dědova (Jedlová) hora. – In: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech II, 72–73, Kuttna Kutná Hora.
Pazderák (1961): „Komárovský zámek“. – informační tabule v muzeu v Komárově.
Peithner von Lichtenfels J. T. A. (1780): Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke. – Wien.
Petránek J. (1965): Železné rudy českého ordoviku a tzv. rudní obzory. – Čas. Mineral. Geol. (Praha), 10, 4, 413–423.
Petránek J. (1975): Ložiska sedimentárních železných rud v Mníšku a Komárově. – Studie Československé akademie věd č. 6, Academia Praha, 99 s.
Petránek J. (1991): Ordovician oolitic ironstones and their source of iron. – Věst. Ústř. Úst. geol. (Praha), 66, 6, 321–327.
Pošepný F. (1895): Beitrag zur Kenntniss der montangeologischen Verhältnisse von Přibram. – Archiv für praktische Geologie, 2, 609–752. Freiberg.
Reuss A. E. (1856): Neue Pseudomorphose vom Giftberge bei Hořowic. – Lotos. Zeitschrift für Naturwissenschaften (Prag), 6, Mai, 119–120.
Rosenbaum K. (1789): Ueber die Quecksilbererzeugung und den Zinnoberbergbau zu Horzowitz im Beraunerkreise in Boehmen. – Bergbaukunde (Leipzig), 1, 200–216.
Sattran V. (1980): Rtuťová mineralizace vázaná na staropaleozoické vulkanosedimentární série Českého masívu. – Sbor. geol. Věd, Lož. Geol. Mineral. (Praha), 21, 101–131.
Sattran V., Maňour J., Odehnal L., Pták J. a Zima L. (1978): Regionální prognózy Hg-zrudnění v Českém masívu. – Ústřední ústav geologický, Praha, 1–137.
Sedláček A. (1934): Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. VI. Podbrdsko. – Šolc a Šimáček, Praha, 2. vyd. (1. vyd. z r. 1889).
Schaller J. (1788): Topographie des Königreiches Böhmen VIII, Berauner Kreis. – Prag.
Schmidt von Bergenhold J. F. (1880): Uebersichtliche Geschichte des Bergbau– und Hüttenwessens im Königreiche Böhmen von den ältesten bis auf die neuesten Zeiten nebst einer Geschichte der einzelnen noch im Betriebe stehenden wie auch der aufgelassenen montanistischen Unternehmungen in diesem Lande – Prag, 370 s. (Giftberg s. 243).
Slavík F. (1918): Silurské rudy železné ve sbírkách Barrandea. – Čas. Mus. Král. čes., 92, 158–167.
Slavíková L. a Slavík F. (1918): Studie o železných rudách českého spodního siluru, část II. – Rozpravy Čes. Akad., tř. II. – math.-přír., roč. 26, č. 37, 1–60.
Streinz M. (1828): Topographie des Berauner Kreises. – Prag.
Svoboda J. a Prantl F. (1949): Železné rudy Barrandienu (středočeského paleozoika). – MS Geofond Praha P 2 771.
Svoboda J. a Prantl F. (1950): Zpráva o mapování jižního okolí Komárova. – Věst. Stát. geol. Úst. (Praha), 25, 201–204.
Strippelmann L. (1871): Aphorismen über die Horovitzer Eisenwerke in Böhmen. – Berg– und huettenmaennische Zeitung, 30, (5) 37–42, (11) 89–91, (19) 157–161, (20) 169–172, (28) 241–244, (30) 259–263, (31) 267–271.
Šichtářová I. (1978): Rešeršní zpráva o výskytech rtuti v Českém masívu. – MS Geofond Praha P 26 006.
Tuček K. (1978): Kapitoly z dějin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze. – Čas. Nár. Muz. (Praha), Ř. přírodověd., 147, 1–148.
Urban J. (1957a): Příspěvek k dějinám dolování rtuti v Čechách (Jedová hora a Svatá u Berouna). – MS Geofond Praha P 8 806.
Urban J. (1957b): Příspěvek k dějinám dolování rtuti v Čechách (Jedová hora). – MS Geofond Praha P 11 869/21.
Urban J. (2001): Dolování rtuti na Hořovicku a Křivoklátsku. – Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně, 4, 139–154.
Vtělenský J. (1958): Polymetalické rudy středočeského ordoviku. Závěrečná zpráva. – MS Geofond Praha P 11 869/24.
Vtělenský J. (1959): Polymetalické rudy železorudných ložisek středočeského ordoviku. – Bohemia centralis (A – Scientiae naturales), vol. 1 (1959), fasc. 1, Krajský dům osvěty v Praze, kabinet muzejní a vlastivědné práce.
Wehrle A. (1839): Dělánj rumělky čili cinobru, genž docela podobná gest čjnské. – Časopis technologický Gednoty ku powzbuzenj promyslu w Čechách, k rozssjřenj užitečných wědomostj w řemeslech, umělostech, obchodu a hospodářstwj domácjm (Praha) (red. J. S. Presl), 1, 97–98.
Zippe F. X. M. (1836): Böhmens Edelsteine. – Sitzung der königl.- böhm. Gesellschaft der Wissenschaften (Prag), 21–53.
Zippe F. X. M. (1839): Die Mineralien Böhmens nach ihren geognostischen Verhältnissen und ihrer Austellung in der Sammlung des vaterländischen Museums, V. Abtheilung. Mineralien des Uibergangsgebirges. – Verhandlungen der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen (Prag), 17. allgemeinen Versammlung (3. April 1839), 28–67.
Žežulka J. (1958): Výroční zpráva geologického průzkumu za rok 1957. Vraní Skála (obec Svatá) – Jedová hora (obec Komárov) na Berounsku. – MS Geofond Praha P 9 420.
sine (1786): Wiederaufnahme der unterbrochenen Zinnober– und Quecksilbererzeugung auf den Horzowitzer Bergwerken. – Post. Ztg., č. 96, 97.
sine (1833): Bericht der Beurtheilungs-Commission über die Ausstellung der Industrie Erzeugnisse Böhmens vom Jahre 1831.
sine (1859): Statistischer Bericht der Handels und Gewerbekammer in Prag.
sine (1902): Prodej komárovských železáren. – Horn. a hutn. Listy, 3, 1, 9.