Historické ložisko stříbra a mědi Hora Svaté Kateřiny v Krušných horách

Autoři:: Aleš Bufka – Ministerstvo průmyslu a obchodu, Praha; Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha; Stanislav Klaudy – Ekodrill spol. s r. o., Příbram
Tištěné vydání:: Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 12 (2004), 25–44

Keywords: silver and copper deposit, geology, mineralogy, history of mining, Krušné hory Mts., Bohemian Massif

Obsah

Úvod
Geologie, ložiskové poměry, mineralogie
1. Přehled výzkumů
2. Minerály
Topografie důlních děl revíru
Historie dolování
Dolování v saské části revíru
Závěr
Přílohy
Literatura

1. Úvod

1. Introduction

Hora Svaté Kateřiny se nachází sz. od Mostu v Krušných horách při česko-německé státní hranici. Obec leží na vrcholu sz. cípu asi 2 km dlouhého protáhlého (ve směru SZ – JV) kopce – Městského vrchu (Stadtberg) (obr. 1). Na SV a na JZ je kopec vymezen dvěma údolími, která se na SZ spojují. Severnějším údolím protéká potok Svídnice (Schweinitz Bach), který je přirozenou a zároveň úřední hranicí mezi územím Česka a Německa (obr. 2). V revíru Hora Svaté Kateřiny se dolovalo především v 16. a 18. století. Z vytěžené komplexní sulfidické rudy byla v kateřinské huti vyráběna tzv. „černá měď“, ze které bylo v 16. století v jáchymovské huti získáváno stříbro (a podle několika indicií také měď) a od počátku 18. století v saské huti v Grünthalu hlavně měď a stříbro již jen jako vedlejší produkt. V 18. století totiž ekonomický význam mědi nad stříbrem zcela převládl.

Doly, respektive jejich úvodní části, se nacházely po obou svazích Městského vrchu i na svazích protilehlých, tzn. i na saském území. Celý revír zaujímá území o rozloze cca 3 × 3 km (obr. 3). Hlavním a nejdůležitějším dolem byl důl Mikuláš, který sledoval stejnojmennou žílu generelního směru SSV – JJZ. Důl Mikuláš se nachází převážně v severní části Městského vrchu a zasahuje až pod západní okraj Hory Svaté Kateřiny; štolou Kateřina je propojen i s opačným (jižnějším) údolím Kateřinského potoka (dříve Zobelbach) (obr. 4).

2. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

2. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

2.1. Přehled výzkumů

2.1. Research review

Oblast Hory Svaté Kateřiny a jejího bezprostředního okolí je budována různými typy prekambrických ortorul. Převládá kadomsky a varisky metamorfovaná, středně zrnitá, porfyroblastická muskovit-biotitická ortorula. Druhým nejrozšířenějším horninovým typem je varisky metamorfovaná hrubozrnná okatá muskovit-biotitická ortorula s reliktními granitovými strukturami. Podrobně popisují geologickou stavbu širšího okolí kateřinského ložiska Čada a Dejmek (1969).

Geologií, ložiskovými poměry a mineralogií kateřinského žilného ložiska se zabývali především Ferber (1774), Jokély (1857), Grimm (1872), Zeleny (1905), Rousek (1953a, b; 1954), Čada a Dejmek (1969) a Breiter (1980). Většina těchto prací soustřeďovala pozornost hlavně na Mikulášský důl a jím otevřenou Mikulášskou žílu. Moderní výzkumy byly na ložisku zahájeny těsně po 2. světové válce, kdy byly štoly Mikuláš a Kateřina zkoumány pracovníky Jáchymovských dolů n. p.

V roce 1953 ovzorkoval O. Rousek pilíře ve štole Mikuláš (obr. 5) a popsal vzorky získané žiloviny (Rousek 1953a, 1954). Žíla Mikuláš má směr SSV–JJZ, sklon 70–75° k ZSZ a mocnost okolo 1 m. Žíla je tvořena prokřemenělou mylonitovou výplní respektive chloritizovanou rulovou brekcií (obr. 6 a 7); v křemeni nebo i v mylonitu jsou vtroušeny pyrit, arsenopyrit, sfalerit a chalkopyrit, méně galenit a tetraedrit, často je přítomen fluorit a kalcit (Rousek 1953a; 1954). Rudní minerály jsou jemnozrnně prorostlé, mnohdy nejsou ani makroskopicky patrné. Nepravidelné pásky komplexních rud (obr. 8) mají průměrnou mocnost 3–5 cm, maximálně 25 cm (Rousek 1953a; 1954). Zrudnění není souvislé; je nepravidelné, odstavcovité a čočkovité. Některé ze žilek komplexních rud jsou symetrické s fluoritem uprostřed a kalcitem uprostřed fluoritu (Rousek 1954).

Rousek také změřil některé dislokace v prostoru Mikulášské žíly. Dislokace tvoří dva systémy – jednak systém souhlasný se směrem žíly Mikuláš, ale méně strmým úklonem (60°), takže Mikulášskou žílu několikrát přetíná a její vyšší partie mírně posunuje k V; druhý systém dislokací několikrát přetíná Mikulášskou žílu příčně a její severnější partie stupňovitě mírně posunuje opět k V. Výjimkou je jediná dislokace směru ZSZ–VJV, která Mikulášskou žílu posunuje na Z (severnější blok). Ve stejném roce Rousek (1953b) také geologicky zmapoval okolí Hory Svaté Kateřiny.

V srpnu a září 1958 byl na lokalitě Hora Svaté Kateřiny, na sv. svahu Městského vrchu, prováděn pracovníky Ústředního ústavu geologického a Geologického průzkumu Teplice geochemický metalometrický průzkum. Bylo odebráno 420 půdních vzorků z hloubky 50–70 cm na 700 m dlouhém ztrojeném profilu s krokem 5 m a provedena jejich spektrální analýza (Zahradník 1959). Další geochemická prospekce byla na lokalitě provedena v srpnu 1960, a to v předpokládaném jižním pokračování Mikulášské žíly jz. od obce. Bylo odebráno 5231 půdních vzorků z hloubky 60 cm v 11 profilech s krokem 5 m, poté byly vzorky spektrálně analyzovány. Zjištěné koncentrace sledovaných kovů se řádově neliší od pozadí, přesto byly výsledky interpretovány jako potvrzení rudních žil předpokládaných podle průběhu haldových pásem (Svoboda 1961).

V roce 1964 byla pracovníky Ústředního ústavu geologického zkoumána hlubokým vrtem struktura tzv. kateřinohorské klenby, tj. antiklinálního komplexu ortorul, migmatitů, granitů a pararul, ležícího geograficky zhruba v prostoru mezi Horou Sv. Šebestiána a Litvínovem (Čada a Dejmek 1969). Vrt byl proveden u Lesné, jz. od Hory Svaté Kateřiny. Vrt dosáhl místo plánované hloubky 1500 m „pouze“ 500 m, protože oproti předpokladům zastihl již v hloubce 310 m povrch tělesa biotitického granodioritu (Škvor a Dolejška 1966).

Zatím poslední výsledky podrobného mineralogického studia kateřinohorského ložiska uvádí ve své diplomové práci Breiter (1980), který studoval vzorky z haldoviny dolu Mikuláš a vzorky uložené v oblastním muzeu v Teplicích, pocházející rovněž z Mikulášské žíly (obr. 9).

Kromě nejvýznamnější Mikulášské žíly se v revíru vyskytuje přes dvacet dalších méně mocných žil, o nichž máme jen sporé informace, podle kterých lze usuzovat, že minerální složení těchto žil bylo obdobné jako složení žíly Mikuláš. Některé snad obsahovaly navíc baryt. Směr žil osciluje okolo dvou převládajících směrů. První skupinou jsou žíly, jejichž směr je S – J až SV – JZ; druhou skupinou jsou žíly směrů V – Z až VSV – ZJZ. Druhá skupina žil byla v minulosti označována jako tzv. žíly „špátové“. Špátové žíly byly oproti žilám severojižním mnohem méně mineralizované, tedy i méně zrudnělé – v některých případech se jedná jen o poruchy lokálně mineralizované kalcitem. „Špátové“ poruchy (žíly) jsou mladší poruch se zrudněním.

Z prací starších autorů (zejména Zeleneho 1905) známe většinu žil z úseků „Mikuláš – Kateřina, TKO a plynová stanice“ (viz dále):

1. „Rudní severojižní žíly“ (Stehende Gange) – Mikuláš (Nikolai-Stehender Gang; směr 30–45°, sklon 80° k SZ, mocnost 20–190 cm, jižně od kateřinské špátové žíly zvaná Milde Gnade Gottes G.); Johannes G. (směr 30–45°, sklon 65–70° k SZ, mocnost 5–30 cm); Gottfried G. (směr 15°, sklon 75–85° k SZ, mocnost 20–30 cm); Gottfried Trumm (směr 45°, sklon 60° k SZ, mocnost 20–100 cm); Fröhlich Gemüt G. (směr 30–45°, sklon 60° k SZ, mocnost 15 cm); Francisci G. (směr 30–45°, sklon 60–70° k SZ); Hans Offener G. (směr 45°, sklon 55° k SZ); Kalbsköpfer G. (směr 30–45°, sklon 90°); Himmelfahrter G. / Maria-Himmelfahrt G. (směr 15–30°, sklon k SZ); Dreifaltigkeit G. (směr 15–60°, sklon 78° k SZ); Altvater G. (směr 30°, sklon 75° k SZ); Ellias G. (směr 30°, sklon 80° k SZ); Reicher Trost G. (směr 345–360°, sklon 70–75° k V, mocnost 15–25 cm); Segen Gottes G. (směr 345–360°, sklon 85°); Georgi (směr 15°); Himmlisch Heer G. (směr 345–360°); Reichgeschieber G. (směr 15–30°, sklon 85° k SZ).
2. „Špátové východozápadní žíly“ – Katharina-Spat / Milde Güte / Gnade / Gottesspat (směr 270–280°, sklon 55° k S, mocnost až 1 m); Elisabeth-Spat G. (směr 240–255°, sklon 70° k SZ); Franz-Josef-Spat G. (směr 255°, sklon 60° k S – SV); Nikolai-Spat G. (směr 240–250°, sklon 70° k SZ); Widersinniger Spat-Gang (směr 270°, sklon 50–60° k JZ). V revíru se nachází množství dalších žil, jejichž jména a charakteristiky neznáme, několik jich bylo sledováno, popřípadě i dobýváno v úseku Zobelsberg, ale i jinde. V německé části revíru jsou známy žíly Anna-Fortuna Morgengang, Mönch Morgengang, Anna-Fortuna Stehender aj.

V Čechách, včetně v české části Krušných hor, jsou velmi neobvyklá pojmenování žil jako „Stehende, Flachen, Spat“. Jedná se o termíny typické pro saské doly. To svědčí o silném vlivu saské „hornické kultury“ v kateřinohorském revíru.

2.2. Minerály

2.2. Minerals

Arsenopyrit: Tvoří podle Rouska (1954) menší jemnozrnné akumulace; v haldovině na žíle Kalbsköpfer se podle Rouska (1954) vyskytuje v podobě impregnací v chloritizované rulové brekcii až mylonitu a v křemeni. Breiter (1980) jej neuvádí. Autory byl nově nalezen v haldovině Mikulášské žíly v podobě až 2 cm velkých jemnozrnných akumulací (ověřen rtg.) uzavřených v jemnozrnném sfaleritu. V roce 2002 bylo ve zdivu v základech starého zbořeného mlýna (Gründig Mühle) nad ústím spodní mikulášské štoly nalezeno několik velmi bohatých vzorků arsenopyritu, z nichž největší velikosti 17 × 14 cm je směsí převládajícího arsenopyritu a zrnitého křemene, přítomny jsou ještě až 2 cm velké lupeny světlé slídy. Původ těchto vzorků je ovšem problematický. Stejný materiál zcela nepodobný žilovině Mikulášské žíly byl nalezen v závalu ústí Mikulášské štoly, jednalo se o křemen (do dutin nedokonalé sloupc. krystaly) s arsenopyritem (bohaté masivní agregáty), sfaleritem (agregáty až 2mm zrn), galenitem (až 1cm zrna a zrnité agregáty), fluoritem (drobné tmavě fialové zonálně zbarvené krychle) a slídou. Zdá se, že tyto vzorky mohly být k Mikulášské štole zavlečeny z některé krušnohorské lokality Sn-W mineralizace, s jistotou to ovšem tvrdit nelze.
Covellin ?: Nedostatečně určený modrý minerál, který od okrajů zatlačuje zrna chalkopyritu, tetraedritu a galenitu (Breiter 1980).
Fluorit: Je poměrně hojným minerálem. V podobě žilek hrubozrnných agregátů proráží sfaleritem; vyplňuje drúzovité dutiny křemene; tvoří též 2–3 cm (maximálně 10–12 cm) mocné žilky v rule. Je světle zelený, fialový, bezbarvý a růžový; v dutinách se vyskytuje i v podobě krychlových, méně často osmistěnných krystalových mnohostěnů obvyklé velikosti do 5 mm, maximální velikosti 2,5 cm (Rousek 1954; Breiter 1980) (obr. 10, 11, 12).
Galenit: Je poměrně hojný. Tvoří xenomorfní zrna velikosti do 4 mm dvou generací (Breiter 1980). Rousek (1954) jej zmiňuje i z haldoviny na žíle Kalbsköpfer v podobě impregnací v chloritizované rulové brekcii až mylonitu a v křemeni.
Glaukodot ?: Je velmi nejistý. Breiter (1980) jej určil jen na základě opticko-fyzikálních vlastností. Tvoří xenomorfní zrna uzavřená ve sfaleritu a v galenitu, jimiž je zatlačován.
Hematit: Z Mikulášské žíly je zmiňován již Jokélym (1857); podle Rouska (1954) tvoří náteky v drobných dutinách křemene nebo bývá na rozhraní minerálních zrn; podle Breitera (1980) tvoří 1 až 2 mm mocné žilky v rule.
Chalkopyrit: Vedle sfaleritu je druhým nejrozšířenějším rudním minerálem. Tvoří až několik mm velká zrna a až 1 cm mocné žilky ve sfaleritu nebo v rule; vyskytuje se ve třech generacích, přičemž chalkopyrit II je nejhojnější a chalkopyrit III tvoří automorfní krystaly 1–2 mm velké na fluoritu a kalcitu (Breiter 1980). Rousek (1954) jej zmiňuje i z haldoviny na žíle Kalbsköpfer v podobě impregnací v chloritizované rulové brekcii až mylonitu a v křemeni.
Kalcit: Je nejmladším minerálem žiloviny (Breiter 1980). Vyplňuje drúzové dutiny v křemeni a ve fluoritu, jeho agregáty jsou tvořené až několikacentimetrovými individui; vzácně tvoří do dutin drúzy prismatických krystalů až 8 cm dlouhých (obr. 13) nebo drúzy až 2 cm velkých tence tabulkovitých krystalů (obr. 14). Na stěnách důlních chodeb tvoří až 2 cm mocné recentní sintry. Zeleny (1905) popisuje drúzu sloupcovitých krystalů kalcitu ze žíly Gottfried Trumm.
Kasiterit: Je uváděn již Jokélym (1857) ze svrchních partií ložiska a po něm Zelenym (1905). Podle Breitera (1980) je kasiterit nejstarším rudním minerálem a je vázán na křemen I. Kasiterit prvního typu tvoří automorfní krystaly velikosti okolo 0,2 mm uzavřené v mladším sfaleritu a chalkopyritu, kterým je nepatrně zatlačován. Kasiterit druhého typu tvoří vrstvičky xenomorfních až automorfních zrn menších než 0,01 mm v přírůstkových zónách křemene I.
Křemen: Je nejhojnějším minerálem žiloviny; podle Breitera (1980) je vyvinut v pěti generacích.
Malachit: Tvoří podle Rouska (1954) povlaky na stěnách chodeb a dobývek; nověji nebyl potvrzen, mnohé světle zelené povlaky se po rentgendifrakčním studiu ukazují býti světle zelenými drobně krystalovanými fylosilikáty.
Pyrit: Podle Breitera (1980) není příliš hojný; vyskytuje se ve třech generacích. Pyrit I tvoří xenomorfní zrna v křemeni II velikosti 0,2–0,3 mm; je zatlačován sfaleritem a tetraedritem. Hojnější je pyrit II, který tvoří asi 0,1 mm mocné žilky v křemeni (křemen IV) a ve sfaleritu. Pyrit III tvoří 1–2 mm velké krychle na krystalovaném kalcitu. Rousek (1954) jej zmiňuje i z haldoviny na žíle Kalbsköpfer v podobě impregnací v chloritizované rulové brekcii až mylonitu a v křemeni.
Sádrovec: Tvoří jehličkovité krystaly na stěnách důlních chodeb (Rousek 1954); je velmi hojný.
Sfalerit: Je nejhojnějším sulfidem; vyskytuje se v podobě několik cm mocných žilek tvořených drobnými xenomorfními zrny; často je doprovázen fluoritem, kalcitem nebo křemenem; obsahuje okolo 6 % Fe (Breiter 1980). Je černý, jeho zrna bývají hojně prorostlá chalkopyritem (Rousek 1954).
Tetraedrit: Je mikroskopický, tvoří xenomorfní zrna. Podle rentgenografického studia se jedná o Ag-bohatý tetraedrit. Vedle chalkopyritu byl pravděpodobně druhým nositelem stříbra na ložisku (Breiter 1980).
Torbernit: Je zmiňován ve dvou zprávách z průzkumu v roce 1947, a to jednak z aktivních vzorků z haldy šachty Kateřina a z dolového komplexu Mikuláš – Kateřina, konkrétně ze štoly Dolní Kateřina a ze slepé šachty mezi Vrchní a Dolní štolou. Tvoří velmi drobné, nicméně makroskopicky patrné šupinky. Objeven byl měřením γ-aktivity (Paulíček 1947; sine 1948).
Alumosíran mědi: Modrý recentní hydratovaný alumosíran mědi tvoří povlaky a hojné velmi bohaté rozsáhlé náteky na stěnách důlních chodeb v dole Mikuláš (obr. 15); podle rentgendifrakčního studia se jedná o minerál blízký glaukokerinitu či woodwarditu; minerál snadno ztrácí vodu. Povlaky modrého Cu-síranu ze stěn chodeb a dobývek popisuje již Rousek (1954).

Jokély (1857) zmiňuje z Mikulášské žíly ještě chalkozín, bornit a proustit. Tyto minerály nebyly nověji potvrzeny. Pouze Paulíček (1947) zmiňuje ve výčtu minerálů vedle obvyklých sulfidů ještě chalkozín, bornit a covellin a sekundární minerály malachit, azurit, chalkantit, torbernit a fritzscheit (??); Paulíčkův seznam ovšem nepůsobí příliš věrohodně. Kratochvílovy (1958) údaje o výskytu stříbra a minerálů stříbra, bismutu, niklu, arsenu a uranu jsou zmatečné; jedná se o záměnu s jáchymovským revírem, jak lze poznat již z názvů žil. Kratochvíl (1958) se v případě Co-Ni-Bi formace odkazuje na práci Eiselta (1941), v níž jsou ovšem uvedené údaje vztažené k Jáchymovu a nikoliv k Hoře Svaté Kateřiny. Relevantní by snad mohla být Grimmova (1872) zmínka o výskytu uraninitu (Uranpecherz) na žíle Hansöfnergang (Hans offener Gang, Hans offener Stolln), i když i zde panuje pochybnost, protože Grimm nic podrobnějšího o uraninitu nepíše.

Sukcese minerálů

Sukcesi minerálů Mikulášské žíly stanovil podle makro i mikrotextur žiloviny již Zeleny (1905): pyrit I + hematit I → sfalerit + chalkopyrit I + galenit I + kasiterit + chalkozín → arsenopyrit + chalkopyrit II + galenit II + fluorit I → křemen → fluorit II → kalcit → pyrit II + chalkopyrit III + galenit III → hematit II; a po něm podle vzorků z haldového materiálu dolu Mikuláš znova Rousek (1954): křemen + pyrit → chalkopyrit I → sfalerit → chalkopyrit II + galenit → hematit → tetraedrit → arsenopyrit → fluorit → karbonát; a nejnověji Breiter (1980) – viz obrázek 16.

3. Topografie důlních děl revíru

3. Topography of Mines in the district

Důlní díla v revíru Hora Svaté Kateřiny lze podle jejich polohy rozdělit do několika skupin.

3.1. Důlní komplex Mikuláš-Kateřina a související důlní díla v západní části Městského vrchu (dříve též Vorder Stadtberg)

3.1. Mining complex Nicolai-Catharina and related mines in the west part of Stadtberg

Nejvýznamnější žíla kateřinohorského revíru – Mikuláš, byla otevřena náleznou jámou Palm (též Papeschacht) na sz. okraji města a později postupně štolami raženými níže ve svahu (horní, střední a spodní štola Mikuláš a chodba Aufschlagrösche). Důl Mikuláš byl rozfárán ve třech hlavních štolových horizontech (zhruba 28, 63 a 98 metrů pod ohlubní nálezné jámy) a v pěti hlubinných horizontech (21, 37, 68, 104 a 126 metrů pod dědičnou štolou) (obr. 17). Z úrovně nejhlubší mikulášské štoly bylo raženo několik hloubení, z nichž hlavní význam mělo první štolové hloubení, vodotěžná jáma a hloubení Langer Haspel, Florián a Kateřina. V hlubších partiích pak bylo nejvýznamnější hloubení Antonín. Již Ferber (1774) popisuje ze žíly Mikuláš dobývky „až 2 látra široké a 20 láter vysoké“.

Nejvýznamnějšími dlouhými průzkumnými díly raženými z dolu Mikuláš byl štolový překop „Langer Querschlag“ na špátové mikulášské žíle, který dosáhl až k žíle Kalbsköpfer a překop hledající žílu Gottfried ražený ze IV. patra dolu.

Důl Kateřina byl otevřen mělkou, cca 15 m hlubokou náleznou jámou, raženou na úroveň štoly, později zvané Horní Kateřina. Z tohoto horizontu byl do hlubiny ražen systém kateřinských hloubení otevírajících nižší patra dolu (zhruba 44, 76, 98 m pod ohlubní nálezné jámy); horizont dědičné štoly Mikuláš byl zhruba ve 118 metrech. Jižní pokračování žíly Mikuláš bylo po roce 1747 sledováno štolou Katharina Zecher Zubau (zvanou též Einigkeit), raženou na úpatí jz. svahu Městského vrchu. Nedaleko od ní byla snad v 60. letech 18. století zaražena nová hlavní štola revíru – štola Kateřina (dle Grimma 1872 též Katharina Gutglück). Byla ražena v úrovni spodní štoly Mikuláš po špátové žíle Kateřina. Tato štola je v prostoru křížení s mikulášskou žílou spojena se štolou Mikuláš a současně je spojena se systémem kateřinských šachet a dobývek.

Za Kateřinským potokem byla žíla Mikuláš neúspěšně hledána štolou Theresia. Posledním významným dílem byla štola Fröhlich Gemüth (obr. 18 a 19), která otevírala stejnojmennou žílu a žílu Gottfried. Do této části revíru patří také menší kutací díla, jako například štoly St. Joseph, Franziska, Sauer Zapfen a jistě i další, dnes neznámé štoly.

3.2. Doly ve svahu pod „Hraniční předávací stanicí Transgas a. s.“ (dále jen plynová stanice)

3.2. Mines in the slope under „Transfering border station Transgas“

Podle důlních map a povrchových pozůstatků se ve svahu bezprostředně pod plynovou stanicí nacházejí rozsáhlá důlní díla (obr. 20). O historii, charakteru a velikosti těchto dolů není k dispozici příliš mnoho informací. Již počátkem 17. století byly uváděny jako dávno opuštěné a zavalené. Nejvýchodněji se nachází žíla Elias, rozfáráná třemi nad sebou ležícími štolami, nedaleko od ní jsou pak důlní díla ražená na žíle Reichgeschieb (hluboká štola, patrně povrchové poruby (?) a několik drobnějších štol). Nejzápadněji se nalézají žíly Segen Gottes, Himmlisch Heer a patrně méně významné Altvater a Dreifaltigkeit. Čtyři posledně jmenované žíly byly zřejmě rozfárány hlubokou a střední štolou Georgi, hlubokou štolou Segen Gottes a dalšími výše raženými štolami a šachtami. Z morfologie terénu i ze sporých indicií v důlních mapách lze soudit, že klíčovou dědičnou štolou celé skupiny dolů pod plynovou stanicí byla štola Tiefer Georgi.

Ještě východněji než výše zmíněná důlní díla úseku pod plynovou stanicí se nachází několik dalších výrazných hald, které nejsou zachyceny na mapách, ani o nich nejsou žádné zprávy.

3.3. Doly v prostoru pod bývalou skládkou TKO

3.3. Mines under former waste dump area

Ve spodní části údolí, v prostoru pod bývalou skládkou TKO (tuhého komunálního odpadu), se nacházejí důlní díla, která otevírala žíly Himmelfahrt, Kalbsköpfer, Hans Offen a jednu z nejvýznamnějších žil revíru Johannes. Ta byla otevřena především hlubokou štolou raženou z úrovně vodního přivaděče Heinzengraben a dosáhla až k špátové kateřinské žíle. Vrchní partie žíly byly rozfárány nejen štolou Franziski, ale především denní jámou Johannes, 18 láter hlubokou, ze které byl dále vyražen systém hloubení až pod úroveň hluboké štoly.

Žíla Kalbsköpfer byla otevřena třemi stejnojmennými štolami. Výše ve svahu, nedaleko od nich, byly další štoly, jimiž byly otevřeny žíly Himmelfahrt a Hans Offen. Žíly Himmelfahrt a Hans Offen se pravděpodobně křížily a štoly, jež je sledovaly, byly tedy patrně propojené.

3.4. Doly v prostoru tzv. Zobelgebirge (Zobelsberg), tj. v údolí Lesního potoka, severně od serpentin silnice do Malého Háje

3.4. Mines in the area of so-called Zobelgebirge in the Lesní potok Valley

Na pravém břehu potůčku Kleinhahner Flössel (Lesní potok) se dříve nacházela řada štol (zhruba deset), o kterých dnes víme jen velmi málo. Nejvýznamnější byly patrně štoly Hans Zinken, Kreuz a Blasius. Tyto štoly byly raženy na poměrně značnou vzdálenost a výše v „pohoří“ byla navíc norimberským těžařstvem v minulosti provozována ještě štola zvaná Zügeunerhübl, přesto se nezdá, že by dobývací práce v prostoru Zobelgebirge byly příliš rozsáhlé.

3.5. Saská část revíru

3.5. Saxony part of the ore department

Nejvýznamnějším dolem v saské části revíru byl důl Fortuna Grube. Důl sledoval žílu Anna-Fortuna Morgengang, která byla nejprve otevřena štolou Fortuna Erbstolln a starou těžní jámou. Později zde byla vyražena nová dopravní štola Tagstolln a do hloubky zhruba 50 m pod úroveň štolového patra byla vyhloubena jáma Fortuna Kunst u. Treibeschacht. Žíla Anna-Fortuna Morgengang tak byla rozfárána čtyřmi horizonty. Dalšími saskými doly jsou stará a nová štola Frischglück a stará šachtice, které jsou na mapě z roku 1881 zakresleny přímo proti štole Mikuláš (Heuchler 1882). Štoly Frischglück a stará šachtice v jejich prostoru nebyly pravděpodobně příliš významné, a proto ani příliš rozsáhlé. Dále na západ je pak v některých mapách vyznačena ještě štola Katharina (Eiselt 1941). Krátkých kutacích štol bude na saské straně pravděpodobně ještě více.

4. Historie dolování

4. History of mining

4.1. Nejstarší doba (15.–16. století)

4.1. The oldest period (15th–16th century)

Podle Jangla (1962) nelze vznik dolů v Hoře Svaté Kateřiny spolehlivě datovat. Zdá se, že doly vznikly již ve druhé polovině 15. století; k rozvoji dolování ovšem došlo až na počátku 16. století. Podle zpráv z počátku 17. století zpracovaných Veselou (1955) se v Hoře Svaté Kateřiny začalo dolovat na počátku 16. století – podle starých registrů údajně existoval již v roce 1500 důl Kupfer Zech (později Johannes). Někteří autoři (Jokély 1857; Zeleny 1905; Čada a Dejmek 1969) uvádějí, že dolovat se pravděpodobně začalo na sv. svahu Městského vrchu pod dnešní plynovou stanicí a teprve postupem času se centrum dolování přesunulo na jeho sz. stranu přímo pod dnešní obec. První šmelcovna byla údajně postavena u bývalého Lučního mlýna (Wiesenmühle) na levém břehu Svídnice, zhruba na úrovni západní části dnešní plynové stanice (resp. pod ní).

V roce 1528 byla Hora Svaté Kateřiny povýšena na horní město; Mathesius (Mathesius 1562 in Veselá 1955) ji uvádí mezi nejbohatšími stříbrnými doly v Čechách. K rozvoji dolování jistě přispěla i příznivá morfologie terénu, umožňující dobývat značnou část ložiska štolovým provozem.

V současné době nejsou bohužel k dispozici žádné materiály, ze kterých bychom se dozvěděli něco podrobnějšího o průběhu kateřinského dolování v 15.–16. století. Podle zprávy z roku 1622 se již dříve dobývalo stříbro na dolech ve východní oblasti Městského vrchu (Veselá 1955), a to na „žilách Altvater, Himmlisher Heer, Bierbeisse na dolech Elias, Catharina Neufangk, Reiche Geschub, Erzengel aj.“ Doly prý nebyly zcela vyčerpány; v letech 1554–1582 do nich nebylo investováno, a proto v té době zaniklo „hodně těchto stříbrných a měděných dolů“. K roku 1580 je připomínána štola sv. Kříže na Zobelsbergu. V tomto roce byly v této štole nafárány stříbrné žíly a „stříbrorudek“. Štola byla ražena bořivou horninou a byla celá opatřena výdřevou. Zanedlouho po nálezu stříbra se však celá probořila a zašla.

V 16. století muselo kateřinské dolování doznat největšího rozkvětu, protože od počátku 17. století se hovoří především o „obnovování starých dolů“. V 16. století byly zcela jistě vyraženy všechny hlavní štoly revíru a na dole Mikuláš se dolovalo dokonce i pod úrovní hluboké štoly.

4.2. Dolování v 17. století

4.2. Mining during 17th century

Podrobnější údaje o průběhu dolování se dochovaly až z počátku 17. století. Tehdy provozovala dva doly obec, a to doly Kupfer Zug (Mikuláš) a Kupfer Zech (Starý obecní důl, později Johannes). Doly prý byly provozovány s velkým nákladem a bez účasti cizích těžařů. Záhy však tyto doly koupili těžaři z Lipska, kteří následně přistoupili k rozsáhlé obnově celého revíru. Největší investicí bylo zřízení vodotěžného zařízení na dole Kupfer Zug; lipští těžaři pravděpodobně zpřístupnili spodní patra tohoto dolu. Hodně peněz investovali do zpřístupnění spodní Mikulášské štoly. Pod jejich vedením tehdy pracovalo v revíru 50 horníků. Kromě toho obnovili také staré doly Fröhlich Gemüth a Alten Frauen (?). Lipští těžaři pracovali v revíru ještě na počátku 20. let 17. století, ze kdy máme o dolování poměrně podrobné zprávy (Veselá 1955).

Podle zprávy z roku 1622 dochází k obnovování dolů na východní straně Městského vrchu pod dnešní plynovou stanicí (Veselá 1955). K vyřízení žil na těchto dolech byla již dříve ražena hluboká štola sv. Jiří s bočními čelbami i s hlubinným dolováním, kterou k roku 1622 opět provozovala kateřinská obec se třemi havíři. Na nedalekém dole Kalbsköpfer v té době (1622) „dolovali chudí těžaři a rudy prý byly dosti bohaté“.

K roku 1622 se kutalo i na Zobelsbergu, kde „prý byly dříve velmi bohaté výskyty stříbrných rud, kdežto v novější době jsou nálezy nižší kvality“. Na Zobelsbergu byly raženy dvě štoly. První z nich – sv. Blažeje, byla hnána asi 100 láter většinou v pevné hornině a byl na ní vyražen i světlík. Při ražení překopu z této štoly byl celý důl „zavalen vodami a zničen a nebylo tu pak dolováno a bohaté žíly, které proutkaři označili nebyly dosaženy“. Druhá štola – sv. Kříže byla ražena také do značné délky. V roce 1616 byla práce na této štole obnovena, štola byla vyzmáhána do délky 30 láter. Pro nedostatek důlního dříví, který vznikl patrně kvůli problémům s vrchností, však byly práce zastaveny (Veselá 1955).

V roce 1623 se uvažovalo o obnovení těžby na dole Fröhlich Gemüth, kde „tak jako na Frauen Zeche, bylo dříve vytěženo mnoho stovek centů rudy“. Při prohlídce obou dolů však nebyl zjištěn žádný výskyt rudy. K stejnému roku (1623) se uvádí, že v dole Johannes vystoupala voda až ke štole a komise, která v tomto roce důl navštívila, se vůbec nedostala k rudě (Veselá 1955). Důl Kalbsköpfer byl v tomto roce také prohlédnut a označen za nový. Stará šachta, vyhloubená dříve na tomto dole do hloubky 16 láter, prý odkryla značně mocnou žílu. Důlní práce na dole Kalbsköpfer nebyly v době návštěvy příliš intenzívní, důl se však zdál slibným, neboť zde byla dříve ražena hluboká štola umožňující hlubinnou těžbu. Tato štola (Tiefer Kalbsköpfer Stolln) sloužila dříve také k odvedení vody a k větrání. Roku 1623 byla také prohlédnuta dříve zcela zavalená stará štola sv. Jiří, nově obnovená kateřinskou obcí v délce 150 láter. Světlík z této štoly byl vysoký 17 láter; výskyty rudy nebyly roku 1623 ve štole Jiří zjištěny.

Do konce prvního čtvrtletí 1623 byla v dole Mikuláš (Kupfer Zug) vyzmáhána hluboká štola do délky 50 láter (tedy zhruba k hloubení „Langer Haspel“), spodní patra byla obnovena do hloubky 30 láter pod štolu (III. patro) a bylo postaveno nové vodotěžné zařízení. Štola byla údajně dříve ražena do délky 170 láter (tedy zhruba za křížení se špátovou mikulášskou žilou) a pod ní byla vyhloubena čtyři patra (?). Rudné žíly byly údajně dosti vyrubány (Veselá 1955). Na druhém horizontu pod hlubokou štolou je vytesán letopočet 1625 (Zeleny 1905), ale je zřejmé, že v té době již důlní práce dosahovaly o něco hlouběji.

Roku 1623 byl v provozu také důl Johannes (Kupfer Zech). Do září 1623 byla štola vyzmáhána do délky 100 m, tedy asi do 2/3 vzdálenosti mezi ústím štoly a šachtou. V relaci z roku 1629 se doporučuje, aby „byla tato čelba hnána dále do pohoří, dosud nevydobytého“. O rok později byly kateřinskohorské doly saskými těžaři opuštěny a vzápětí je převzala obec; další zprávy o dolování v revíru v následujících desetiletích ovšem nejsou k dispozici. Máme jen informace o událostech třicetileté války, které se tragicky dotkly horního městečka, dolování snad tedy jen živořilo.

Od 90. let 17. století se na dolování v Hoře Svaté Kateřiny účastnil rakouský erár. K výraznějšímu oživení důlního podnikání však došlo až v první polovině 18. století. Léta 1714–1766 je možné považovat za dobu rozkvětu zdejšího revíru; v těchto letech vykazovalo dolování dobré výsledky (Jangl 1962).

4.3. Rozvoj dolování v 18. století

4.3. Mining expansion during 18th century

Na žíle Mikuláš, severně od jejího křížení se žilou Kateřina, byl po celé 18. století v provozu důl Mikuláš ve spolupodílnictví města (obr. 21), rakouského eráru a tuzemských těžařů. Na křížení žíly Mikuláš se špátovou žilou Kateřina byl provozován důl Kateřina, vlastněný převážně saskými podnikateli. Oba cechy byly neustále ve sporu, protože hranice obou důlních polí procházela těsně na kříži obou žil, který byl bohatý na stříbronosné rudy. Další problémy byly způsobeny nejasností průběhu žíly Mikuláš. Tato žíla je kateřinskou špátovou žilou značně posunuta na západ (o asi osm láter) a ve svém jižním pokračování byla kateřinským cechem dobývána jako žíla Milde Gnade Gottes. Těžaři dolu Kateřina získali propůjčku na žíle Milde Gnade Gottes již v první polovině 18. století, a to patrně ve štole Einigkeit (Wüst 1771), která žílu Milde Gnade Gottes překřížila. Při následných sporech bylo opětovně konstatováno, že se jedná o přesunutou žílu Mikuláš, nikoliv o žílu novou; její dobývání bylo ovšem i nadále přisouzeno cechu kateřinskému.

V Mikulášském dole se v 18. století intenzívně pracovalo, a to nejen na úrovni spodní štoly a hluboko pod ní, ale částečně i v horních patrech (obr. 22). Na dole Kateřina se práce soustřeďovaly do nejbližšího okolí křížení obou hlavních žil; dobývalo se především nad úrovní dědičné štoly, hloubení na úseku Milde Gnade Gottes však byla ražena i do větší hloubky.

První zpráva z 18. století uvádí k roku 1705, že důl Mikuláš je v provozu (Veselá 1955). Aby mohla být účinněji čerpána voda z hlubiny pod štolou Mikuláš, bylo roku 1719 zahájeno hloubení nové vodotěžné jámy, která již roku 1722 dosáhla úrovně II. patra (37 m pod štolou). Takto rychlého postupu bylo dosaženo tím, že byla současně ražena protičelba ze spodních pater. Jáma byla ražena v podloží žíly a měla úklon 80°. V hloubce 15 m zastihla šachta žílu a dále byla ražena přímo v ložisku (Zeleny 1905). Na úrovni dědičné štoly byla vyražena komora na vodní kolo vodotěžného stroje. Pohonná voda tohoto kola byla přiváděna vodním příkopem Heinzengraben, jenž nabíral vodu z hraničního potoka Svídnice a ústil u mlýna (Korn Mühle, později Gründig Mühle) do zvláštní chodby (Aufschlagrösche), kterou voda vtékala přímo do komory vodního kola (Zeleny 1905). Po vybudování tohoto účinného vodotěžného systému se intenzívně dobývalo na spodních patrech. V polovině 18. století se překvapivě dolovalo ještě i v nejsvrchnějších partiích Mikulášské žíly. To lze vysvětlit pouze tak, že zde byly rabovány dosud nevytěžené celíky mezi patry nebo partie chudší rudy, která dříve nemohla být rentabilně těžena.

V roce 1721 byla obci udělena nová propůjčka na dole Mikuláš. Propůjčka se týkala třech nálezných jam, šesti důlních měr, dvou štol a vodního příkopu.

Na dole Johannes, kde byly důlní práce obnoveny roku 1712, se těžaři často střídali a teprve roku 1736 přišel opravdu silný zahraniční investor. Těžařstvo dolu Johannes převzalo roku 1738 také důl Kateřina. Téhož roku bylo poprvé smírem stanoveno rozhraní mezi doly Kateřina a Mikuláš. Za rozhraní dolů byla od té doby považována severní stěna staré Kateřinské jámy, prodloužená do věčné hloubky. Mikulášské těžařstvo omezilo svoji původní propůjčku s tím, že tak daleko jejich těžební práce nedosahují. Hned nato začalo těžařstvo dolu Johannes zmáhat starou náleznou jámu Kateřina (?).

Podrobné informace o situaci v revíru máme z poloviny 18. století, kdy se intenzívně těžilo na dole Mikuláš i na dole Kateřina. K roku 1742 se uvádí, že ruda se již nedopravuje náleznou šachtou (Palm Schacht) ale Horní Mikulášskou štolou (!) (Veselá 1955). Toto tvrzení je překvapivé, protože to znamená, že ještě v polovině 18. století byly nějaké rudy v nejsvrchnějších a nejstarších částech dolu Mikuláš, kde se dobývalo již v 15. století. Hlavní část rubaniny však musela být na povrch dopravována spodní štolou. V roce 1742 pracovalo v dole Mikuláš 33 horníků. Intenzívní práce patrně probíhaly v blízkosti křížení obou hlavních žil. Svědčí o tom zpráva z roku 1748 o prohlídce obou dolů, při které byla věnována zvláštní pozornost prorážce z dolu Mikuláš do Kateřinského dolu. Tímto propojením se z dolu Kateřina odváděla voda a důl se jím též větral. Mezi oběma těžařstvy kvůli tomu opět vznikl spor. Ze zprávy ze října 1747, týkající se právě tohoto sporu, se dozvídáme, že k proražení došlo „náhodně“ při sestupkovém dobývání, tzn. že odvádění vody z dolu Kateřina přes Mikulášský důl nebylo původně záměrem. K prorážce mezi oběma doly došlo v prostoru dvou dovrchních komínů na konci štoly Mikuláš a dobývky na spodku třetí Kateřinské šachty. Dnešní štola Kateřina nebyla v té době ještě vyražena.

Mikulášští těžaři se snažili vyčistit závaly v horních partiích Mikulášského dolu až na úroveň spodní Mikulášské štoly, do roku 1748 se jim to však kvůli nedostatku peněz nepodařilo. Délka štoly Mikuláš byla v té době 225 a 7/8 láter (tedy včetně odboček) a vydřevena byla v délce 40 láter.

Ve vysvětlivkách k mapě z roku 1749 (Fischer in Veselá 1955) je uvedeno, že těžařstvo dolu Kateřina razí novou těžnou štolu (Katharina Zubau), kromě toho mělo kateřinské těžařstvo osazenu štolu Johannes a do značné vzdálenosti zmohlo štolu Kalbsköpfer, dále požádalo o propůjčku na dole Baader (?) a odkrylo žílu sv. Floriána (?) v protilehlém pohoří.

Okolo poloviny 18. století žádalo těžařstvo dolu Mikuláš o několik nových propůjček. Roku 1746 požádalo o propůjčku na nálezné jámě sv. Michala na Městském vrchu nad šmelcovnou. O deset let později, v roce 1756, žádalo Mikulášské těžařstvo o propůjčku na nálezné jámě Johannes Zech a na nálezné jámě sv. Josefa.

Na dole Mikuláš se ještě v letech 1757–1758 pracovalo na čelbě na horní štole. O rok později byla chystána, jako příprava k dalšímu sestupkovému dobývání, nová 20látrová šachta z prostřední těžné štoly, přestože se o deset let dříve, v roce 1747, uvádělo, že jsou rudy pod prostřední štolou zcela vyrubány. V roce 1758 je opět podávána zvláštní žádost o propůjčku na prastaré horní štole (patrně tedy Mikulášské). Roku 1760 však byla horní štola opět mimo provoz. Intenzivní těžební práce probíhaly koncem 50. let 18. století i v hloubce 15 a 20 láter pod dědičnou štolou. Na počátku 60. let 18. století byly prováděny důlní práce na nové těžné šachtě Florian, ražené z úrovně spodní Mikulášské štoly, a na tzv. Kateřinské chodbě (na úrovni prvního hlubinného patra v jižní části Mikulášské žíly).

V pohoří Zobelgebirge byla v roce 1761 opět zmáhána stará Blažejova štola. Byla to patrně tak závažná práce, že údajně zapříčinila nedostatek horníků na Mikulášském cechu.

Z protokolu z konce roku 1764 vyplývá, že ústí obou hořejších mikulášských štol jsou zavalená, kdežto hluboká (spodní) Mikulášská štola slouží k dopravě mužstva i k těžbě. Čelby na úrovni hluboké Mikulášské štoly sahaly v té době až k hranici s dolem Kateřina. Ve stejném roce byla ruda dobývána také na úrovni prostřední mikulášské štoly v okolí hranice s dolem Kateřina; ve stejné úrovni se razilo i na špátové mikulášské žíle. Horní patra Mikulášského dolu byla tedy v té době přístupná pouze komíny a dobývkami z hluboké štoly.

V roce 1764 byla podložním překopem raženým ze štoly Johannes zastižena špátová mikulášská žíla. Ražba této čelby v úrovni štoly Johannes dále pokračovala, protože se očekávalo, že bude překřížena také Kateřinská špátová žíla. O nafárání žíly Johannes z dolu Mikuláš usilovalo i Mikulášské těžařstvo ražbou překopu (Langer Querschlag) založeného po špátové mikulášské žíle na úrovni hluboké štoly. Tento překop však nejprve roku 1765 překřížil Kateřinskou špátovou žílu, kde nebyla oproti očekávání nalezena dobyvatelná ruda. Mikulášského těžařstvo zažádalo v roce 1766 o propůjčku dolových měr na dole Johannes; není však zřejmé, zda tato propůjčka souvisí s ražbou překopu „Langer Querschlag“.

Jak již bylo uvedeno, dobývání v dole Mikuláš náráželo na problémy s rozhraničením s Kateřinským cechem, a to nejen na úrovni dědičné štoly (spodní Mikulášské), ale i pod její úrovní. Například v roce 1766 musela být zastavena těžba na velmi výnosné čelbě ve Felixově hloubení na posunuté Mikulášské žíle, protože toto dolování již probíhalo v kateřinském poli.

V roce 1773 bylo prohlídkou dolu Mikuláš zjištěno, že do hloubky 18 láter pod hlubokou štolou (II. patro) jsou mocné nezaložené dobývky (vyrubaniny). Čelby na prvém a druhém horizontu sahaly až za hranici s dolem Kateřina. Nejhlubší místo dolu bylo tehdy 1 látro pod III. patrem, tedy 37 láter pod dědičnou štolou. Na dole Mikuláš byly v té době položeny dvě horní a čtyři spodní dolové míry. Do horních partií dolového komplexu nad úrovní hluboké (spodní Mikulášské / dědičné) štoly, kde se v posledních třech letech dobíraly rudy, se nebylo vůbec možné dostat; horní partie dolu byly zcela vyrubány.

Této prohlídky se patrně účastnil i J. J. Ferber, který o rok později uvádí (Ferber 1774), že v Hoře Svaté Kateřiny jsou tři ušlechtilé žíly, a to Nicolai-, Kalbköpfer- a Elisabeths-Gang. Dědičná štola Mikuláš byla v té době dlouhá 340 láter. Vodotěžný stroj, který čerpal vodu na obzor této spodní štoly byl osazen 15 loktů (11,5 m) vysokým vodním kolem, které pohánělo sedm pětilátrových pump s pístnicí o průměru 5,5 coulů (13,75 cm). Pozůstatky pump byly nalezeny při zmáhání hlubiny na počátku 20. století; byly naházené na jednotlivých nárazištích vodotěžné jámy (Zeleny 1905).

Ferber (1774) dále velmi podrobně popisuje proces úpravy vytěžené rudy. Hlavní úpravna revíru se v té době nacházela na soutoku Svídnice a Městského potoka. Ruda byla nejprve ručně tříděna, pak následovalo její drcení v puchýrně a příprava koncentrátu na nárazových a promývacích splavech. Ve šmelcovně byly koncentráty podle potřeby praženy. Dále následovala tavba ve vysoké peci. Výsledkem tohoto úpravárenského procesu byla tzv. černá měď. Podle Ferbera byla za jeho časů, jakožto i dříve, zasílána k dalšímu hutnění do nedaleké saské vycezovací huti „Seigerhütte Grünthal“. Do této huti byla černá měď prodávána jako měděná ruda, huť platila prodejcům za obsah mědi v tomto koncentrátu. Česká strana musela uhradit náklady za analýzu suroviny a další vedlejší náklady a obdržela zdarma zpět vytavené stříbro. Měď získaná z koncentrátu pak byla dále hutí se ziskem prodávána a pokrývala tak její náklady na celou transakci a hutnický proces. Současně huť dokázala využít i nevelké množství olova obsaženého v černé mědi pro vlastní hutní technologii (Ferber 1774).

V roce 1777 byla opravena štola Einigkeit (obr. 23), která byla až na jediný zával ve vzdálenosti 10 láter od šachty Kateřina opatřena pevnou výdřevou (Veselá 1955), a to pro případ, že by se dolování na dole Kateřina obnovilo. Z toho lze usuzovat, že štola Einigkeit rozfárala předpokládané jižní pokračování žíly Mikuláš a byla po této struktuře (zde zvané žíla Milde Gnade Gottes) proražena i do revíru, tzn. do dolového koplexu Kateřina – Mikuláš. Na dostupných mapách však tato chodba vyznačena není. Koncem 70. let 18. století se také rakouský erár neúspěšně pokoušel najít pokračování žíly Mikuláš za Kateřinským potokem, a to novou štolou Theresia, která byla ražena ještě v roce 1778 (mapa SMMP 714). Dále byl v roce 1780 zmáhán důl Eliáš; hluboká a horní štola byly vyčištěny do značné vzdálenosti až k hlavní denní jámě (mapa SMMP 255, rok 1781).

Ještě roku 1783 se dobývalo na mnoha místech v hlubině pod štolou Mikuláš. Dále do hloubky pod 3. horizont byla ražena jáma Florian; práce probíhaly i v hloubení Antonín na 2. a 3. horizontu. Na křížení kateřinské žíly a žíly Milde Gnade Gottes byl 10 láter nad hlubokou štolou Kateřina dobýván bohatý rudní výskyt za bývalým rozhraničením dolu Mikuláš a Kateřina.

Dolování ovšem nebylo ekonomicky aktivní po celé 18. století. Již roku 1766 nastal v ekonomice kateřinského dolování přelom, těžaři postupně odcházeli a doly se stávaly postupně pasivnějšími (Jangl 1962). V roce 1767 se provozování dolů ujal rakouský erár. Převzal od obce její podíly na dole, dvě puchýrny a veškeré vybavení. V roce 1786 byla ukončena práce pod úrovní hluboké štoly, ačkoliv se zde nedlouho předtím intenzivně pracovalo. Vodotěžný stroj byl zastaven a hlubina byla od té doby až do roku 1900 zatopena. Rakouský erár, jako jediný vlastník dolů, pouze udržoval důlní chodby schůdné a v posledních letech ještě pokračoval v určitých průzkumných pracích. Ještě v roce 1786 (Süss 1786) byla vyhotovena mapa důlních děl na úseku Zobelsberg (erární štoly Hans Zinken a Kreuz), zdá se tedy, že i tady se pracovalo. Hlavní činností v posledních letech erárního dolování však byla ražba překopu po Mikulášské špátové žíle. Ten dosáhl v roce 1807 žíly Kalbsköpfer. Vzhledem k tomu, že krátké sledné chodby ražené tehdy po této žíle nepřinesly očekávaný výsledek, opustil rakouský erár v posledním čtvrtletí roku 1807 celý revír (Grimm 1872). Horní úřad v Hoře Svaté Kateřiny byl opuštěn již v roce 1790 (obr. 24), jeho agendu převzal horní úřad v Hrobu a následně byla také bratrská pokladna roku 1818 spojena s hrobskou pokladnou (Philipp 1995).

4.4. Pokusy o obnovu dolování v 19. století

4.4. Attempts at mining restoration during 19th century

V roce 1819 převzala důl Mikuláš městská rada a právovárečné měšťanstvo. V dole se netěžilo; pouze byla udržována dědičná štola (obr. 25), aby obci zůstala zachována privilegia horního města (Čada a Dejmek 1969).

Významnější pokus o obnovení těžby je zaznamenán k roku 1846. Tehdy bylo ustaveno nové těžařstvo, a to opět ze řad kateřinohorských měšťanů. Dne 30. listopadu 1846 byl důl Mikuláš úředně profárán a zaregistrován pod jménem „Katharina-Frischglück und Nikolai Zeche“. Pokus o obnovení důlních prací byl neúspěšný. V letech 1848–1849 byly opět prováděny pouze udržovací práce (Čada a Dejmek 1969).

V roce 1851 došlo ke změně majitelů dolu (Jokély 1857). K rozvoji dolování přesto nedošlo, protože ani noví těžaři neměli dost peněz potřebných k vyzmáhání spodních partií dolu. Kromě toho vedlo těžařstvo vleklý spor s majitelem mlýnu (Gründig Mühle), který pro vlastní potřebu využíval vodu z vodního příkopu Heinzengraben. Rozhodnutí horního úřadu ve prospěch těžařstva padlo až 28. listopadu 1855. Podle tohoto rozhodnutí měla voda sloužit i jako rezervní voda pro důl a za to mělo těžařstvo platit mlynáři roční odškodné. V dole byla prováděna sporadická těžba, a to především ze žíly Reichen Trost Flachen (Philipp 1995).

Dolové pole bylo rozšířeno ze dvou měr v roce 1852 (sine 1852), které pokrývaly žílu Mikuláš (míra Nikolai) a špátovou žílu Kateřina (míra Katharina-Frischglück) na tři dolové míry v roce 1857 (sine 1838–1913). Aktivní členové těžařstva, v čele se ředitelem E. Sputhem, však stále nemohli získat dostatek peněz na tolik potřebné rozšíření provozu a zpřístupnění hlubiny. Roku 1856 došlo k opětovné reorganizaci těžařstva, jejíž cílem bylo získat kapitálově silnější společníky. To se sice podařilo, ale nový společník, hlavní sponzor dolování, v roce 1858 zemřel (Jangl 1962). Následně byly aktivní důlní práce dne 4. června 1859 zastaveny (Philipp 1995). Dolové míry však byly udržovány i nadále, dokonce po roce 1865 byly pronajaty nové tak, aby pokrývaly především překop ražený po mikulášské špátové žíle (dohromady Nikolai I–III a Katharina Frischglück). V letech 1861 a 1863 jsou uváděny dvě dolové míry Segen Gottes (Heinricha Winkense z Aachenu) pokrývající nejvýchodnější úsek tohoto překopu, tedy doly Kalbsköpfer a Hans Offen. O deset let později (1872) se Grimm již nemohl pro závaly dostat na křížení obou mikulášských žil. Důl tedy v polovině 19. století nakonec zprovozněn nebyl a dolové míry byly 2. ledna 1888 vymazány.

Volné území bylo ihned pokryto kutacími kruhy. V devadesátých letech 19. století měl území okolo města pokryto kutacími kruhy obchodník ze Saska C. J. Beilig. Jeho počínání bylo čistě spekulativní, mnoho toho neudělal a revírní úřad jej neustále upomínal o placení poplatků (Čada a Dejmek 1969).

4.5. Průzkum dolu Mikuláš prováděný Mosteckou uhelnou společností v letech 1900–1904

4.5. Explorations in the Nicolai Mine carried out by Coal mining company of Brix City during 1900–1904

Zatím poslední velká důlní činnost v revíru byla zahájena na přelomu 19. a 20. století. Tak jako byla roku 1899 zahájena saskou společností „Klingenthal-Graslitzer Kupferbergbau“ stavba velkého důlního závodu na těžbu mědi v Tisové u Kraslic, rozhodla také správní rada Mostecké uhelné společnosti (Brüxer Kohlenbergbaugesellschaft) o zakoupení ložiska v Hoře Svaté Kateřiny a obnovení těžby mědi (Čada a Dejmek 1969). Mostecké uhelné se podařilo odkoupit dne 15. ledna 1900 od C. J. Beiliga část jeho důlního majetku pokrývajícího dolový komplex Mikuláš-Kateřina. Bezprostředně poté byly zahájeny nové průzkumné práce. Jejich hlavním cílem bylo prozkoumt pokračování žíly Mikuláš do hloubky pod úrovní starých dobývek a prozkoumat žílu Gottfried v hloubce. Před štolou byly vybudovány provozní budovy, včetně parní kotelny (obr. 26). Zmáhání důlních děl začalo zpřístupněním spodní mikulášské štoly. Její příliš těsná vstupní část a stará komora na vodní kolo byly rozšířeny. Do komory byl osazen těžní vrátek a v jeho blízkosti, z úrovně staré denní chodby „Aufschlagrösche“ byl vyražen větrací komín na den, ústící těsně pod haldou prostřední mikulášské štoly.

Po provedení těchto přípravných prací bylo přistoupeno ke zmáhání spodních pater na žíle Mikuláš, která nebyla údajně přístupná od roku 1786 (obr. 27). Jejich zpřístupnění bylo provedeno vyzmáháním staré vodotěžné jámy na původní hloubku 68,5 m (III. patro). Její I. patro bylo nalezeno zcela vyrubané a založené, zmáhací práce tedy pokračovaly na II. a III. patře. Touto starou jámou byla též realizována těžba z hlubiny.

Současně se zmáháním hlubších částí dolu bylo zahájeno zpřístupňování jižního úseku spodní štoly Mikuláš, stejně jako překopu po špátové žíle Mikuláš.

Po provedení těchto úvodních prací byly zpřístupněny veškeré stařiny na úrovni dědičné štoly a pod ní. Následně bylo přistoupeno k rozfárání panenských částí ložiska. Jeho hlavním cílem byl průzkum žíly Mikuláš v hloubce se zvláštním zřetelem na křížení se špátovou žílou Kateřina. Aby bylo možné tento plán uskutečnit, bylo vyzmáháno zavalené hloubení Antonín a později byla vyhloubena nová vodní a těžní jáma ze III. na IV. patro (hluboká 36 m). Hloubení Antonín bylo dále raženo o 22 m níže a zde bylo rozraženo V. patro. Toto byl nejhlubší horizont dolu Mikuláš, založený 126 m pod dědičnou štolou.

Současně byla na IV. patře zahájena ražba průzkumného překopu po nepojmenované východozápadní žíle v západní části ložiska, který měl překřížit žílu Gottfried. Pokud by žíla Gottfried obsahovala rudu, mělo být následně prozkoumáno její směrné pokračování až ke křížení se žilou Fröhlich Gemüth, kde byly očekávány bohaté výskyty rudy. Ražba této chodby byla zastavena po 204 m; žíla Gottfried nalezena nebyla, nafáráno bylo pouze několik silně zvodnělých puklin. Neúspěšné průzkumné práce byly prováděny také ve staré štole Fröhlich Gemüth Stollen, zaražené nedaleko od ústí štoly Kateřina (Zeleny 1905).

Na III. patře jámy bylo postaveno ponorné čerpadlo systému Worthington o výkonu 600 minutových litrů, které čerpalo důlní vody na obzor štoly. Na IV. patře byla postavena další malá pumpa (120 min. litrů), která tlačila vodu do žumpy na III. patře. Čerstvé větry padaly dolů přes štolu Kateřina, stařinami a hloubením Antonín na IV. patro a odtud vycházely starou vodní jámou na štolu a pak novým větracím komínem na povrch.

Vzhledem k tomu, že nebyly během těchto průzkumných prací nalezeny žádné průmyslově těžitelné zrudnění, byl 21. června 1904 veškerý provoz na ložisku ukončen (obr. 28 a 29a, b). Čada a Dejmek (1962) se domnívají, že průzkum Mostecké uhelné nebyl řádně geologicky veden a ze řady důvodů nepovažují průzkum revíru za ukončený.

V období mezi světovými válkami došlo k obnovení spodní Mikulášské štoly. V letech 1936–1938 byla štola Mikuláš turisticky zpřístupněna (obr. 30 a 31). Dle dochovaného náčrtku (Liebscher 1938) prohlídkové trasy můžeme usuzovat, že štola byla zpřístupněna kousek za bývalé muniční skladiště, k tzv. schodům Svatého ducha (Heilige Geist Stiege). Ve štole bylo zřízeno několik zastávek, kde byly návštěvníkům ukazovány čelby, dobývky a především komora na vodní kolo se šachtou.

Mezi lety 1941 až 1943 byly zřejmě přístupné partie ložiska prohlédnuty německými geology (sine 1948). Je také pravděpodobné, že během druhé světové války se počítalo s tím, že v úvodní části Mikulášské štoly by mohli být ukryti obyvatelé před případným bombardováním, tak jak tomu bylo například v saské části revíru Cínovec. Jako protiletecký kryt měla údajně sloužit i chodba dosud přístupná nedaleko náměstí pod kostelem.

4.6. Průzkum na radioaktivní suroviny po druhé světové válce

4.6. Explorations of potential radioactive raw materials after the World War II

K novému průzkumu ložiska v Hoře Svaté Kateřiny došlo koncem 40. let 20. století. Dostupné informace nejsou, bohužel, příliš konkrétní. Předmětem zájmu byly radioaktivní suroviny. Prvně zmiňuje uraninit ze žíly Hans Offen již v 19. století Grimm (1872), který však neuvádí podrobnosti.

V roce 1947 zahájila v Hoře Sv. Kateřiny průzkumné práce na radioaktivní suroviny tzv. Vejprtská skupina Jáchymovských dolů ve spolupráci se Státním geologickým ústavem (SGÚ). Pracovníci SGÚ ještě v tomto roce například zmáhali staré štoly v širším okolí Jáchymova (Sejfy, Zwittermühle) a o jejich přítomnosti v Hoře Svaté Kateřiny svědčí zpráva J. Paulíčka z července 1947 (Paulíček 1947).

Pracovníci Vejprtské skupiny podniku Jáchymovské doly v létě 1947 prohlédli a ovzorkovali tehdy částečně přístupnou štolu Mikuláš (obnoveno 750 metrů chodeb), a poté vyzmáhali i celou řadu dalších starých štol. Především to byla štola Kateřina, která byla zpřístupněna až k propojení se štolou Mikuláš (celkem obnoveno 400 m chodeb), celý komplex štolového patra dolu byl tedy plně průchozí. Na odvalu jámy Kateřina byl podle Paulíčka (1947) nalezen torbernit, poté byla na délku 30 m obnovena horní štola Kateřina a důl byl profárán až na úroveň spodní štoly. Paulíček (1947) doslova píše: „Zvláště na kříži stříbrné žíly Kateřinské bylo ještě nedávno pracováno, takže bylo možno prohlédnouti všechna mezipatří mezi dolejší a hořejší štolou Kateřinskou. Žíla je téměř všude vyrubána a zbytky žilovin na stěnách mají torbernit, který se objevuje i ve vedl. hornině (rule).“

Dále Paulíček uvádí: „Nyní se otvírá štola Hans Zinken, na níž pracovalo norimberské těžařstvo.“ Z další zprávy z roku 1947 (sine 1948), která navazuje na zprávu Poulíčkovu a z větší části se s ní shoduje, se dozvídáme, že štola Jan Zinkový (Hans Zinken) byla obnovena v délce 250 m, nicméně „rozvětvení na žíle Jan Otevřený zůstala zavalena“. Pracovníci Jáchymovských dolů tedy hledali radioaktivní suroviny i v úseku Zobelsberg, žádné anomálie ovšem nezjistili (sine 1948).

Ve střední části revíru (tzn. v úseku pod skládkou TKO) byla o něco později obnovena na délku 250 m (!) štola Hans Offener Stolln a pravděpodobně i štoly Tiefer Eliaser Stolln a Tiefer Reichgeschieber Stolln ve východní části revíru (v úseku pod plynovou stanicí). Kromě toho byla prohlédnuta i štola Fröhlich Gemüth v úseku Mikuláš – Kateřina (SUL DIAMO). Zmáhací práce Jáchymovských dolů v tomto období nelze vyloučit ani na ostatních historických štolách.

Pracovníci Jáchymovských dolů prováděli podle Rouska (1953a) v Hoře Svaté Kateřiny průzkumné práce i v roce 1951; pravděpodobně šlo o práce revizní (analogicky jako např. v revíru Boučí), které byly zřejmě zaměřeny na dolový komplex štol Mikuláš a Kateřina. Průzkumné práce na radioaktivní suroviny byly neúspěšné; z revíru není jejich případná byť minimální těžba potvrzena. V roce 1953 provedl prohlídku štol Mikuláš a Kateřina po celé jejich délce Rousek (1953a, b; 1954). Otevřená ústí obou štol později zlikvidovala patrně armáda (SUL DIAMO).

4.7. Zmáhání štoly Mikuláš v letech 1998–2004

4.7. Cleaning and reconstruction of Nicolai gallery during 1998–2004

Přelom 20. a 21. století představuje novou etapu v historii dolů ve Svaté Kateřině. Na Mikulášský důl soustřeďuje pozornost jednak obecní zastupitelstvo, které uvažuje o jeho budoucím turistickém zpřístupnění, a jednak dobrodruzi – hledači tzv. „jantarové komnaty“, tj. ztracené barokní jantarové výzdoby, kterou za druhé světové války ukradli nacisté v Carskem Selu u Petrohradu a jejíž úkryt se od konce druhé světové války marně hledá na mnoha místech Evropy. 14. dubna 1998 nechal hledač tzv. „štěchovického pokladu“ Helmut Gaensel vybagrovat zabořené ústí štoly Mikuláš. Představitelé radnice a Helmut Gaensel, jenž byl prostředníkem amerického sponzora Graema Smitha, se víceméně neúspěšně snažili spolupracovat; po opakovaných vzájemných sporech však byla v roce 2000 spolupráce ukončena, aniž se dosáhlo nějakého výsledku.

V říjnu 2001 bylo zahájeno zmáhání štoly Mikuláš, a to skupinou pracovníků firmy Ekodrill pod vedením Stanislava Klaudyho z Příbrami (obr. 32 a 33). V organizování a financování prací se od této chvíle osobně angažuje občan Spojených států amerických Graeme Smith. V dubnu 2002 bylo vyčištěno 230 m chodeb, v srpnu byly práce na nějaký čas přerušeny. Ve zmáhacích pracích pokračovala firma Ekodrill v roce 2003. Otvírkové a zmáhací práce nebyly dosud ukončeny. V říjnu 2004 otevřeli pracovníci firmy Ekodrill štolu Johannes, a to až na zával ve vzdálenosti 80 m od ústí.

5. Dolování v saské části revíru

5. Mining in the Saxony part of ore district

Rudní žíly byly dobývány také na druhé straně potoka Svídnice, v Sasku. Nejvýznamnějším dolem v saské části revíru byl patrně důl Fortuna, jenž je poprvé zmiňován k roku 1514, kdy údajně došlo k propůjčce na žíle Fortuna Stehenden. Další pokusy o dolování jsou zaznamenány z let 1620, 1708 a 1793. K poslednímu rozsáhlejšímu provozu došlo v roce 1861 pod názvem Morgenröthe Fundgrube. V roce 1869 se společnost spojila s těžařskou společností Saxonia z nedalekého saského městečka Seiffen a na dole byla osazena lokomobila čerpání vody z hlubších pater. Sporadický provoz však trval jen do roku 1880. Důl byl roku 1892 vymazán. K obnově starých chodeb na úrovni štoly Fortuna došlo v souvislosti s hledáním tzv. jantarové komnaty v roce 1998. Tehdy byl důl znovu otevřen společností Bergsicherung Schneeberg a díky velkorysé finanční podpoře vlády Svobodného státu Sasko zde bylo vybudováno turistické centrum (obr. 34). Saská část revíru je v porovnání s doly na české straně revíru historicky i ekonomicky nevýznamná.

6. Závěr

6. Conclusion

Nevíme, nakolik byly doly ve Svaté Kateřině významné a prosperující v 16. století; předpokládáme ovšem, že obstojně prosperovaly. Zdá se, že v 16. století byla provedena většina objemu prací za celou historii revíru. V 18. století nepatřila Hora Svaté Kateřiny mezi zvlášť důležité revíry, na druhou stranu po dobu 52 let bylo zdejší dolování mírně rentabilní, což lze v kontextu montánní historie jednoznačně považovat za úspěch. V 18. století se těžba omezila již jen na doly Mikuláš a Kateřina, navíc většina přístupnějších partií mikulášského ložiska byla vytěžena již v dřívějších dobách, takže v 18. století se v dole spíše dotěžovalo, rabovalo a paběrkovalo. Důl Mikuláš je největším kateřinohorským dolem a stejnojmenná žíla jím byla sledována od povrchu na vrchu sz. části Městského vrchu až do hloubky 126 m pod úroveň nejnižší Mikulášské štoly, jejíž ústí se nachází při potoku Svídnici. Celková hloubka dolu je tedy 224 m (od úrovně ohlubně nálezné jámy Palm). Výsledkem rabování v 18. století, při kterém byly odtěžovány celíky mezi jednotlivými patry dolu, je rozsáhlá plochá vertikální dutina (řečeno s mírnou nadsázkou a zjednodušením), která po žíle Mikuláš zbyla (obr. 35 a 36).

Povrchové pozůstatky po dolování v kateřinohorském revíru jsou z větší části aplanovány, především pak na úseku dolů Mikuláš – Kateřina. O rozsahu starého dolování si můžeme částečně udělat představu z dosud zachovaných zbytků hald ve svahu pod plynovou stanicí, které, byť částečně rozvezené, jsou stále mohutné.

7. Přílohy

7. Attachements

Obrazová příloha k článku

8. Literatura

8. References

Breiter K. (1980): Studium minerálních paragenezí Hora sv. Šebestiána a Hora sv. Kateřiny. – MS Diplom. práce, Geofond Praha P 31 123.
Čada M. a Dejmek V. (1969): Hora Sv. Kateřiny. Geologie ložiska a dějiny dolování. – Zprávy – studie Oblast. vlast. muzea v Teplicích, přír. vědy 5, 3–23.
Černý O. (2001): Kateřinští lákají turisty. – Vlasta 7. 11. 2001.
Dlask L. A. a Mussik F. A. (1828): Vollständiger Umriss einer Topographie des Saazer Kreises im Königreiche Böhmen. – Prag, VI, 768 s.
Eiselt L. M. (1941): Der Bergbau, 1. Teil: Der Erzbergbau und seine Lagerstätten. – Heimatkunde des Kreises Komotau (Komotau). Die Erz– und Alaunlagerstätten im Komotauer Bereich.
Ferber J. J. (1774): Catharinaberg im Saazer Kreiss. – In: Beyträge zu der Mineral-Geschichte von Böhmen, 23–46. Berlin.
Fischer J. Ch. (1750): Horizontal und Profil Riss des Silber und Kupfer Bergwerks zu St. Catharina Berg … St. Nicolai und St. Catharina Zechen genanndt. – SÚA – SMMP, inv. č. 1354; Geofond Kutná Hora MA-F/00027.
Grimm J. (1872): Ueber den Bergbau zu Katharinaberg in Böhmen und die Ansichten seiner Wiederbelebung. – Berg– und hüttenmännisches Jahrbuch …für das Studienjahr 1869/70, 20, 146–166.
Haustein H. P., Pach S., Riedel L. a Schönherr B. (2003): Das Bernsteinzimmer im Fortuna Stolln zu Deutschneudorf? – Deutschneudorf, 116 s.
Heuchler R. (1882): Grund und Saigerriess vom Berggebaude Frischglück bei Deutsch-Katharinaberg. – Geofond Kutná Hora, MA-A/302.
Hoyer A. (1937): Katharinabergs Bergbau. – Erzgebirge Zeitung, 58, 50–59.
Hrdy J. (1901): Katharinaberg bei Brüx. – Erzgebirge Zeitung, 22, 78–82, 102–105, 145–149, 206–209.
Jangl L. (1962): Zpráva o výsledcích báňskohistorického výzkumu Hora Sv. Kateřiny. – MS Geofond Praha P 13 717.
Jokély J. (1857): Die geologische Beschaffenheit des Erzgebirges im Saazer Kreise in Böhmen. – Jahrbuch der k. k. geol. Reichsanstalt (Wien), 7, 516–607.
Kracík V. a Sýkora V. (1995): Zpráva o výsledcích inženýrsko-geologického průzkumu na trase VTP Transgas v úseku Bylany – Hora Sv. Kateřiny. – MS Geofond Praha P 85 953.
Kratochvíl J. (1958): Topografická mineralogie Čech II. – Nakl. ČSAV, Praha (heslo Hora Sv. Kateřiny).
Liebscher H. (1936): Katharinaberg und der Nikolaistollen. – Erzgebirge Zeitung, 57, 56–57.
Liebscher H. (1937): Die Aufwältigung des tiefen Stollns der Nikolaizeche. – Erzgebirge Zeitung, 58, 70–73.
Liebscher H. (1937): Der tiefe Nikolaistollen in Katharinaberg. – Erzgebirge Zeitung, 58, 73–76.
Liebscher H. (1938): Nikolaistollen. – rukopisná mapa; archiv autorů.
Linder (1852): Grubenbaue bei St. Katharinaberg. – Geofond Kutná Hora, MA-B/321.
Marek J. (1999): Hora svaté Kateřiny, její hornická minulost a budoucnost. – Uhlí, rudy, geologický průzkum, 47 (41), 7–8, 59–63.
Paulíček J. (1947): Zpráva o prohlídce rudního ložiska v Hoře Sv. Kateřiny. – MS ČGS / ČGÚ P 2580.
Philipp E. (1995): Erinnerungsbuch der Gemeinden Gebirgsneudorf, Katharinaberg, Brandau, Einsiedl, Kleinhahn / Rudelsdorf, Deutschneudorf, Deutscheinsiedel. Deisenhofen. – Selbstverlag, 665 Seiten.
Procházková M. (2001): Po Gaenselovi přišel pro poklad Američan. – Deník Mostecka 1. 11. 2001.
Procházková M. (2002): Známá Mikulášská štola začala vydávat své tajemství. – Deník Mostecka 15. 3. 2002.
Rousek O. (1953a): Předběžná zpráva o průzkumu ložiska na Hoře sv. Kateřiny. – MS Geofond Praha P 5041.
Rousek O. (1953b): Předběžná zpráva o mapování na listu 3751/3, Hora sv. Kateřiny. – MS Geofond Praha P 5040.
Rousek O. (1954): Geologie mikulášského ložiska v Hoře sv. Kateřiny v Krušných horách. – MS Diplom. práce, Geofond Praha P 6026.
Slížová R. (2002): Pár metrů od pokladu. – Deník Mostecka 1. 6. 2002.
Süss Ch. (1786): Grund und Aufriss über den betriebenden Schurf und sogenannten Hanszinken Stollen. – Geofond Kutná Hora, MA-B/320.
Svoboda J. (1961): Zpráva o geochemické prospekci akce Hora sv. Kateřiny. – MS Geofond Praha P 96 444.
Škvor V. a Dolejška J. (1966): Zpráva o výsledcích strukturního vrtu K-1 u Lesné u Hory sv. Kateřiny v Krušných horách. – MS Geofond Praha P 17 972.
Tonarová Š. (2001): Stará štola vydá své tajemství. – Právo 1. 11. 2001.
Veselá J. (okolo 1955): Hora sv. Kateřiny, Důl sv. Mikuláše. – MS Geofond Praha P 3856.
Wüst A. (1771): Grund und Saiger Riessz der Sct. Nicolai und S. Catharina Zech. – Geofond Kutná Hora, MA-A/915.
Zahradník K. (1959): Geochemická prospekce na lokalitách Hora Sv. Kateřiny a Hora Sv. Šebestiána. – MS Geofond Praha P 10 123.
Zeleny V. (1905): Der Erzbergbau zu Böhmisch-Katharinaberg im Erzgebirge. – Österreichische Zeitschrift für Berg– und Hüttenwesen (Wien), 53, 11, 139–142, 156–161.
různí autoři: soubor opisů textů z tištěné literatury o Hoře Sv. Kateřiny (Ferber: Beyträge zu der Mineral-Geschichte von Böhmen 1774; Jokély: Jb. k. k. geol. Reichsanst. 1857; Katzer: Geologie von Böhmen 1902; Zeleny: Oesterr. Zeitschr. f. Berg u. Hüttenwes. 1905; Grimm, OZBH 1904). – MS Geofond Praha P 4 028.
sine (1838–1913): Řada ročenek státní báňské správy (31 ročníků) vydávaných pod různými názvy (Allgemeiner montanistischer Schematismus; Montan Handbuch; österreichischen Montan Handbuch); v prvních letech editorem J. B. Kraus. – Vídeň.
sine (1747): Grund und Saiger Reiss von der St. KatharinaZech. – SÚA – SMMP, inv. č. 617.
sine (1751): Beschreibung über den Grund– und Profil Riss deren zwei Zechen als St. Nicolay und Catharina im Königreich Böheim zu Catharinaberg. – SÚA – SMMP, inv. č. 1246.
sine / Franz Georg …? (1781): Elias Fundgrube zu Katharinaberg. – SÚA – SMMP, inv. č. 255.
sine (1948): Zpráva o GP za r. 1947 e. č. 001955/61, svazek 23 II – 1948, str. 269 (558), 1. Ložisko Hora Svaté Kateřiny. – MS archiv autorů.
Státní ústřední archiv, fond „Sbírka montánních map a plánů“ (SMMP), mapy inventárních čísel 40 (rok 1765), 41 (1766), 89 (1764), 109, 121 (1775), 155 (1749), 233 (1781), 255 (1781), 356 (1771), 375 (1784), 392, 574 (1773), 617 (1747), 618 (1764), 708 (1778), 710 (1773), 711 (1777), 712 (1770), 714 (1778), 1210 (18. st.), 1221 (1779), 1226 (1766), 1237 (1786), 1246 (1751), 1354 (1750), 1420 (19. st.), 1451, 1864 (1792).
Státní ústřední archiv, fond „Staré montanum“ (MM) 1500–1784 (1878); mapy, jež jsou součástí horních konzultačních protokolů: sg. mm 5/141, č. kart. 699: rok 1766 (1 mapa); sg. mm 5/142, č. kart. 700: rok 1767 (2 mapy); sg. mm 5/142, č. kart. 700: rok 1768 (1 mapa); sg. mm 5/142, č. kart. 701: rok 1770 (1 mapa); sg. mm 5/143, č. kart. 703: rok 1774 (1 mapa); sg. mm 5/144, č. kart. 705: rok 1779–1780 (1 mapa); sg. mm 5/144, č. kart. 706: rok 1782 (2 mapy).
Geofond Kutná Hora, mapy: MA-A/ 298 (1901), MA-A/ 299 (1901), MA-A/ 300 (1900), MA-A/ 301 (1818), MA-A/ 301 (1818), MA-A/ 302 (1882), MA-A/ 892 (1767), MA-A/ 893 (20. st.), MA-A/ 895 (20. st.), MA-A/ 915 (1771), MA-A/ 1097 (19. st.), MA-B/ 317 (1784), MA-B/ 319 (1902), MA-B/ 320 (1786), MA-B/ 321 (1852), MA-B/ 322 (1764), MA-B/ 685 (1939), MA-F/00024 (1767), MA-F/00025 (1751), MA-F/00026 (18. st.), MA-F/00027 (1750), S02-06/003 (1767), S02-06/004 (1899), S02-06/005 (1857), S02-06/006 (1859), S02-06/007 (1859), S02-06/008 (1901), S02-06/009 (1900), S02-06/010 (1882), S02-06/011 (1818), S02-06/012 (1852), S02-06/013 (1786), S02-06/014 (1764), S02-06/015 (1902), S02-06/016 (1901), S02-06/020 (1767), S02-06/031 (1787), S02-06/032 (1798), S02-06/033 (19. st.)