Mežica ve Slovinsku – světoznámé naleziště wulfenitu

Autor:: Dalibor Velebil – Národní muzeum, Praha
Tištěné vydání:: Minerál (Brno) 13 (2005), 2, 105–112

Abstrakt [Abstract in English]

Na ložisku olova a zinku mezi obcemi Mežiča a Črna ve Slovinsku se dolovalo olovo od 17. století do roku 1994. Od 19. století byl vedle galenitu zpracováván i sfalerit jako ruda zinku. Jako vedlejší ruda byl dobýván i wulfenit, který na ložisku tvořil bohaté akumulace a sloužil jako ruda molybdenu.

Olověné a zinkové rudy jsou vázány na několik stratigrafických horizontů triasových karbonátových hornin. Na ložisku je vyvinuto několik typů galenitového a sfaleritového zrudnění – strariformní rudy v dolomitech a vápencích, pravé žíly a tzv. korálové rudy.

Keywords: Triassic period, limestone, dolomite, galena, sphalerite, wulfenite

1. Úvod

1. Introduction

V kopcích pohoří Karavanky, mezi obcemi Mežica a Črna na Koroškem ve Slovinsku, při hranici s Rakouskem, se nachází známé ložisko olova a zinku, které se mezi sběrateli minerálů proslavilo pěknými výskyty wulfenitu. Jeho akumulace byly místy tak bohaté, že byl při těžbě olověno-zinkových rud získáván jako vedlejší produkt a byl z něj vyráběn molybden. Na ložisku se dolovalo po dobu asi 350 let; od roku 1994 jsou zdejší doly mimo provoz a žádné minerály již neposkytují; v části dolového komplexu jsou dnes pořádány turistické prohlídky.

2. Historie

2. History

V literatuře se traduje, že výchozy olověných rud v oblasti dnešní Mežice (dříve Mieß) a Črny (dříve Schwarzenbach) byly pravděpodobně známy již Římanům, konkrétní doklady pro toto tvrzení ovšem chybějí. Jakýsi nepřímý doklad o zdejším dolování olova údajně pochází z roku 1424. Prvním bezprostředním dokumentem o ložisku je žádost Mathea Ludingera, správce zlatých dolů u Klieningu, o propůjčku na těžbu olova u Mežice z roku 1644. Propůjčka byla Ludingerovi roku 1645 udělena, žádné další zprávy o dolování z následujících let ovšem nemáme – ty pocházejí až z počátku 18. století.

V roce 1706 získal kutací práva pro oblast Mežice hrabě F. L. Thun. Pod jeho vedením nebyly průzkumné práce příliš úspěšné; Thun proto najal na řízení dolů odborníka J. K. Gajčnika, pod jehož vedením kutací práce pokračovaly. Gajčnikovi, který od jisté doby vystupoval pod „vylepšeným“ jménem von Schlangenberg, se podařilo najít bohaté akumulace rudy nedaleko opuštěné šachty ve Svaté Heleně, asi 3 km jz. od Mežice. Následně zde byla postavena stoupovna, huť a menší hornická osada. Po Gajčnikově (von Schlangenbergově) smrti převzala vedení dolů jeho žena; ovšem v dobách jejího vedení už nebyla těžba rentabilní. V této etapě dolování bylo vyprodukováno celkem 270 tun olova.

Hlavním konkurentem olověných dolů v Mežici byly doly v Bleibergu v Korutanech. Je třeba zmínit, že území, na kterém se ložisko Mežica – Črna nachází, bylo až do roku 1918 součástí historické země Korutany, stejně jako Bleiberg. Na počátku 19. století byla v důsledku napoleonských válek téměř zastavena těžba v dolech v Bleibergu, zatímco olověných dolů v Mežici se zpočátku tyto události v podstatě nedotkly a doly dokonce dočasně zvýšily produkci, protože přišly o svého hlavního konkurenta. V této době byla také založena těžařská společnost Brunner-Kompoš, která mežické doly získala a vzápětí vybudovala nové úpravárenské provozy, čímž byla výroba olova zefektivněna a dolování tedy prosperovalo.

Po skončení napoleonských válek byl evropský trh zaplaven levným kvalitním olovem z Anglie, takže produkce dolů v Mežici výrazně poklesla a bleiberské doly zůstávaly v silném útlumu. Přibližně v té době vstoupil do vedení společnosti Brunner-Kompoš bývalý ředitel a majitel dolů v Bleibergu Leopold Prettner, který okamžitě navrhl spojení všech mežických těžařů. Cílem mělo být zefektivnění těžby a výroby olova a tím pádem zajištění cenové konkurenceschopnosti mežického olova na evropském trhu. Následně se tedy spojují těžaři dolů Peca, Igrče, Mučevo, Bosjakovo, Čemernikovo, Matozovo, Osterčnjakovo a Junčarevo. Roku 1823 nová těžařská společnost zdvojnásobila produkci a téhož roku konsorcium odkoupilo všechny zbývající nezávislé doly od rodiny Thunů. Tím byla veškerá těžba v revíru zcela sjednocena.

Produkce revíru i nadále rostla. Roku 1834 byla přehražena řeka Meža, čímž bylo k dispozici větší množství vody potřebné při úpravě rudy. Probíhala i prospekce a vyhledávání nových zásob rudy. Roku 1842 bylo otevřeno několik nových dolů a úpraven u Žerjavu, asi 3 km jižně od Mežice a v oblasti Pecských hor bylo ve 40. letech 19. století zaraženo více než 60 nových jam.

Pod vlivem úspěchů Mežického těžařstva Brunner-Kompoš se rozhodli sjednotit i bleiberští těžaři a roku 1867 založili Bleiberskou důlní společnost (Bleiberger Bergwerks Union). Zanedlouho se sjednotili i majitelé olověných dolů ve městech Dobrač a Raibl v jz. Korutanech (dnes je území s obcí Raibl / Cave del Predil součástí Itálie). Roku 1893 pohltila Bleiberská důlní společnost konsorcium Brunner-Kompoš a Rainerovu důlní společnost (J. Rainer´sche Berg– Verwaltung), která dolovala na olověném ložisku Eisenkappel, rovněž v Korutanech. Tím bylo sjednoceno řízení dolů ve třech korutanských olověných revírech Bleiberg, Eisenkappel a Mežica.

Jedním z prvních opatření čerstvě rozšířené Bleiberské důlní společnosti bylo obnovení těžby zinku v Mežici. Sfalerit byl doposud většinou vyvážen na haldy. Byla vybudována nová zařízení na separaci olověných a zinkových rud a ostatní provozy byly konsolidovány. Byla zaražena nová šachta Glančnik, z níž byly propojeny doly Fridrich, Helena a Igrče. Roku 1900 překonala produkce dolů v Mežici těžbu dolů v bleiberském revíru; v Mežici byla v této době těžena bohatá rudnina o průměrném obsahu 11 % olova. Bleiberská důlní společnost postavila toho roku v Žerjavu moderní hutní provozy. Dalších 15 roků pokračovala těžba víceméně hladce a úspěšně.

Na počátku 1. světové války byla Bleiberská důlní společnost vládou donucena výrazně zvýšit produkci olova. To vedlo k rabování, tzn. k selektivnímu vytěžování bohatých partií rud a odtěžování celíků, takže došlo k celkovému zhoršení stavu olověných dolů. Následkem byl roku 1918 pokles objemu těžby a výroby olova a zinku na úroveň nižší než před válkou.

Roku 1919 bylo na mírové konferenci v Saint-Germain rozhodnuto, že všechny doly v mežickém revíru připadnou nově vzniklému království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie), a tak se území s doly stalo součástí Slovinska. Bylo rozhodnuto, že majetky Bleiberské důlní budou znárodněny. Ještě než k tomu ovšem došlo, spojila se Bleiberská důlní společnost s britskou korporací Bewick-Moreing a společně založili novou společnost Central European Mines Ltd. (CEM). Tímto krokem se Bleiberské důlní podařilo vyvlastění jejích majetků zabránit, tzn. že od znárodnění mežických dolů bylo upuštěno a společnost CEM uzavřela s nově vzniklým „Jugoslávským státem“ smlouvu o provozování dolů v mežickém revíru.

Roku 1921 byly společností CEM pod vedením George Bargatea a Geoffreyho Leadera v mežickém revíru opět vybudovány nové úpravny rudy. Těsně před vypuknutím 2. světové války jugoslávská vláda zrušila smlouvu s CEM a obnovila Bleiberskou důlní, které těžbu v revíru nadále svěřila. Roku 1945 bylo území, kde se doly nacházejí, tzn. údolí řeky Meža, osvobozeno jugoslávskou armádou, jejíž představitelé dosadili do vedení dolů své lidi a založili tak důlní podnik Srednjeevropski Rudniki. Roku 1950 jugoslávská vláda doly znárodnila i formálně.

V éře „budování socialismu“ byla postavena nová flotační úpravna a provoz separace v těžkých kapalinách, čímž bylo umožněno přetěžovat staré důlní haldy. Reformována byl i druhotná výroba, hlavní místo zaujala výroba automobilových baterií v závodě TAB (Továrna akumulatornych bateríji) v Žerjavu. Doly a druhotná výroba zaměstnávaly okolo 2000 lidí. Přestože těžené rudy byly stále chudší, obsah olova v rudnině klesl až na 3 % v roce 1964, objemy těžby a celková produkce olova se neustále zvyšovaly, a to asi až do 70. let. V 80. letech se již začalo projevovat vyčerpání ložiska a v roce 1998 bylo rozhodnuto doly (Rudnik svinca in cinka Mežica) uzavřít; roku 1990 započala uzavírka dolů. Definitivně byly doly uzavřeny v roce 1994, kdy se přestala čerpat voda a spodní partie dolového systému se zatopily. Dnes jsou doly zatopeny do úrovně 417 m n. m.

V revíru Mežica – Črna (doly Luskačevo, Moring, Mučevo, Helena, Barbara, Igerčevo, Barget, Union, Doroteja, Igrče, Graben, Naveršnik, Srednja cona, Fridrih, Topla, Glančnik) se nachází asi 700 km důlních chodeb, které zaujímají rozlohu asi 10 km². Nejhlubší šachta revíru má 2060 m, nejméně hluboká 268 m. Celkem bylo v revíru vytěženo 14 miliónů tun rudy, která poskytla téměř jeden milión tun olova, více než 200 000 tun zinku a 400 tun kovového molybdenu, získávaného z wulfenitu (podle jiných pramenů 19 milionů t rudy, 1 milion t Pb, 500 000 t Zn, 800 km chodeb).

Dnes jsou v dole Glančnik u Mežice organizovány téměř dvouhodinové turistické prohlídky (název turistického podniku je Podzemlje Pece); návštěvníci dolu se nejprve provezou důlním vláčkem po trase v délce 3,5 km, poté absolvují část prohlídky pěšky, přičemž se pohybují na 7. (541 m n. m.) a 8. (509 m n. m.) patře dolu. Ve starých důlních budovách v bývalém areálu dolu je zřízeno hornické muzeum, kde lze kromě jiného obdivovat i ukázky minerálů ze zdejšího revíru, zejména bohaté vzorky wulfenitu z dolu Union.

Podle prospektů jsou v revíru organizovány také podzemní cykloturistické projížďky s průvodcem na trase o délce 5 km. Začátek těchto výprav je v Črně, poté se účastníci na kolech přesunou k ústí úvodní štoly dolu Igerčevo vzdálené asi 2 km od Črny, následuje projížďka podzemím a cykloturisté opustí podzemí v údolí Breg u Mežice, odkud se přesunou do hornického muzea v areálu dolu Glančnik u Mežice.

3. Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

3. Geology, geological situation of the deposit, mineralogy

Olověné a zinkové rudy ložiska Mežica – Črna jsou vázány na několik stratigrafických horizontů triasových karbonátových hornin. Míra zrudnění se v jednotlivých horizontech liší; nejbohatší rudní akumulace se nacházely v nejvyšší části tzv. wettersteinských dolomitů v podloží tzv. raiblerských břidlic. Rudní mineralizace se vyskytuje v horninách ve výškovém rozmezí 260 až 970 m n. m.

V revíru je vyvinuto několik základních typů zrudnění, jednak je to stratiformní zrudnění v dolomitech a vápencích, dále jsou to pravé hydrotermální žíly, pak tzv. „korálové“ rudy a v neposlední řadě rudní akumulace vázané na posttriasové zlomy. Hlavními rudními minerály jsou galenit a sfalerit, ostatní minerály se vyskytují v podřízeném množství. Geneze alpinských ložisek olova a zinku v triasových karbonátech je po desetiletí až dodnes předmětem sporů a diskusí, do nichž významnou měrou přispěl i český geolog František Pošepný.

4. Minerály

4. Minerals

Anglesit: Je vzácný, byl nalezen v podobě lesklých dobře vyvinutých prismatických krystalů až 4 cm dlouhých, bílé a šedé barvy. Narůstá na galenit a limonit.
Cerusit: Vyskytoval se v podobě lesklých krystalů velikosti do 1 cm v dutinách galenitu.
Descloizit: Vyskytoval se v asociaci s wulfenitem v podobě drobných žlutavých až červenohnědých lesklých průsvitných krystalů velikosti do 1 mm, často byl pokryt wulfenitem a kalcitem.
Epsomit: Tvoří recentní krystalické povlaky na stěnách důlních chodeb.
Galenit: Je na ložisku hlavní rudou, je masivní, hrubě krystalický; jen málokdy tvořil nedokonale vyvinuté krystaly tvaru osmistěnu.
Greenockit: Tvoří vzácné žluté práškovité povlaky.
Hemimorfit: Je poměrně vzácný, tvoří jehlicovité krystaly ve společnosti smithsonitu.
Hydrozinkit: Tvoří rozsáhlé bílé povlaky, drobné krápníkovité útvary a výplně malých dutin v galenitu a sfaleritu; často ve společnosti smithsonitu.
Kalcit: Je na ložisku velmi hojným minerálem; do dutin tvoří drúzy prismatických a skalenoedrických, často zdvojčatělých krystalů bílé barvy i bezbarvé, krystaly jsou průsvitné až průhledné.
Markasit: Tvoří žilky a čočky v břidlicích, obvykle ve společnosti pyritu.
Melanterit: Tvoří recentní povlaky na stěnách důlních chodeb.
Pyrit: Pyrit voří hojné čočky a žíly v břidlicích.
Sádrovec: Tvoří protažené krystaly uzavřené v puklinovém jílu a povlaky na vápenci a na sulfidech.
Sfalerit: Je na ložisku rudou zinku; tvoří čočky a žíly tvořené zrnitými agregáty.
Smithsonit: Tvoří vrstevnaté a kulovité agregáty ve společnosti sfaleritu, je vázán na poruchové zóny ve vápencích; obvykle je doprovázen hydrozinkitem a hemimorfitem.
Wulfenit: Je na ložisku nejhojnějším druhotným minerálem a zároveň jednoznačně sběratelsky nejatraktivnějším. Je hojnější ve svrchních částech ložiska, a to zejména v důlním úseku Union. Je vázán na poruchové zóny se zvětralým galenitem. V minulosti tvořil poměrně běžně i více než půl metru velké hrubě krystalické akumulace a byl proto selektivně dobýván jako surovina molybdenu. V letech 1902 až 1913 bylo vyrobeno celkem 714,2 tun wulfenitového koncentrátu o průměrném obsahu 28 % MoO₃, za nějž bylo utrženo celkem 536 693 korun; molybden byl z mežického wulfenitu získáván i v „socialistické“ éře. Je žlutooranžový, hnědooranžový, žlutý a hnědavý. Tvořil poměrně hojné drúzy krystalů různého habitu obvyklé velikosti do 1 cm, vzácně dosahovaly tabulkovité krystaly velikosti až 4 cm.

Poznámka:

Tato práce byla sepsána převážně s použitím článku P. Bancrofta, M. Žorže, F. Krivograda a G. Koblera z roku 1991, ale i dalších pramenů.

5. Přílohy

5. Attachements

Obrazová příloha k článku

6. Literatura

6. References

Bancroft P., Žorž M., Krivograd F., Kobler G. (1991): The Mežica Mine, Slovenia, Yugoslavia. – The Mineralogical Record, 22, 2, 97–104.
Brunlechner A. (1888): Die Sphärenerze von Mieß in Kärnten. – Jahrbuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 38, 311.
Granigg B., Koritschoner J. H. (1914): Die geologischen Verhältnisse des Bergbaugebietes von Mieß in Kärnten. – Zeitschrift für praktische Geologie (Berlin), 22, April/Mai, 171–193.
Pošepný F. (1873): Die Blei– und Galmei-Erzlagerstätten von Raibl in Kärnten. – Jahrubuch der k. k. geologischen Reichsanstalt (Wien), 23, 4, 317–424.
Pošepný F. (1986): Geneze rudních ložisek. – ÚÚG/Academia (překlad z angl. orig. The Genesis of Ore Deposits vyd. r. 1902).
Vaněček M., ed. (1995): Nerostné suroviny světa. Rudy a nerudy. – Academia Praha.
Waagen L. (1919): Bergbau und Bergwirschaft der österreichisch-ungarischen Monarchie. – Wien.